BALÓNEK KE ŠTĚSTÍ
Madla Pospíšilová-Karasová
Slzy horké jako oheň mu smáčely bledé tváře poseté pomalu blednoucími rudými skvrnami. Házel sebou jako ryba se zaseklým háčkem v hubě, ale po malé chvíli, která se mu však zdála být nesnesitelně dlouhou, toho nechal, protože se bolestivě praštil do ramene. A věděl, že víc bolesti teď už prostě nezvládne. Oči ho tak strašně štípaly, že by si je nejradši rozdrápal. Jenže jak by mohl, když měl ruce spoutané za zády. Ta strašná bolest mu zabraňovala v přemýšlení, úplně mu zatemnila mozek. Kdysi o tom četl v jedné knížce, kterou si tajně půjčil od dědy, už si teda vůbec nepamatoval, o čem to bylo, bylo to ale fakt strašidelný, něco o nějakým týpkovi, kterýho mučili a on z toho úplně zcvoknul.
Dave měl v týhle tý podělaný situaci momentálně k naprostýmu zcvoknutí zatím nejblíž za svůj krátkej jedenáctiletej život. Oči s červenýma opuchlýma víčkama a bulvama plnýma rozpraskaných žilek, ze kterých se neustále řinulo množství palčivých slz, ho nesnesitelně bodaly a pálily, a ty téměř hořící slzy si značily cestičku přes ušpiněné bledé tváře s pomalu ustupujícíma červenýma skvrnama, až se zarazily o překážku, kterou tvořil černobíle kostičkovaný roubík, který měl David vražený do úst a který postupoval až k uším a dozadu vzadu na temeni byl svázaný pevně přitáhnutým malým uzlem. Svaly na ramenou se mu bolestivě napínaly, nezvyklé na tuhle nepříjemnou polohu. Protože se strašně bouchl do pravého ramene o teď už zašedlou a oprýskanou zeď, která byla snad kdysi bíle omítnuta, převrátil se na chvíli na břicho. Jenomže v téhle poloze se mu fakt blbě dýchalo a vzhledem k tomu, že měl ucpanou pusu a z nosu mu tekly pálivé nudle, pokusil se přetočit na levý bok. Zlehka přitom zaúpěl, protože si přilehl ruku, jenže když si měl vybrat mezi tím, jestli se má pomalu a jistě udusit na břiše před chvilkovým nepohodlím pomalu dřevěnící ruky, musel prostě zvolit tu druhou možnost.
Po chvíli, která se mu zdála jako celé věky, začala pomalu pomaličku pronikavě sžíravá, ostrá bolest ustupovat a proud slzí tekoucích z podrážděných očí zvolna usychal. A David, chlapec, který si ještě před hodinou hrál na hřišti před ne příliš vzdálenými bytovkami, mohl konečně alespoň na chvíli přemýšlet. Hodně mu pomohl fakt, že už konečně alespoň trošičku viděl, i když zatím jen lehce rozmazaně. Byl v jakési kóji z kovovýho pletiva, něco podobnýho viděl u babičky, když jí pomáhal minulý Vánoce stěhovat stojan pod stromeček do sklepa. Po pravdě, byl tehdy docela podělanej strachy, sklepy neměl nikdy moc rád, ale kdyby věděl, co ho potká necelej rok potom, smál by se tehdy na celé kolo. U babičky ve sklepě bylo těchhle drátěných boxů několik, snad pět, vedle sebe. Byly to poměrně malý místnůstky namačkaný těsně jedna vedle druhý v místnosti, kde byla jenom dlouhá úzká ulička na procházení. Ta babiččina byla třetí zprava, měla v ní krabice, starou pračku a různý starý cajky. Vedle v drátěný kóji bylo kolo, docela mega drahý, to ho tehdy zaujalo dost, babi říkala, že je to souseda ze zdola, toho mladýho, a to vám řeknu, to kolo bylo teda jako pecka! Jenže tohlencto byl tak třikrát větší prostor než ty panelákový kisny a byl úplně prázdná. Teda až na hnusně smradlavou matraci, na kterou ho ten parchant hodil a těžkej kovovej stůl opřenej o jednu stranu drátěný klece. Když si na to vzpomněl, zase se mu podrážděné oči zaplnily slzami.
Jsem tak strašně blbej, pomyslel si zdrchaně. Kolikrát mu máma říkala, že se nemá bavit s cizíma lidma, že nemá k nikomu nasedat do auta, vždycky jí to odkýval, protože si připadal jako blbeček, že jim to furt vysvětluje stokrát dokola. Jo, v omílání pravidel byla máma mistr, to jo, pomyslel si. S Domčou a Danulou se vždycky koukali na Agenta v kapse a přišlo jim děsně vtipný, jak jsou tam ty paka naivní a vymejšlí úplný hovadiny. A on tý ženský přitom skočil na lep úplně stejně.
