BYL JSEM LORCOU
Milada Střítezská
Foto: Daniela Dahlien Neumanová
Dotkla jsem se bílé sochy, postavené na špaletě malého suterénního okna a prohlédla si její nevinný výraz.
„To je Štursa, jedna z těch jeho Eviček. Taková trochu pitomá, ale dělá mi tu společnost. Dáš si víno?“ zeptal se a chvíli hledal skleničku, ve které by nebyly zbytky jiných vín, barvy nebo zbytky chemikálií.
„Ne, díky, stačí mi voda.“
„Voda,“ odfrknul si, „voda se nehodí k naší debatě, jen si dej víno. Na krvinky. A pro radost. Víno je čirá radost, já ho mám rád. Je jako slunce, jižní slunce, to mám v žilách, narodil jsem se na jihu.“
Poodešla jsem k lisu, na kterém se povalovaly nepodařené tisky a jeden z nich zvedla abych si prohlédla smuteční vůz, projíždějící stísněnou ulicí.
„Otec byl armádní důstojník v Terstu, tam bylo pěkně, žili jsme tam za první války. Narodil jsem se na jihu a nasál sluníčko i živelnost místních lidí. Měli otevřená srdce a rozdali by se, jen se nesměli naštvat, to hned sáhli po nožích. Žádná vesnická rvačka, ale pořádná krvavá bitka. Vážně nechceš trochu vína?“
Položila jsem list a přisvědčila. Konečně našel ohmatanou sklenici, která se jevila čistě a naplnil ji skoro po okraj vínem. Připili jsme si a on chvíli notoval nějakou starou píseň, aby dokreslil svoje vyprávění. Usmíval se, celý se usmíval i oči, zapadlé v bambulaté tváři mu jiskřily příjemnou náladou a příslibem vína.
Nikdy jsem nebyla v Terstu a neuměla si představit vůně a chutě, které mi líčil. Raději jsem vdechovala vůně suterénního ateliéru a probírala se stovkami kreseb, které trousil celý život za sebou, jako odřezky svých duševních hnutí, piliny obroušené imaginace.
„To jste vy?“ Zdvihla jsem skleničku a ukázala na fotografii mladíka, opřeného o malířský stojan. Okolo něj posedávali další lidé, všichni stejně mladí, upření na fotografa, strnulí, neživotní a vzdálení.
„Jo, to je náš ateliér, spolužáci, kolegové, vypadal jsem dobře, ne? Blonďáček s nevinnýma očima. Všichni jsme byli takoví nevinní. Zuřivá avantgarda, všechno osobnosti, jeden vedle druhého neobyčejní, česká bohéma… svět sám pro sebe. Ta holka vzadu, vidíš ji? Krásná, krásná byla. Nosila minisukni, určitě to byla první minisukně v Praze. Ukazovala pevná stehna světu a kašlala na konvence. Všichni jsme na ně kašlali, chtěli jsme tvořit, skákat po špičkách trav surrealismu, posunout kubismus, rozvinout prapor abstrakce, snít… jo, snít, děvenko, to chce mládí. Psát manifesty a měnit svět, deklamovat názory a křičet poezii na náměstích. Tak to je. Mládí potřebuje svobodu.“
Přiblížila jsem se k fotografii a prohlížela si jednotlivé tváře, mlžné světlo je modelovalo do šedivých odstínů a stíralo jejich rysy.
„Umění znamenalo únik, chtěli jsme skrz něj promluvit ke světu jinak, nově, vzbouřit se a postavit proti proudu. Jenže doba nebyla vhodná pro múzy, ty ve válce živořily,“ povzdechl si a upil víno.
Přehlédla jsem od tváře světlovlasého mladíka k starému muži, jehož tvář se skoro ztrácela v záhybech nerovné kůže a oči ztrácely pod zježeným obočím. Jen pár metrů od mladíčka, který hleděl ze světla do tmavého ateliéru, obývaného starcem. Napadlo mě, že mladík nás vidí, že se mu v očích objevila letmá obava z vlastní budoucnosti.
„Svědka chci odstranit, co jako jediný viděl, jak kdosi mi zavraždil květiny… znáš Lorcu?“ přerušil svou recitaci starý muž a opřel se loktem o velký psací stůl.
„Ano, znám. Zastřelili ho.“
„Chytrá holka,“ pokýval hlavou, „jo, byl jsem jako Federico García Lorca, tvořil a měnil svoje úsilí, navěky ve snopy zralého obilí… byl jsem jako Lorca, vím, jak mu bylo, když umíral, byl jsem Lorcou.“
Vlastně ani nevzpomínám, jak jsme se potkali a zapředli hovor o běžných banalitách, na které se nabalily řeči o podstatě bytí a umění.
