NOSOROŽEC
Tomáš Johaník
„Za mou mnohaletou kariéru jsem inscenoval bezpočet experimentálních operací všeho druhu. Kdybych si však měl vzpomenout na jednu, která stále upoutává mou pozornost, šlo by právě o tuto:“
Setkala se s ním na jednom studentském večírku. Stál opuštěně v rohu a cucal pivo z plastového kelímku. Jako by jí něco našeptávalo, že tohohle kluka by za každou cenu měla znát. Studoval právo, metr osmdesát, bílá košile mu obepínala prsní svalstvo. Na čele se mu leskly kapky potu. Nechápala, proč je tu kluk jako on naprosto sám. p se, že jediným myslitelným ospravedlněním jeho osamělosti byl osud. Právě ten rozhodl, že tito dva lidé se dnes mají setkat. Jako zapovězené orákulum: „Tenhle kluk žije jen pro tebe“
Zatím někde v Africe. Na rozlehlou krajinu září slunce. Mouchy chcípají vedrem. Nad Zambezi. Ženy nosí vědra s vodou. S cholerou. Dásně jim ustupují. Děti i dospělí muži ustupují. Před vesnicí obrovské zvíře.
Všechno šlo zvlášť rychle a lehce. Zamilovali se do sebe téměř okamžitě a hlasitě se smáli tomu, že ani jeden nevěří na lásku na první pohled. Sice mu to nikdy nepřiznala, ale ona nevěřila na lásku vůbec. Až dokud nepotkala jeho. Brečel na pohřbu její mámy, i když ji nesnášel, poslouchal, když mluvila, hezky se oblékal, uměl tancovat salsu, fandil jejímu cíli stát se medičkou. Vše poprvé. První takový. První svého druhu. Její první. Láska. První láska.
JSEM ČLOVĚK, JSEM JOHANA, JSEM JÁ
Jednu noc. Asi rok od jejich setkání. Ležela na jeho krásných prsou. Dýchala jeho dech. On dýchal její dech. Šeptal jí tu noc do ucha.
„Johano.“
„Adame?“
„Můžu ti něco říct?“
„Můžeš mi říct cokoli, Adame, víš, že mi můžeš říct cokoli,“ usmála se přívětivě.
„Nesmíš se mi za to smát!“ snažil se nasadit žoviální tón.
„Nebudu, slibuju.“
„Nikdy jsem to nikomu neřekl. Víš, proč mám na žebrech vytetovaného nosorožce?“ zavrtěla hlavou na důkaz nesouhlasu. Prstem obtahovala obrys zvířete na jeho nahém těle. „Nevím, čím to je, ale. No prostě nosorožci. Oni mě nějak vzrušují. Ty víš… sexuálně. Je to trapné, já vím. Mám to tak od mala. Na internetu jsem nenašel nikoho, kdo by to měl stejně jak já.“
Jen těžko potlačovala smích.
„To nevadí, vždyť je to roztomilý. Jsi takový můj rhinofil,“ nemohla přehlédnout jeho zklamaný výraz.
„Nic na tom není. Vážně. Spousta lidí má nějaký neortodoxní fetiš. Mám tě pořád stejně ráda.“
JSEM ČLOVĚK, JSEM JEHO, JSEM JOHANA
Neexistuje více bezprecedentní lékařský experiment, který byl v novodobé medicíně proveden. Přišla za mnou po jedné z mých přednášek. Nejprve jsem se domníval, že si ta dívka ze mě pouze střílí, poté, že je padlá na hlavu. Až po mnoha našich intenzivních rozhovorech jsem pochopil, jak smrtelně vážně celou tuto věc myslí. Pustili jsme se spolu tedy do práce. Podrobně jsme se zabývali genomem nosorožce, analyzovali genetické kódy determinující jeho charakteristické rysy, jako je silná kůže, rohový výběžek a svalnaté tělo. Používali jsme biomateriálovou technologii k vývoji syntetických tkání a orgánů, založených na struktuře těla nosorožce pomocí pokročilých bioprintingových metod. Naše poznatky byly na míle vzdáleny standardizovanému výzkumu a skutečné vědecké práci, ale zároveň bylo možno je považovat v naší věci za dostačující.
Milovala ho. Každé odmítnutí, každý zmařený vztah, každé zlomené srdce. Všechno to ji připravovalo na rozhodnutí, které stálo na počátku diametrálního odklonu od dráhy, kterou se její život vyvíjel. Milovala jeho a milovalo vědu. Chtěla překročit lidské možnosti, chtěla dokázat něco velkolepého a chtěla to dokázat pro něj. Navštívila doktora Rennera. Experimentálního chirurga, kterého znala z univerzitních přednášek. Po dnech jejího přemlouvání a jeho skepticismu se konečně shodli, že zkusí nepředstavitelné. Udělat z Johany nosorožce.