Vzteky se mu chtělo do něčeho kopnout, jenže mu připadalo, že mu nohy už nepatří k tělu, jako by je měl z tajícího vosku, svaly prostě vůbec nespolupracovaly, a tak zůstal radši jenom ležet. Měl prostě smůlu, sviňáckou smůlu, nebo si ta ženská na něj počkala… Možná ho sledovala celou tu dobu, kdy byl na hřišti, a pak prostě využila situace, když Adam s Nikolou odběhli domů. Adam potřeboval kadit a Nikča měla hlad. Měli trochu šáhlou matku, byla na ně dost přísná a nedovolovala jim, aby si na hřiště brali jídlo. Sice to nechápal, ale nejel přes to vlak. Když se ji pokoušeli ukecat, tak prostě naštvaně nakráčela na hřiště, drapla Nikolu a Adama za ruku a odtáhla je domů. A ven zas mohly, až když se najedli. No, takže to většinou dopadlo tak, že buď loudili jídlo na něm a ostatních děckách, nebo měli prostě hlad. Jenže jejich máti zrovna dorazila s nákupem z Alberta, a tak valili za ní, snad že dostanou něco dobrýho. A tak byl venku sám. Chvilku si házel s Dominikovým letadýlkem, ale hrát si s ním sám byla fakt pruda, tak si vzal koloběžku a začal jezdit po chodníku.
No, a když jel po chodníku, co vedl vedle silnice, zastavila u něj ta ženská s tím tranzitem, hned spustila okýnko a začala: „Davídku, prosím tě, já jsem kolegyně tvýho táty, on měl v práci nehodu, je teď v nemocnici a chystají ho na operaci, tvoje mamka je tam samozřejmě taky a poprosila mě, abych tě zavezla taky do nemocnice, Domču a Danu pak přivezu samozřejmě taky, když to bude nutný a když to bude trvat dlouho. Ale snad ne, doktoři říkali, že by to nemělo být nic vážnýho,“ vychrlila na něj ta paní.
Znala nás všechny jménem, měla podobnej auťák, s jakým taky jezdil taťka, no tak jsem jí prostě věřil, no, jsem vážně pitomej.
„Jo, já jsem Alena Dobrá, těší mě,“ vystrčila ruku z auta, aby si s ní mohl potřást, a to ho přesvědčilo. Kruci, přece by se mu nepředstavovala, kdyby to fakt nebyla tátova známá.
Jenže nebyla.
***
Otevřela mu dveře u spolujezdce, a pak už to bylo jen a jen příšerný. Seděl tam ten chlápek v montérkách a pak už jen cítil, jak ho šíleně pálí oči a celej obličej, protože mu tam ten chlápek něco nastříkal. Byl to mžik, vůbec nic neviděl a najednou se ozval zvuk otevíraných dveří od dodávky a ten hnusák po něm chmátnul, drapnul ho za ruce a prostě ho strčil dovnitř. Asi už seděl uvnitř a jen čekal. Seběhlo se to tak strašně rychle, vůbec nic neviděl, myslel, že umírá, byla to vážně úplně nejvíc nejhorší bolest, jakou kdy zažil. Chtěl řvát, kousat a kopat, jenže vůbec nic neviděl. Byl slepej. Bolelo to tak strašně, že si rukama jen drásal obličej a ten chlápek mu je normálně úplně lehce zkroutil za záda a tam mu je svázal nějakýma páskama, co se mu hned strašně zařízly do zápěstí. Začal brečet a ten debil ho chytil za vlasy, škubnul mu hlavou dozadu a nacpal mu do pusy ten šátek, nebo co to bylo, utáhl to a vzadu zatáhl, bylo to hrozný. Pusu měl plnou pálivých slin. Z nosu mu teklo a z očí mu proudily doslova vodopády slz. Všechno, všechno to strašně pálilo a on si vážně myslel, že se z toho zvencne. Pak ucítil teplej čůrek, kterej mu udělal pod zadkem horkou loužičku a zhnuseně si uvědomil, že se pochcal. V dodávce byla tma jak ve veverčí prdeli, i když přes clonu slz vůbec nic neviděl, rozdíl mezi tmou a světlem by určitě rozeznal. Toho chlapa vůbec neviděl, neslyšel ani žádnej šramot, jen tichý, trošku huhlavý dejchání, který se mísilo s jeho vzlykotem zdušeným roubíkem. Doufal, že si ten chlap nevšiml, že se počůral, protože si byl jistej, že by se mu to určitě nelíbilo. Ten tranzit divně smrděl. Samozřejmě, že teď smrděl hlavně jeho čůránkama, ale přes ten čpavkovej zápach bylo cítit i něco dalšího.