Trochu jsme pili a povídali si o Cyranově cestě na Měsíc, pak procházeli přes Most legií a probírali se vzpomínkami na naše drahé zesnulé, na ty krásné blázny, kteří se upili k smrti, když je opustily jejich múzy, ženy a mecenáši. Opřený o zmuchlané popelnice, recitoval, že „láskou zmírají větve,“ a já se smála jeho podání, které znělo jako parodie na strnulost bolševických hereckých monolitů.
Skončili jsme v zapadlém atelieru, unavení procházkou a historkami, griotkou a tureckou kávou, podávanou ve skle, které páchlo jako podpaží kuchařek ze závodní kuchyně, v tom tmavém ateliéru, do kterého rozhodně nepronikalo tolik světla, kolik by dopadat mělo. Hlavu mi plnil vůně tiskařské barvy, probírala jsem se stohy grafik a prohlížela si jednotlivé motivy, zvířata, stromy, předměty, postavy, načrtnuté i detailně propracované, realistické i abstraktní, hru s motivy, tvary a styly.
Socialistická Praha, plná povadlých, rudých karafiátů, a ještě povadlejších ruských předsedů KSSS, kteří v tu dobu umírali, jako na běžícím pásu, byla potažená černým flórem. Umřel Černěnko, muž, který se na trůnu byzantských despotů nezdržel dlouho, ale co nám bylo do starců na kremelském trůně, zdáli se nám příliš vzdálení a přítomní jen skrze svoje pohůnky, všechny ta Mišky, Aljošky a Ivany.
Pozdvihl sklenku a podíval se skrz tmavě rubínové víno na žárovku, obklopenou vězením kovové mřížky. „Hledejte svoje hlavní slunce, staňte se šumícími ananasy,“ deklamoval procítěně.
Znovu jsem si prohlédla fotografii světlovlasého mladíka a přečetla si datum. „Nebyly v roce třicet devět zavřené vysoké školy?“ zeptala jsem se ho.
Zašklebil se: „Jo, zavřely akademii v listopadu třicet devět. Tohle jsme fotili v říjnu. Pak byl konec. Všechno k ničemu, všechno nanic. Umění ale nemůžeš zakázat nebo zabít. Tvořili jsme. Jinde, jinak, neustále.“
„Co jste dělal?“ vyzvídala jsem, ale mávl rukou: „Nesejde na tom, co jsem dělal. Pracoval jsem dál na svých věcech, po večerech, po nocích. Noc byla vlastně pořád. Noc byla úlevná. Mohl jsem ji využít k tomu, abych vyhrnoval tu úzkou, krátkou sukni nad pevná, hebká stehna. Stála mi modelem a já ji tvořil znovu a znovu, pořád. To pro mě byla válka, tak vypadala. Válka se přetavila v linie jejích boků a chlad jejích očí. Pro mě válka neexistovala, až do doby, kdy jsem ji prožil, kdy mě vyrvala ze života a zabila.“
Posadila jsem se na dlouhý stůl a prohlížela si předměty, které se na něm povalovaly. Na litografickém kameni se černal výjev, který naháněl strach, výjev popravy a děsu v očích přihlížejících.
„Nezajímalo mě nic, nechtěl jsem to vidět a slyšet, myslet na to, co se nám a s námi děje, já myslel na svoje věci, ve dvaceti člověk nechce žít skutečností. Nevítal jsem protektora, nemával mu a nehajloval nadšeně, když přijel.“
„Šlo to mimo vás?“
Přikývl: „Tak, ano, mimo, docela mimo. Válku jsem vnímal jako danost, se kterou nic neudělám, ne já, který neumí ani podříznout kuře, natož vystřelit ze zbraně.“
Pomaličku upil a já se odvážila zeptat: „Věděl jste o odboji?“
Zamračil se: „Nebylo proč, nebylo kde se dozvědět, možná jsem nechtěl klást odpovědi, na které existovaly odpovědi. Válka není o zbabělcích a hrdinech, většinou je o šedi někde uprostřed černé a bílé, o těch, co přežijí a přizpůsobí se, mlčí a nezvednou hlas na protest. Je stejná jako to, v čem žijeme teď. Mlčíme, čumíme na fotky vládců Kremlu a jsou nám u prdele, je nám jedno, jaké mají tváře a hlas. Jsou jen nutným, zlem, na které jsme si už prostě zvykli.“
„Já ne,“ oponovala jsem a on se zasmál: „Mládí. Ještě umí říct ne a postavit se proti systému, vykřiknout hrdě: Vive la France a zemřít pod náporem střel… to chceš?“
„Už se nestřílí,“ namítla jsem a on potřásl hlavou: „Zatím. Nikdy nevíš, kdy to začne znova. Ve skutečnosti, když stojíš u zdi, nemáš chuť křičet hesla a hrdě vypínat hruď.“
„To nemůžete vědět, hrdinství se projevuje v různých chvílích.“
„Ne před popravčí četou,“ odsekl a dolil si víno se slovy, „vím to, já byl Lorcou.“
„Pořád to opakujete.“
„Tak, jako jeho básně.“
„Proč?“ I já natáhla ruku, aby mi mohl dolít. Sledovala jsem, jak víno tvoří miniaturní vodopád a stéká do sklenice. Bylo špatné a kysele páchlo.