Kleknou si. Všichni. Celá vesnice. Prosí zvíře. Jako nějaká velkolepá slavnost. Nepomůžou luky, oheň, křik. Nic nepomůže. Masivním rohem ničí chatrče.
„Začneme aplikací genové terapie,“ vysvětlil jí doktor Renner. „Pomocí CRISPR/Cas9 technologie vložíme geny nosorožce do tvé DNA. Na buněčné úrovni tak umožníme začátek tvé transformace.“
Brutální přeměna. Série genových terapií. Reakce. Z kůže jakási rohovina, masa svalů. Je šťastná. Jeho. Krásná. „Nosorožkyně“ Něco mezi člověkem a snem. Člověkem a zvířetem.
„Protetické a kybernetické implantáty napodobují strukturu a funkce nosorožčích orgánů. Budeme instalovat umělý roh s neuronovými spojeními pro ovládání mysli,“ Vydávali se každou operací mnohem dál než myslitelno. Do neznáma. Johana a ten lékař. Dva akrobati, stvořitelé, modeláři. Ona. Pokusná hmota. Plastická. Tvárná. Jednou žena. Teď cokoliv. Rekonstrukce těla probíhala postupně, Johana podstoupila kožní transplantace, kde byla její lidská kůže nahrazena silnou a odolnou kůží nosorožce.
JSEM JOHANA, JSEM NOSOROŽEC, JSEM JEHO
Navštěvoval ji často. Domníval se, že až Johanu uvidí se měnit v to stvoření, takové, které obsedantně uctíval od období pubescence, bude nadšen. Úvodní exaltaci nahradily pocity plné zmatení. Děsilo ho to, jak moc ho musela milovat, aby k tomuhle vůbec svolila. Děsilo ho, že to skutečně udělala. Bál se, že s jejím tělem odejde i všechno, co miloval na jejím vnitřku.
Její nervový systém byl upraven pro zajištění kompatibility s novými orgány a tkáněmi.
„Použití nanotechnologie pro zavedení mikroskopických zařízení pomáhá při regeneraci tkání a monitorování tělesných funkcí. Žádoucí reakci tvého imunitního systému zajišťují mnou vyvinuté léky. Tvé tělo díky nim snad neodmítne nové tkáně a orgány.“
Dekorační pléd přes sebe. Polštář za zády. Absolvovala poslední ze série operací. Na lůžku měla strávit ještě týden. Vyčerpanost jejího tělo hlasitě přehlušoval její optimismus.
„Adame,“ začala Johana s úsměvem, „nemůžu se dočkat, až odsud budu pryč. Zdá se mi, že jsem necítila čerstvý vzduch už roky. Těším se, až budu moci chodit venku“
„Johano,“ odpověděl chladně, „teď zníš, jako kdyby sis vůbec neuvědomila, jak dalekosáhlé následky tvá proměna bude mít.“
„Co tím myslíš?“ zeptala se Johana. Náhle znejistila „jen se těším, že se vrátím k normálnímu životu. Budeme moc být spolu. Budeme se milovat. Budeš mě milovat.“
Adam se zhluboka nadechl. Rázem působil seriózně a akademicky: „Víš, že tohle se vůbec nepodobá rekonvalescenci zraněného člověka. Je nemožno abstrahovat (myšleno pominout, přehlížet) tvojí nově nabytou jinakost. Přitáhneš všechny pohledy. Nemůžeš si jen tak vyjít na procházku. Alespoň ne se mnou!“ Snažil se znít věcně a objektivně.
„Ale já to dělala kvůli tobě!“ vypadlo z Johany. Skelné oči. Rozechvělý hlas „já se ti snad nelíbím? Jsem to furt já. Jsem to já. Jsem to já. Johana. Normální Johana. S trochu jinou schránkou.“
JSEM NOSOROŽEC, JSEM JEHO. KDO JSEM?
„Normální? Co je na tobě normální? Já se tě o tohle neprosil. Lidé tě zpozorují, budou se ptát, bát, smát, křičet. Nemůžou nás dva vidět“ uvědomil si, že fantasie zůstává fantasií a míšením s realitou ztrácí na lesku a dostává surový a ošklivý obrys.