Pach potu.
A strachu.
Jemu samotnýmu uvízl strach v mozku jako malý pavouček. Malý, ale strašně hbitý pavouček, který mu mozek opřádal pavučinou strachu, která mu zabraňovala myslet a vnímat cokoli jiného, než jen všespalující bolest očí a obličeje.
Jeli nejdřív pomalu, hezky plynule, to asi, jak jeli městem, pak najednou auto zabralo, spojka lehce zařvala a tranzit o dost zrychlil. Cítil, jak pod ním lehce nadskakuje silnice, ležel na zemi, v kaluži rychle chladnoucí moči a byl naprosto ochromený strachem a panikou. Slyšel přerývavý klokotavý dech toho muže a cítil, že je někde blízko něj. Z té představy se mu chtělo zvracet, ale nemohl, protože v puse měl nacpaný ten kus látky, nebo co to sakra bylo. Když po chvíli zběsilé jízdy auto zastavilo, měl pocit, jako by se mu zároveň také zastavilo srdce. V té strašné tmě nic neviděl, ale najednou ucítil na svém obličeji dech toho chlapa, neviděl ho, byla tam úplně neprostupná tma, ale ten chlápek mu jednou rukou uchopil hlavu vzadu za temeno a rychlým pohybem ho vztyčil do sedu.
„Překvapení,“ zašeptal ten mužskej lehce pobaveným tónem a on zase, panebože zase, cítil palčivý plyn v očích a na celém obličeji. Jako by mu najednou vybuchla hlava, neviděl vůbec nic, jen cítil tu bouři bolesti a pak uslyšel skřípavý zvuk otevírajících se dveří, někdo ho takřka něžně uchopil do náručí, ale on už to skoro nevnímal, protože teď nebyl schopen vnímat nic jiného, než jen nepopsatelnou bolest. Chroptěl a snažil se sebou škubat, ne proto, že by chtěl utéct, ale proto, že si chtěl instinktivně mnout oči před tím nepolevujícím žárem, který se mu snažil prožrat až dovnitř do mozku. Ucítil závan teplého vzduchu, jak ho ten někdo vynesl ven z dodávky, lehce s ním pohodil, asi, aby se mu jeho zátěž lépe nesla, a David chvíli i přes takřka ohlušující bolest vnímal houpavé kroky, uslyšel jakýsi tichý zvuk a příjemně teplá zář slunce, která se ho snažila šimrat na pálící tváři, rychle ustoupila. Uslyšel za sebou bouchnutí dveří a směr kroků se změnil. Kráčeli dolů. On tedy nekráčel, byl nesen, bezhlasně úpěl a trpěl tou hroznou bolestí, kdy měl pocit, že se mu taví oči v důlcích a propalují se mu až dovnitř hlavy.
Potom uslyšel řinčivý zvuk, který ho znovu vyděsil, a jeho bolestí otupělá mysl najednou zpanikařila ještě mnohem víc. Při tom ostře kovovém zvuku úplně ztuhnul a pak najednou letěl vzduchem, nic neviděl, pořád mu tekly pálivé slzy z očí i nosu, až najednou přistál na čemsi pružném a měkkém.
Ten člověk, který ho dřív nesl téměř láskyplně v náruči, ho tu najednou vyklopil jako pytel plný brambor. Přes rozmazanou clonu slz viděl, jak se nad ním sklání vysoké, hubené tělo, celé v modrém, cítil ruku, která mu najednou hrábla mezi nohy, až se úlekem celý vzepjal.
„Nehýbej se, nebo tě to bude hodně bolet,“ zašeptal hluboký, mírně zastřený Hlas a šmátral mu mezi stehny. Musel cítit, že je celý mokrý, Davida ten ostře čpavý zápach vlastní moči dráždil v nose, ale jeho mučiteli to asi tak úplně nevadilo.
Možná mu to dělalo dobře.
Možná byl rád.