Znovu a znovu jsem si četla báseň o Buškovi na vinětě a přemýšlela o popravách, zatímco on mrmlal: „Stál jsem před smrtí a nebyla majestátná ani mě nevybízela k hrdinství. Nenapadaly mě básně, před smrtí si uvědomíš dokonale realitu, tvoje teď se odpojí od minulosti i budoucnosti, jsi to jen ty, v tu chvíli, v ten jediný, daný okamžik. Takové to je.“
„Povíte mi, jak jste se stal Lorcou? Stejně chcete vyprávět a já ještě nejsem tak opilá, abych vás nevnímala,“ navrhla jsem mu.
Napil se, připil na dalšího mrtvého vládce Sovětů, popřál mu, aby shnil a ztratil se nám z paměti a pak ukázal na fotografii, pod kterou jsem seděla: „Byl jsem kluk, co líbí dívčí stehna, kreslí a žije tak, jak mu doba umožňuje. Měl jsem rád básně a obrazy, sochy a stavby, ze kterých na mě shlíželi štukoví cherubíni. Můj svět měl nejasné obrysy a můj život nejasné cíle. Ale nejasnost mi nevadila. Našel jsem tu tehdejší pravou, jednu z mnoha pravých a nejúžasnějších. Nepracoval jsem pro odboj, neriskoval krk a nesnil o velkých věcech, i když… kubismus se mi zdál dost velký. Braque mě zajímal mnohem víc než tanky. Když Heydrich chcípal na Bulovce, já umíral láskou na těle svojí tehdejší múzy. Co mi bylo do vládců, protektorů a jiných mazlíčků? Oni netvořili rámec mého světa, ten tvořila bílá stehna, která se od sebe pomalu oddalovala. Co víc si člověk může přát než zrovna tohle? Nechtěl jsem se stát hrdinou.“
„Na bílá stehna!“ připila jsem mu a on se smíchem pozdvihl sklenku.
Potom si povzdechl a pokračoval okázalým, teatrálním hlasem, který plnil stěny malého ateliéru: „Jednou, nedlouho po tom zážitku, po noci, která mi otevřela všechny obzory, někdo zabušil na dveře mého bytu. Nezaklepal, ale zabušil. Málokdo tehdy bušil. Slyšel jsem bušení na další dveře, vzdálenější, ale stejně silné a rázné. Neslo se ode dveřím ke dveřím jako tamtamy, jako kód a přinášelo neklid. Měl jsem rozdělanou nějakou práci, malou suchou jehlu, takovou pitoreskní titěrnost, nechtělo se mi od ní vstávat, ale bušení se ozvalo znovu. Za dveřmi stály stíny, velké stíny, které páchly strojním olejem, možná to byly stroje, možná nešlo o lidi, třeba nebyli skuteční, nevím, dodnes nevím, jestli měli tváře nebo jen otvory v hlavách, kudy se ozýval jejich řev. Díky těm koženým kabátům vypadali jako sochy, jako odlitky…“
Zatajila jsem na okamžik dech a s výdechem pronesla: „Gestapo?“
Vlastně i v mých představách nebyli ti obávaní muži víc než jen neživotnými figurkami, upnutými v pevných kabátech, přízraky minulosti, vybledlí, démonizovaní a neskuteční.
