Rozhovor se Svatoplukem Dosedělem

„Samota je krásná, ale ne, když jste úplně sami a chtějí vás zabít.“

Rozhovor s českým Stephenem Kingem – Svatoplukem Dosedělem

Do literárního projektu: „Ve špatný čas na špatném místě“ aneb výbor toho nejlepšího, co vás může potkat v horroru! se přidal nejvydávanější autor horroru u nás, pan Svatopluk Doseděl!

Příběhy autora, mnohými považovaného za českého Stephena Kinga, nahánějí hrůzu surovostí i autentičností (jmenujme např. Zlo přichází třikrát, Bestseller či nejnovější trojici novel z knihy Truhla ze zálivu smrti.) Zeptali jsme se nejen na to, co autor chystá do nového sborníku.

Ve špatný čas na špatném místě“ je sbírka povídek žánru horror, thriller a černý humor, kterou připravuje nakladatelství Netopejr ve spolupráci s organizátory HorrorConu.

Portál Vanili je mediálním partnerem projektu „Ve špatný čas na špatném místě“ a festivalu HorrorCon.

1. Kdy jsi poprvé koketoval s hrůzou na papíře?

Aktivně? Vlastně už jako kluk. Měl jsem sešit ve tvrdých modrých deskách a do něj jsem si psal povídky žánru, kterému by se asi dalo říkat sci-fi. Těch povídek jsem napsal asi pět. Vážně jsem s hrůzou na papíře začal koketovat v roce 1995. Tou dobou jsem vlastně začal horrory i číst. Na český trh tehdy pronikl King a já díky němu pochopil, že horror může vypadat i jinak, než ve filmu. Lidský příběh a naprosto obyčejný život, do něhož se postupně začnou zakusovat ostré zuby. Moje prvotina Mayflower (8/1995) je ovšem horror čistokrevný, k většímu prosazování linie nehorrorové jsem dospěl až časem. Pokud máš na mysli koketování pasivní, tak to začalo někdy v pubertě. Dracula, Lupiči mrtvol, Tichá hrůza, Pes Baskervillský… Jo, bylo to prima.

2. Povíš nám nějakou strašidelnou historku ze života?

Vyloženě strašidelnou historku na skladě nemám, ale s mojí bývalou manželkou jsem jednou zažil situaci, v níž jsem pochopil strach z izolace v lese. Týden na chatě v trampské osadě se jevil jako bezva nápad, problém byl však v tom, že se tato dovolená odehrála v září, kdy údolí řeky Stropnice všichni osadníci na půl roku opustili. Všichni! A my do něj přijeli. Autobusem, auto jsme neměli, a dál pěšky. S bágly a kytarou. Onu neděli jsem sledoval, jak všichni zazimovávají chaty a dekují se pryč, a začínal být nervózní. Zůstali jsme tam sami, bez auta, bez mobilu (mobilní telefony tenkrát ještě nebyly) a kolem jenom prázdné chaty a les. V noci mi moc dobře nebylo. Když pak jednou po setmění zastavilo u chaty auto, pokoušel se o mě infarkt. Byla to ale policejní hlídka, která přijela osadu zkontrolovat, a zaujalo ji, že se v naší chatě svítí. Pod vlivem této dovolené jsem následně napsal povídku Světlo zasvěcených. Samota je krásná, ale ne, když jste úplně sami a chtějí vás zabít.

3. Věříš na náhody nebo na osud?

Náhody neexistují, v případě osudu si nejsem jist. Chci věřit, že svůj osud si vytváří každý sám. Alespoň částečně. A pak je tu samozřejmě ještě motýlí efekt. Ten je nezpochybnitelný a dle mého názoru naprosto zásadní.

4. Věříš v existenci mimozemských nebo nadpřirozených bytostí?

Emzáci jsou tady. Je mi to jasné už od doby, co jsem poprvé četl Vzpomínky na budoucnost a díla z kategorie literatury faktu od Ludvíka Součka. O tom, co tu chtějí, nemám páru, ale jsou zde. Důkazy najdeš po celém světě. S nadpřirozenými bytostmi je to složitější. Nevím. Asi by se dalo říct, že jsem racionálně věřící.

5. Jaká je tvoje nejoblíbenější filmová nebo knižní horrorová postava?

Záporná, předpokládám. Klaun Pennywise z Derry v Maine. To je hajzl! A těm civilním zřejmě kraluje Norman Bates z psycho-motelu v Arizoně. Naopak rumunský Dracula je vcelku sympaťák.

6. jakou postavu či příběh máš nejraději z vlastní tvorby?

Mám rád zoufalce. Mám pro ně slabost, protože k nim patřím. V novele Solitér (sbírka Cáry rubáše) jsem nejspíš popsal sám sebe za takových deset, patnáct let. Profesor Max, to jsem já. Dřepím v chalupě v posezónně opuštěné příhraniční osadě uprostřed České Kanady, pouštím si staré gramofonové desky, popíjím koňak a večer poslouchám vítr, který neomylně věstí déšť… Maxe mám rád. K Anně z povídky Žena s pastelkami mám taky osobní vazbu. Jádro téhle povídky fikce rozhodně není a Annu mám rád taky. Ve finále příběhu jsem cítil, že jí tu brokovnici vyloženě podávám.

7. Co na čtenáře chystáš do sborníku Ve špatný čas na špatném místě?

Právě zmíněnou Ženu s pastelkami. Nejedná se o horror v pravém slova smyslu, ale člověk někdy umí být větší bestie než cokoli z temnot. A o čem to je? Rámcově… Když osudem zdeptaná Anna zjistila, že její obrázky dokáží léčit, vzala si jednou blok s nazelenalými listy, staré pastelky a začala kreslit… smrt. Smrt pro muže, který by ji dříve či později sám umlátil. Uprostřed pekla si uvědomila tři věci – pro své dítě udělá žena vše, v nouzi poznáš přítele a střílet z brokovnice není zase tak těžké.