Tápavé šmátrání nenechavých rukou najednou ustalo a David viděl rozmazanou dlouhou modrou skvrnu, jak někam odchází. Už už si chtěl ulehčeně oddechnout, když uslyšel jakési šramocení. Pavouček paniky byl opět zpátky v jeho mozku a obtáčel ho pavučinou všeprostupujícího strachu. Ucítil v pase cizí ruce, které mu nešetrně strhly tmavě modré durch pročůrané tepláky až ke kotníkům, sundaly mu boty a pak mu jednu nohu po druhé vyprostily z nohavic. Hrůza ho celého obplétala jako hladový pavouk mouchu chycenou v pavučině a on najednou věděl, že tohle bude ten nejhorší zážitek jeho života. Snažil se schoulit, ale ten tichý, lehce šišlající Hlas se sklonil k jeho uchu a říkal mu takové věci, že si Dave hned lehl na záda, navzdory pevně svázaným rukám, které ho tím pádem strašně bolely, protože na nich spočíval celou svou vahou čtyřiceti kil, ale bál se, opravdu se bál, co by mu ten chlap mohl udělat, takže radši poslouchal.
Ležel a klepal se.
Nemohl ten třas vůbec ovládnout a bál se, že se zase počůrá. Rozmazaná protáhlá tvář se oddálila od jeho ucha, a on ucítil studené prsty, které opět sklouzly k jeho pasu a tentokrát se potýkaly s jeho šarlatově červenýma trenýrkama s Dart Waderem. Styděl se, protože najednou byl od pasu dolů nahý, věděl, že je to absurdní, že se stydí, když mu nějakej magor stahuje spoďáry, ale bylo tomu tak. Nemít ruce připoutané za zády, už by si je držel na obnaženém pinďourovi. Najednou vykřikl, když mu mezi nohama přistála mokrá látka, ale zbytečný výkřik se vsáknul do látky, kterou měl nacpanou v puse. Uvědomil si, že mu ten magor utírá nějakým mokrým, studeným ručníkem nohy, rozkrok a zadek, jednou rukou mu pohyboval se strachem zcepenělým tělem a druhou ho pořádně otíral.
Zepředu.
Zezadu.
Bál se pohnout, aby tu rozmazanou vytáhlou skvrnu nenapadlo udělat mu ještě něco horšího, než se ho dotýkat lezavě chladnou látkou na zadku a v rozkroku. Zalykal se studem a slzami, třásl se špatně potlačovaným děsem, ale v hlavě se mu pomalu rozsvěcela červená kontrolka vzteku. Muž v modrých montérkách dokončil očistu a najednou mu, úplně bez varování, přistál mokrý hadr, který ještě před malou chvílí cítil na genitáliích, přímo na obličeji. Vykřikl by hnusem, kdyby mu v tom nebránil roubík, promáčený slinami a palčivými slzami. Tichý hlas mu rychle přetřel obličej a bublavým šepotem mu řekl slova, která mu v mozku opět rozevřela stavidla paniky naplno.
„Zase přijdu,“ zašuměl Hlas.
Poté se ozvaly rychlé kroky, sbírání nějakých věcí (asi kýblu s vodou a hadry, kterou ho omýval), řinčení dveří a zámku a pomalejší kroky, které postupně slábly. Přehlušil je klapavý zvuk zavírajících se dveří a pak už byl David sám.
Sám se svými myšlenkami.
Které byly děsivé.
***
Osaměl.
Všechny slzy už vyplakal, ležel tu, oblečený jen do šedýho trička se Star Wars a zelenými skvrnami od trávy, které si udělal při hraní fotbalu s Nikou, Áďou, Dančou a Dominikem. Jenže Dominik pak musel jít na hokejovej trénink a musel taky odvíst Danču na výtvarnej kroužek a sourozenci Hudlařovic ho opustili kvůli kusu žvance. A tak tam zůstal sám. A proto je tady.
Oči i tváře ho pořád ještě trochu štípaly, ale když je na chvíli zavřel, bylo to už mnohem lepší. Měl je zavřené a v duchu si mumlal, že se musí uklidnit. Opakoval si to pořád a pořád dokola a doufal, že když si to bude říkat dost dlouho, tak se to třeba stane skutečností. Teď tu byl úplně sám, takže se skrčil do klubíčka, úplně se stočil do sebe, jako by mu to mohlo pomoct uniknout z téhle neřešitelné situace.
Už nechtěl plakat. Pláčem se nic nevyřeší, říkala mu vždycky máma. Že než plakat, tak má začít radši přemýšlet, jak z toho průšvihu ven. A že Davča těch průšvihů za svých krátkých jedenáct let už zažil hodně. Jenže tohle není rozflákaný okno, ani sprostá básnička recitovaná před celou třídou, dokonce to netrumfne ani ty ukradený Mentosky, ze kterých ho pak hryzalo svědomí celej týden a bylo mu z toho až blbě od žaludku, že se musel nakonec svěřit mámě, která ho tehdy překvapila, protože se vůbec nezlobila. Jasně, řekla mu, že je trdlo trdlovatý a že to už nesmí nikdy dělat a šli to vysvětlit prodavačce, že to byla nešťastná náhoda, že mu to zapadlo v košíku a zapomněl to zaplatit, byl to kec jako klec, taky to samozřejmě zaplatil ze svýho, ale máma ho tehdy jako fakt strašně mile překvapila, protože čekal, že dostane na zadek a zaracha aspoň na měsíc. Jako jo, máti s ním měle vážnej rozhovor, ale v očích jí svítil takovej ten rošťáckej plamínek, podobnej, jako když jim třeba dělala strašidelnou stezku odvahy na Halloween.