„Jo, stál jsem tam, jen v košili a bos, zíral na svého prvního gestapáka a nechápal, co se děje. Chtěl moje doklady a řval, nerozuměl jsem tomu, proč nemluví normálně. Někdo mě odstrčil na stranu a ta jejich strojová, divadelní armáda vtrhla do bytu, zdálo se mi, že jich je snad stovka, ale ve skutečnosti jich mohlo být tak nejvýš pět. Rozhazovali mi věci, prohledávali tu ubohou, neuklizenou místnost, na něco se ptali, odpovídal jsem nechápavě a zmateně. Někoho hledali… nedocházelo mi, co se děje, já netušil, nic jsem netušil. Když mě jeden z nich chytil za rameno a vyvlekl na chodbu, poprvé jsem si uvědomil, že se děje… přítomnost. Už nezáleželo na mojí předchozí práci a rozhodně nezáleželo na mojí budoucnosti. Začalo se odehrávat největší „teď“ v mém životě. Absolutní přítomnost je děsivá, nejsme zvyklí v ní žít, většina z nás se hrabe v minulosti nebo sní o tom, co bude, ale přítomnost, ta nás naplňuje bezmocí.“
Zdvihla jsem hlavu a prohlédla si fotografii. Z minulosti se na mě dívaly světlé oči mladého grafika, v místnosti stála jeho budoucnost, která přes dlouhý stůl rozhodila přítomnost, páchnoucí strojním olejem. Doslova jsem cítila strukturu kůže gestapáckého kabátu a hlasy, rozléhající se chodbou činžáku.
„Hnali nás chodbou, všechny, celý dům, dokonce i jednoho psa. Nějaká mladá žena si tiskla na prsa dítě, muž ji chtěl chránit, ale jeden z nich ho praštil, byli oddělení, všichni jsme byli oddělení, a přitom sehnaní do jednoho stáda, jako ovce, jako zvířata. Vlekli nás na dvůr, řvali, ať si pospíšíme, slyšeli jsme jen ten křik a dusot jejich bot. Nestačil jsem se obout, nohy mě zábly, na dvoře vládl chlad a já si uvědomoval jen vyděšené pohledy, spoustu vyděšených pohledů. Sehnali nás do skupiny a ptali se, pořád a pořád, dokola se ptali na nějaké muže, na zrádce, ptali se nás, kde jsou, kdo je zná. Uvědomil jsem si, že jedna ze sousedek, postarší učitelka klavíru ze třetího na mě strnule civí a najednou mi došlo, ona mě podezřívá, jistě, v našem domě je někdo, kdo se provinil, kdo ví, jeden z nás to je, ale kdo? Ona tipuje mě a já? Rozhlédl jsem se po nich a zachytával děs v jejích očích. Nejistota rostla s každou další otázkou, rvala nás stejně jako ten chlad, jako křik těch gestapáků, jako jejich jistota. Oni si byli jistí, my ne. oni věděli, že jeden z nás je viník. Čeho? To jsme nevěděli, ale oni ano. Vyštěkávali svoje otázky a všichni sousedé jen zoufale opakovali, že nevědí, že nic neudělali. Mladá matka, která tiskla dítě, začala nahlas vzlykat, pár vojáků chytilo jejího manžela a vleklo ho ke zdi. Začala ječet, křičela tak, že mi to rvalo každou myšlenku na kusy, chytil jsem se za hlavu a chtěl se schoulit, když mě chytil dalších pár rukou a trhnul mnou směrem ke zdi. Někdo odkopnul popelnici a smýknul mnou do řady vyděšených mužů, mohlo nás být tak pět nebo šest, nevím přesně, nedíval jsem se na ostatní, jen na vojenské boty před sebou, na obrysy těch katů, ano, došlo mi to. Klečím na své vlastní popravě a proti mně stojí kati. Mířili na nás a největší gestapák řval, ať se viník přizná, jinak nás nechá zastřelit.“
„Proboha, na co jste myslel?“
Smutně se usmál: „Na boha rozhodně ne… ten přestal existovat. S každým nádechem jsem žil svým přítomným okamžikem. Ne, moje milá, to je chvíle, kdy nechceš křičet: Ať žije revoluce, jen se díváš, díváš se před sebe v tom absolutním vědomí sebe sama a chvíle, která probíhá právě teď. Slyšíš každý výkřik, každé slovo, vnímáš pachy, najednou jsou tak intenzivní, je ti zima, je ti strašná zima, nedokážeš vstát a klečíš z posledních sil, chceš padnout tváří k zemi a vdechovat hlínu, zdvíhá se ti žaludek, stahuje srdce, cítíš každý, jednotlivý, izolovaný stah, vnímáš, jak se v tobě přelévá krev, počítáš nádechy, najednou není peklo ani ráj, bůh nebo ďábel, naděje ani pravda, revoluce ani anarchie, morálka nebo protest, není nic, jen ty a ta chvíle, je pouhá přítomnost, která páchne strojním olejem. Už nejsi člověk, nemáš jméno, nemáš myšlenky, všechno se ztratí, cítíš jenom svou tělesnost, svoje svaly, šlachy, kůži, tlak kamínku pod kolenem, napětí v tříslech, bolest v kříži. Jsi tělem, zapomeneš, že máš rozum, že máš možná i duši, nic není podstatné. Slyšíš, jak někdo velí, aby se připravili a zíráš do hlavně, která se proti tobě pomalu zvedá.“
Cítila jsem sucho v krku a zeptala se potichu: „Je pravda, že vám proběhne před očima celý život?“
„Jen celá, veškerá existence, ne to, co bylo předtím, ale to, čím jsi v daný okamžik. Zastavíš se a už jen jsi, plně, naprosto, jen jsi. Všechno zamrzne, čas přestane mířit od minuty k další minutě. Je jen ta minuta, která zrovna probíhá. Zíráš do ústí hlavně a víš, naprosto dokonale víš, že další nádech už nenastane. Díváš se na to, jak se pohybuje prst tvého kata směrem ke spoušti.“
Odložil skleničku a opřel se o stůl. „Hrdinství neexistuje, možná šílenství, které tě donutí prolomit mlčení poslední chvíle. Já ho ale nezažil. Jen jsem klečel a stal se věcí, která nemá vlastní vůli a nemůže myslet, zablokovanou věcí, strnulým, tichým předmětem.“
„Jak jste mohl přežít?“ splynulo mi pomalu ze rtů.
