Rozhovor s Dominikem Fialou

Věřím, že všechny mýty jsou pravdivé, ať už v tomto, či v jiném světě. Čas od času se prolnou. A někdo, nebo něco se může zatoulat,“ říká Dominik Rover Fiala, mladý, tajemný spisovatel a hudebník, jehož dílo je stejně ponuré a procítěné jako jeho přednes. Rover má rád rock a miluje blues, zpíval v několika kapelách, hraje na kytaru a harmoniku, koketoval i s uměleckým uskupením Infernalismus… a nyní se jeho povídka objevuje v právě dokončovaném sborníku „Ve špatný čas na špatném místě.“

Přinášíme vám Roverovu krátkou zpověď…

Co tě přilákalo k psaní horroru?

Ačkoli se napříč historií vždy jednalo spíše o okrajový žánr odpadlíků, já na něm nejvíce obdivuji onu schopnost zajít až do nejextrémnějších podobenství. Využít ty nejbizarnější a nejtemnější myšlenky k podchycení podstaty, alegorie. Každý si spojí rozkvetlou růži s krásou, ovšem jen mistr svede vzbudit tentýž dojem uprostřed bahnité stoky pod městem na pokraji smrti.

Co si myslíš o české horrorové literární scéně?

Myslím, že je zapotřebí, aby se rozrostla. Dnes zastává horror paralelní místo, žebřík, řekněme, vedle té chladné, kamenné věže literatury obecně. Myslím, že horror by měl být součástí klasického literárního vzdělání. Dnes má u nás, jakousi vlastní stinnou a téměř potupnou kategorii vedle undergroundové fantasy a tak. Vznikl jako subžánr detektivky. Nechápu, kde se vzala ta propast a proč se horror „strčil do šuplíku“. I přes to musím uznat, že žijeme v době pro horrorový žánr přívětivé. Horror je dnes populární. Jen se bojím, aby se z něj nestala čistě žánrová záležitost. To je totiž ta potíž. Jsou příběhy, které si o sobě myslí, že jsou horror, ale vlastně nejsou. American horror stories to udělali správně. Chovám úctu i ke klasickým slasherům, i když násilí beru jako prostředek, nikoli jako finální efekt. Bavil mě i My bloody Valentine, existuje místo i pro podobné žánry. Pak jsou tady horrory, jako Mama, lacině spoléhajíc na škatulku, která je do určité míry obhajuje. Horrory, které dělají z “diváka“ idiota. Teď vážně. Jeden z posledních filmů, které jsem v kině viděl a ušel, byl Sinister (ano, jednička), a ani ten nebyl tak úžasnej, jak se říká. Víte, co je to horror? To, co děsí Vás. A čím víc Vás vyděsí, tím je lepší. Takže moje rada – nespoléhejte se na představivost břídilů. Zachyťte myšlenku… a vyděste skrze ni ostatní. Stephen Erwin (yep) King má ve svých memoárech O psaní krásný příměr: “Myslíte si, že je z Vás spisovatel až v momentě, kdy vám někdo přidělí jmenovku? Kdepak. Spisovatel je ten, kdo píše.“ Takže… neexistuje důvod, aby představivost kohokoli skučela pod bariérami: „jsem to jenom já.“ Tohle si říká i Král Stephen. A pro mě osobně navíc je člověk-tvůrce skutečným bohem (pozn. nemám na mysli křesťanského Boha). Chápu utrpení svých postav, jako skutečné. Soucítím s nimi. Lituji je. A není právě tohle ta skutečná hrůza?

Takže o děsivé zážitky nouzi nemáš…

Byl by to poněkud dlouhý seznam… H.P. Lovecraft si v mládí myslel, že s ním komunikují antická božstva. Stephen Erwin King se sám přiklání k názoru svého fiktivního spisovatele povídky Pokoj 1408, že ačkoli sám duchy nikdy neviděl, byl by tím nejšťastnějším, kdyby je zahlédl. Heidegger, jeden z nejvýznačnějších filosofů dvacátého století, byl nacista. Mělo by se proto jeho učení zakázat? Je to, jako ten plakát na stěně agenta Foxe Muldera. „I want to believe.“ Ale pokud na otázce trváte, viděl jsem věci, které by neměly být. Můžeme jim říkat duchové, je to jedno. Myslím si i dokonce, že jsem v jednom okamžiku své existence vstoupil z jednoho světa do druhého.

Věříš v existenci mimozemských nebo nadpřirozených bytost či sil?

Ano, ale jsou-li skutečně, nejsou pak „nadpřirozené“. Nesnáším škatulkování, věřím, že člověk dosud poznal jen nepatrnou část obrovské, nekonečné kosmické mozaiky. Vlastně se trochu vysmívám tomu, co si myslíme, že známe a považujeme to za samozřejmost. Věřím, že všechny mýty jsou pravdivé, ať už v tomto, či v jiném světě. Čas od času se prolnou. A někdo, nebo něco se může zatoulat.

Jaká je tvoje nejoblíbenější filmová nebo knižní horrorová postava?

Nemyslím, že bych nějakou měl. Možná Rolanda Deschaina z Kingovi Temné věže. Nejspíš jsem svá oblíbená fiktivní postava.

Co si do sborníku Ve špatný čas na špatném místě na čtenáře chystáš?

Řekl bych, že čím víc čtenář dopředu získá informací, tím zkreslenější pak na dílo má názor. Raději za sebe nechávám mluvit svou práci. Řekl bych ale, že jsem, poněkud zvráceným způsobem, ze zadání antologie vytěžil maximum.

(pozn.- malé písmeno je schválně, nemám na mysli křesťanský úhel pohledu. Mimochodem, tohle ve skutečnosti myslel Nietze. Nebyl nacista, ale jeho sestra po jeho smrti přepsala část jeho prací, aby vyhovovala nacistické ideologii a udělala z něj de facto nacistického hrdinu. Dokonce dala Hitlerovi post mortem Fridrichovu chodeckou hůl, jako suvenýr. Nebyl ani proti křesťanství, jen tvrdil, že je třeba filosofovat kladivem a že starý řád padl, a z jeho stínu by měl povstat řád nový. Protože žijeme ve stínu padlého boha, díky němuž máme demokracii a obecně moderní společnost (i když měl na mysli dobu o x set let zpět, platí to nakrásně i dnes. Padlým bohem měl na mysli antickou civilizaci, pohany, kteří nám dali, jak již bylo řečeno, nejcennější výdobytky současné společnosti. Od centralizované víry, přes filosofii, vědu, lidská práva až po, trochu smutně, dekadentní úpadek, jaký, dle mě, dnes zažíváme. Každá velká společnost se musí zhroutit. Řím taky vypadal takhle, než to přišlo. Bůh je mrtev je ve skutečnosti koncept trojitého alegorického příběhu, kde je víra připodobňována k velbloudovi tuším, sedmihlavé sani atd. a i když se vlastně jedná o nihilismus, nabízí východisko. Je strašlivě nepochopen. Jen poznámka na okraj.)