Jenže tohle byl průser jako věž, ani ne tak průser, jako spíš zasranej boj o život. A pokud se z toho bude chtít dostat, bude muset mít nejen z prdele kliku (oblíbenej citát staršího bráchy Dominika), ale bude muset přemejšlet tak, že se mu bude až z uší kouřit (to zase vždycky s oblibou říkal táta).
Konečně měl odvahu otevřít oči. Chvíli se bál, že uvidí toho hubenýho chlapa v modrácích, jak se nad ním sklání a chce dělat… no, různý nechutný věci, ale to jen pracovala jeho zjitřená fantazie.
Nikdo tam nebyl.
Koukal na tu prostornou klec, ve který byl zavřenej jako zvířátko ve výběhu v zoologický. Dvě stěny z pletiva vedly až ke stropu a zbylý dvě stěny byly normálně asi cihlový, nebo kdo ví z čeho, prostě normální pevný zdi, pokrytý oprýskanou, kdysi asi bílou omítkou. Zem byla betonová, šedá, celkem hladká, ale tu a tam na ní byly podivný rezavý skvrny. Krev! To musí být zaschlá krev, začal sebou při té představě rozrušeně šít, ale pak si připomněl, že když bude nervní, tak tím nic nevyřeší, a z tohohle se prostě nějak vysekat musí.
Pomalu se podíval na smrdutou matraci promáčenou nespočtem dětských slzí a možná i něčím mnohem horším, něčím, co dosud nedokázal zařadit, ale někde uvnitř, hluboko v mozku, věděl, co to je. To jeho tušení bylo podobný tomu, když už ve škole dopředu věděl, jaký příklady budou v písemce z matiky, nebo takovýmu tomu pocitu, kterej mu napovídal, že má máma zase tu svou hnusnou migrénu, takže ji musí nechat ležet v ložnici se zataženejma žaluziemi a že musí být potichu a postarat se o Danušku. Bylo divný, že třeba Dominika tohle nikdy nenapadalo, nikdy nedokázal vytušit, že je mámě blbě, že před hodinou zvracela, a teď jí třeští hlava, takže ji musí nechat v klidu. Bráchovi bylo o dva roky víc než jemu, ale v těchle věcech byl fakticky totální jelito. U Danuly mu to bylo jasný, ta byla ještě malá, nadšená prvňačka, která žrala Elzu a Annu z Ledovýho království, ta z toho ještě neměla rozum, ale on měl na takovýhle věci prostě tucha. Stejně tak vždycky poznal, kdy má Kukurová, co je má ze zemáku, blbou náladu, takže nebude mít vůbec cenu se hlásit, nic říkat a tak. Jiný děcka to prostě nepobraly, když jim o velký přestávce říkal, že jim dá Cválová přepadovku ze slovíček, ať se to naučej, prostě to věděl, nepřišlo mu to nějaký divný. Měl to takhle, co si pamatoval. Už jako malej harant věděl, kdo je fajn, hodnej člověk a na koho si musí dávat majzla. Už když začal chodit do školky, tak poznal, která učitelka je ras a jenom dělá ťu ťu ňu ňu před rodičema a pak se chová úplně jinak, když je s dětma o samotě. Věděl, která učitelka zavírá děcka do skříně, i když jemu samotnýmu se tohle samozřejmě nikdy nestalo, a ty malý děcka se bály to někomu říct, jenže on to prostě věděl. Vycítil to.
A tady na něj číhal mnohem větší problém než naštvaná učitelka, jejíž manžel doma tajně chlastal první ligu. Všude kolem tu cítil doslova zhmotnělé zlo, které vetkalo své krvavé šlépěje do prošlapané betonové podlahy. Hleděl na dlouhou narezlou skvrnu na podlaze, viděl ji i na hraně bytelného kovového stolu, který byl obrovskými, masivními šrouby připevněn k podlaze. Rezaté cákance se rýsovaly taky na podlaze pod hranou stolu, kde na tvrdém, drsném betonu viděl i jakési bílé kousky čehosi. Stůl byl silný a pevný, ale už tu byl určitě dlouho, protože byl celý zrezavělý, takže zaschlé krvavé skvrny téměř splývaly s jeho základní barvou.