„Někdo rozrazil vrata do dvora, slyšel jsem chvatné kroky a rychle drmolená slova, zaslechl jsem i něco o chybném čísle, o špatném domě, o chybě. A pak…“ obrátil se a zadíval se tak, jako na fotografii, „sklonili pušky a odešli. Prostě to skončilo. Odešli a nechali nás stát na dvoře. Beze slova vysvětlení, bez ukončení toho příběhu. Odešli. Bušení na dveře se začalo ozývat jinde, neslo se vnitroblokem a my pořád ještě klečeli u zdi. První se odhodlala ta mladá matka, doběhla k manželovi a on ji objal. Vypadali jako sousoší, objímali se a tiskli, jejich dítě plakalo. Další člověk vstal a zavolal na psa, který k němu přiběhl. Uvolňovali jsme se, jeden ze sousedů mi pomohl na nohy. Motal jsem se a bylo mi na zvracení, někdo se hystericky smál a potom ztichnul… uslyšeli jsme to. Výstřely, jeden za druhým, výstřely tlumené zdí, která nás dělila od dalších domů. Povel a výstřel, povel a výstřel, jako děsivá hudba. Podívali jsme se po sobě a pochopili, že to, co minulo nás, jen o vlásek, o malý kousek právě pokračuje ve vedlejším domě. Smrt, určená nám, si našla jiná těla. Stáli jsme proti sobě a první začínali plakat. Možná jsme oplakávali naši vlastní smrt, možná jejich. Věděli jsme, jak jim bylo, když umírali. Já to věděl…“
Chvíli jsem seděla bez pohnutí a polykala slzy. Musela jsem se donutit k pohybu, uchopit láhev a dojít k němu. Nalila jsem nám a připili jsme si.
„Na toho, který přežil,“ řekla jsem a on dodal: „Na ty, kteří nepřežili. Na Lorcu a na jeho poslední chvíli.“
Vyšla jsem do šedé, tiché ulice, plné lešení a opadaných omítek. Město utopené v šedi nepropouštělo světlo ani naději. Daleko, v Moskvě se střídaly bezduché loutky vládců a my, vzdálení od toho marného, pimprlového divadla žili každým izolovaným úderem svého srdce. Minulost byla zbytečná a budoucnost neexistovala. Zbývala jen přítomnost, hledící do ústí hlavně.
Milada Střítezská je spisovatelka, nakladatelka a hudební publicistka se narodila a žije v Praze. Po studiu na různých školách vystřídala pestrou paletu zaměstnání. Živila se jako tisková mluvčí, uklízečka, koordinátorka dobrovolníků, vedoucí antikvariátu, knihkupec, osobní sekretářka i autorka restaurátorských průzkumů památek. Pro webový portál Obscuro psala od roku 2012 články a hudební recenze.
Během let 2014–2018 vytvořila osmidílnou ságu Ilusie, příběh s fantaskními prvky, inspirovaný finskou historií a mytologií.
První knihu Ilusie: Harfeníci severu vydalo nakladatelství Ilusie Publishing v roce 2019. Nakladatelství dále vydalo knihy: Dědicové Tuonely (2019), Probuzení Louhi (2020) a Valgir (2021).
V roce 2021 vydala Střítezská audioknihu Harfeníci severu, kterou načetl Zdeněk Hruška.