Johana se na něj podívala s očima plnýma slz. „Myslíš, že si to neuvědomuji? Trestáš mě. Zas mě trestáš. Splnila jsem tvé přání a ty ses mi odvděčil takhle ošklivě. Už ani nevím, jestli jsem udělala správně. Ve vlastním těle si přijdu jako parazit a ty se ke mně chováš, jako bys ty byl ten ublížený.“
Adam jako přikován na místě. Bez moci. Bez pomoci. Bezradný mužíček, atrapa člověka. Věděl, že se to stalo kvůli němu. Proč se na ni vlastně zlobí? Johana se k němu přiblížila, její hlas byl jemnější, ale stále plný bolesti. „Musíme to teď společně překonat. Nesmíme teď stát proti sobě. Jsme v tom spolu. Dostaneme se z toho“
Nosorožčí tělo. Šedé, hrubé. O masivních rozměrech. Obrovský roh. Stovky kilogramů. Uvnitř Johana. Neschopna promluvit. Jen nosorožec.
Dítě se rozpláče. Maminku na zemi. Udupanou. Kaluž krve. Objímá ji, líbá, ručičkama bouchá do země.
Adam vzpomínal na Johanu, kterou dřív znal. V očích savanu, hvězdy na horizontem. Poslední nosorožec zmizel ve stínu baobabu. Místní tancovali kolem ohně a rytmus udával její smích. Její smích bubnoval k tanci. Z Johany metamorfóza. Na tom večírku ji viděl poprvé a viděl už tehdy esenci prastarých příběhů a snů o nosorožcích. Milovat ji, se zdálo jako plout po divoké řece. Bez vesty a pádla. Nebezpečně. Drze. Bezděčně. Miloval Johanu a co celou savanu, kterou v sobě skýtala. Jednou ji miloval. Bylo to dávno. Adam odešel den jejich hádky. Nevrátil se. Nikdy se už nevrátil.
„Rehabilitace a adaptace jsou klíčové fáze po takto rozsáhlé operaci. Pacient podstupuje intenzivní fyzioterapii, aby se naučil používat nové orgány a svaly. Terapeuti pomáhají pacientovi adaptovat se na jeho novou identitu a tělesné schopnosti. Kontinuální monitoring je elementární složkou postoperační terapie.
Nevěděla kým je. Spala, jedla, spala, jedla. Uvnitř plakala. Plakala po Adamovi. Byla sama. Rok zůstala doma a nevídala se s nikým kromě lékaře, který ji denně přinášel potravu.
JSEM NĚCO, JSEM SAMA
Ten den čekala na doktora Rennera. Paralyzována strachem. Naprosto bezmocná. Vše se musí vrátit do normálu. Vrátí se to do normálu. Vrátí?
Dveře zavrzaly. Vešel. „Doktore! Tak ráda vás vidím. Musím s vámi mluvit.“ Renner přikývl na souhlas.
„To všechno… Nebylo to správné rozhodnutí. Prosím vás. Šlo by to všechno vrátit. Nic si nepřeju víc než být opět člověk.“
„Johano, vždyť víte, že nemohu. Dostat vás do takové podoby bylo samo o sobě vysoce rizikové. Proces re-operací by vás pravděpodobně usmrtil. Musel bych být šílenec abych svolil.“
Johana plakala: „říkáte, že není cesty zpět?! Pane doktore. Já už nemůžu. Přísahám. Nevydržím ani den. Já takhle dál nemůžu,“ přišla si jako v kupoli s okysličením tak akorát, aby žila, ale ne dost, aby mohla volně dýchat.
Klec. Tělo. Nosorožec.
Jako by zase byla holčička. Zamrzlé tělo, v dětském pokoji. Třese se strachem. Cítila zatuchlinu, starý nábytek, cizí pot. Křičela by, ale rukami ji zacpal ústa. Zkoumal ji pohledem, vypadal jako vosa vteřiny před útokem. Zavřela oči, zadržela dech. Jeho ruce. Všude. Bezmocně čekala další dotek. Do těla ji vrážel hřebíky a ryl do ní jeho jméno. Jako by jí zase bylo osm. „Dědečku! Přestaň! Bolí to!“
Věděla, že existuje jen jedna cesta ven. Poslední cesta.
Nosorožec odejde. Otočí se ještě na děcko. Na zlomek vteřiny se oba pohledy spojí. Nezapomenou. Ani jeden.
Tomáš Johaník je studentem 1. ročníku právnické fakulty v Praze.
Začínal s recitačními soutěžemi a postupně přesunul své úsilí do psaní vlastních básní a povídek . Kromě psaní ho baví i čtení a aktivně se věnuje sportu. Jeho současným literárním cílem je vytvořit sbírku básní a třeba ji někomu prodat. Povídka Nosorožec se umístila na 2. místě v soutěži Příbram Hanuše Jelínka 2025, v kategorii próza 20-23 let.