Chvíli musel přemlouvat své strachem a únavou zdřevěnělé nohy, ale nakonec se to podařilo a on se pomalu zvedl z páchnoucí matrace, která snad byla kdysi bílá, ale teď byla nevábně šedá, pokrytá hnusnými zažloutlými a zrezlými skvrnami od moči a staré, zaschlé krve. Nemohl tam jen tak ležet, to místo bylo smrtící pastí a on věděl, že bez pomoci tady nepřežije.
Pomalu se zvedl na roztřesených nohách a při snaze udělat první krok ošklivě klopýtl a málem se svalil na zem, ale nakonec se mu přece jen podařilo postavit se na nohy a udělat pár kroků. Připadal si jako hříbě, které se právě narodilo. Zábly ho zvolna usychající stehna a zadek, takže si řekl, že si musí pospíšit, aby se kolem rozhlédl, protože nevěděl, za jak dlouho se ten pošahanej maník zase vrátí. Zato ale tušil, že až se ten chlápek vrátí, rozhodně si s sebou nepřinese jenom kýbl s vodou.
Raději na to ani nechtěl myslet, i když mu s každým krokem, s každým pohledem upřeným na šedou betonovou podlahu plnou podezřelých narudlých skvrn v hlavě rezonovaly obrazy hrůzy a hnusu, zvedal se mu z toho žaludek a naskakovala mu husí kůže.
Pomalu, pomaličku se na svých hubených nohách potácel kolem zašedlých zdí. S každým krokem mu bylo hůř a hůř. V hlavě mu vybuchovaly hrůzostrašné scény a on najednou věděl.
Věděl, že pokud se mu nějakým způsobem nepodaří odtud zdrhnout, tak tady umře.
Ale před tím bude trpět.
***
Při své druhé obchůzce se už dokázal soustředit. Snažil se odbourat ty hnusné výjevy, které se mu ve spojitosti s některými místy ukazovaly. Nejhorší to bylo samozřejmě u matrace a u stolu, u těchhle dvou věcí se mu okamžitě zhoupnul žaludek a musel si v duchu začít opakovat něco uklidňujícího a jednoduchého. Teď mu pomáhala ta básnička o drakovi, kterou máma vždycky procvičovala s Dankou, když dělaly logopedii. Akorát, že neříkali drak, ale ddak. Když procházel kolem stolu a matrace, byly minulé vzpomínky a zážitky těch kluků, co tu byli kdysi dávno a ten poslední před sedmi týdny, strašně živé a on úplně cítil, jak mu prosakují do duše. Musel si pořád opakovat tu srandovní básničku, protože jinak by ho ty hrozný věci dostihly, povalily na zem a on by jen ležel, třásl se a plakal. V hlavě slyšel jejich jména, chodil pořád dokola a už je slyšel všechny, opakovaly se jako zaseknutá jehla na starém gramofonu, bylo to pořád dokola.
Hanes.
Jarek.
Kryštof. (Říkali mu ale Krysa, nejen kvůli jménu, ale hlavně kvůli jeho dlouhým předním zubům.)
Romča.
Vikouš.
A teď on.
Ale Dave se nechtěl připojit ke svým předchůdcům.
Básničku si už zopakoval osmadvacetkrát a teď se mu už dokonce podařilo dotknout se mříží bez toho, aby měl jako při předchozích pokusech pocit, že mu tělem projíždí elektrický proud plný děsu a hrůzy. Prvnímu Honzíkovi bylo dvanáct a hubeňour v montérkách byl skoro jeho příbuznej nebo tak něco. Pak byla dlouhá pauza, kdy sem často chodil do sklepa vzpomínat a dělat ještě jiný věci. (Leštit si kládu, to minule na házený říkal ve sprchách Seba ze sedmičky, ten, jak má tři táty a dvě ségry co vlastně nejsou jeho opravdický ségry, jak já se tehdy smál, i když jsem moc nechápal, o čem ten divnej pihatej zrzek vlastně mluví.) Dost dlouho po Hanesovi byl sklep prázdnej, a pak, s Honzou, to byl spíš jen takovej omyl, rozhodně to nebylo plánovaný.
To až později.
Po Jarkovi.
Jarečkovi bylo teprve osm a Montérkáč ho sbalil na kraji parku, u nějakých ramp, kam chodili jezdit skejťáci. Měl tam koloběžku, ale byl tam sám, bez kamarádů. Bylo to celkem jednoduchý, ze začátku měl ten týpek strach, protože kolem bylo docela dost puberťáků na rampách, ale využil situace, když šel ten malej čůrat. Prostě si na něj počíhal za stromem a popadl ho do náruče, když ten kluk močil kousek u něj před keřem. Strčil mu ruku před pusu, takže Jareček stihl akorát kviknout jako prasátko. Pak ho hodil do stejnýho tranzitu, co ho měl zaparkovanej kousíček odtamtud. Bylo to stejný auto, v jakým unesl i Dava. Schoval ho za stromy. Vezl toho malýho kluka fakt dlouho, skoro tři hodiny, klučina byl celou dobu zavřenej vzadu, v úplný tmě, absolutně strachy bez sebe. No a pak to už nemohl vydržet, čekal fakt dlouho, takže aspoň v něčem to měl ten malej lepší.
Bylo to rychlý.
Jenže pak už mu to nestačilo. Chtěl si to víc užít a taky se bál, že ho chytnou. Přeci jen samotnej chlap někde u dětskýho hřiště je vždycky podezřelej. A tak se mu podařilo do svých plánů zasvětit i svou sestru. To byla ta černovlasá ženská, co ho nalákala do auta. Jmenovala se skoro tak, jak se představila, ale ne úplně, nějak podobně, nemohl si na to vzpomenout, přeci jen ji viděl jen chvilku, no a ta chodila do sklepa až úplně ke konci, když se ti kluci už vůbec nemohli bránit. Byla zlá a zkažená, stejně jako její bratr.
David poodešel ke dveřím z pevného pletiva, které byly zamčeny mohutným, evidentně zcela novým visacím zámkem. Opatrně se otočil zády směrem ke klice a přejel po ní prsty pravé ruky. Tvář se mu zkřivila bolestí, ale nebylo to tím, že se mu plastová pouta zařízla hluboko do spoutaných zápěstí.
Už věděl proč.
Věděl, že kdyby se podíval svýmu únosci na chodidla, našel by tam hluboký jizvy po spáleninách od cigaret. Viděl Montérkáče, když mu bylo teprve sedm a jeho opilej táta ho chytil a dělal mu vážně moc hrozný věci. V hlavě se mu odvíjel film plný křiku, pláče a násilí. Viděl, jak otec budoucího Montérkáče drží jednou rukou pod krkem a druhou ruku mu šmejdí mezi nohama. A pak ho tam začne mačkat. Mačkat a drtit. Davovi se zatočila hlava. Musel se hned pustit té kliky, jinak by se dočista zbláznil. Přímo uprostřed mozku mu pulzovaly obrázky, ve kterých Montérkáčův otec pálí jeho mladší sestru v podpaždí a nutí jejího bráchu, aby se na to díval. Dave polknul kyselé žaludeční šťávy a viděl jejich matku, jak se schovává před tím hajzlem ve skříni, on ji vytahuje za vlasy, škube s ní, strhává z ní oblečení a lehá si na ni. A nutí ubrečenýho malýho kluka a jeho ještě mladší ségru, aby se na to koukali.
Musel se rychle odtáhnout od těch mříží, které ho svým děsivým způsobem vábily. Potřeboval se nějak odpoutat od těch hrůzných obrazů, které ho doslova pálily v hlavě, která mu teď celá třeštila. Ve snaze vytřást z ní ten hnus, pohodil hlavou, ale vzápětí toho okamžitě zalitoval, protože mu hlavou projel doslova blesk bolesti. Bylo to, jako by mu někdo vrazil do hlavy rezavý hřebík.
Skoro se pozvracel.
***
Musel si dřepnout na bobek, s hlavou skloněnou k hrudi a počkat, až nevolnost přejde. Teprve pak se posunul dál. K těžkému kovovému stolu. Ke stolu, který figuroval v nočních můrách zde uvězněných chlapců. Zvlášť toho třetího.
Krysa.
„Jmenuju se Krysa.“
Tohle nutil pořád a pořád opakovat Hlas toho třetího kluka. Hodnýho, blonďatýho desetiletýho Kryštofa, kterej byl tak trochu šprt. Rád četl, ve škole ho to bavilo, zvlášť vlastivěda, přírodověda a čeština. Měl doma terárko, který vyráběli s tátou a v něm choval agamu, agamího samce teda, pojmenoval ho Příšerka a vydržel ho sledovat i klidně dvě hodiny v kuse.
Odchytili ho před knihovnou. Bylo to poprvé, kdy ho máma pustila samotnýho, jinak s ním vždycky chodila, taky si ráda půjčovala knížky, byly to takový jejich společný chvíle, ale tentokrát ji přemluvil, že to zvládne sám. Bylo to jenom pět minut od baráku. Do auta, zaparkovanýho přímo před vchodem do knihovny, ho hodil ten týpek, neměl montérky, ale světlemodrý rifle a tmavej modrej pruhovanej svetr. Bylo chladno, i když byla teprve polovina září. Kryštof ho poškrábal a podrápal, dokonce se mu podařilo vyrazit mu z ruky pepřák. Neskutečně bojoval. Na to, že byl nejmenší a nejhubenější ze třídy, se rval přímo urputně. Jenže pak mu ten chlápek zlomil ruku. Křuplo to, jako když se zlomí větvička. To všechno David věděl a cítil. Věděl taky to, že tady ten kluk byl skoro pět týdnů. Neskutečně dlouho. Taky se hrozně dlouho bránil. Se zlomenou rukou, která ho příšerně bolela. Potom s vyraženýma zubama. Ke konci už ani nebyl lidskou bytostí. Dave ho cítil nejsilněji.
Roman tu pobyl krátce. Byl už moc starej.
Viktor byl lepší volba. Pořád strašně brečel. Montérkáč mu musel pořád měnit roubík, ale bylo to snadný, protože ten kluk se hodně snadno vyděsil. Jenže, i když mu už bylo třináct a byl sportovní typ, moc dlouho nevydržel.
To bylo před měsícem a půl.
David ho cítil doslova na každém kroku. Asi proto, že tu byl nejčerstvějším návštěvníkem. Už ani nevěděl, po kolikáté si musel v duchu říct tu básničku o drakovi, nemělo smysl to počítat. Prostě ho to uklidňovalo a pomáhalo mu to se soustředit. A on se odtud potřeboval dostat. Netušil, jak dlouho bude trvat, než ten chlápek v montérkách znovu přijde a doufal, že to moc brzo nebude. Z toho, co vycítil od předchozích nájemníků týhle obří klece, aspoň teda u těch posledních tří, si je Montérkáč nechával chvíli „uzrát“. Někdy to bylo půlden, někdy i dva dny. Co Dava momentálně štvalo nejvíc, byl fakt, že netušil, kolik hodin mu ještě zbývá. Z obrazů explodujících mu vzadu v hlavě věděl, že když ten typan přijde, bude to hnusný a bude to strašně bolet, ale zároveň věděl, že má určitě nějaký čas, že Hlas nepřijde hned. Jenže tady čas neexistoval, jako by byl David někde, kde čas přestává být fyzikální veličinou a nehraje vůbec žádnou roli. Což byla v podstatě pravda. Neměl hodinky, i když mu máma vždycky říkala, ať si je vezme, když jde ven, aby věděl, kdy má přijít. Vždycky jí odsekl, že má přece mobil a když bude potřebovat podívat se, kolik je hodin, tak se přece koukne na svůj Kodak a bude. Jenže telefon byl samozřejmě v batůžku na hřišti, spolu s lahví na vodu a prázdným obalem od sýrovejch křupek, který si koupil v Hrušce cestou ze školy. Máti by šílela, kdyby zjistila, že si kupuje, dle jejích slov „takovej kentus“, ale David si pomyslel, že trvání na správný výživě bude v téhle chvíli mámin poslední problém.
Nejspíš je teď už úplně podělaná strachy, už přišla z práce, vyzvedla Danušku z výtvarky a Dominika z hokeje a pak se šla podívat na hřiště, tam určitě uviděla jeho prázdnej baťoh a začala šílet. A když jeho máti šílela, stálo to za to a bylo lepší se jí klidit z cesty. A taky jí bude chudinu bolet hlava, protože vždycky, když měla strach, nebo byla rozčilená, tak dostala migrénu.
Davida mrzelo, že byl tak blbej a tohle všechno způsobil, jenže teď musel přijít na to, jak z tý kaše ven. Teď už se dal natolik do pořádku, že se mohl soustředit na prozkoumání celýho sklepa, už se mu podařilo odsunout do pozadí ty hnusný obrazy, který se mu zjevovaly vždycky, když šel kolem některých míst, nebo se dotknul mříží z pletiva. Objevovaly se tam pořád, jasně, ale už si jich zvládnul nevšímat.
Prozkoumat podlahu a kóji samotnou mu moc času nezabralo, nebylo tam vůbec nic zajímavého. Na zdech taky ne, když teda nepočítal odlupující se omítku a rezatý otisk tříprsté Kryštofovi ruky mezi stolem a matrací. A bílé kousíčky zubů rozeseté na šedivém, hrbolatém betonu pod hranou stolu. Zaměřil se na prostor mezi stolem a matrací, vyvrátil hlavu nahoru, i když ho všechny svaly bolely. V tu chvíli se mu zdálo, jako by mu ten strašidelný otisk ruky zanechával nějaký vzkaz a konečně to uviděl.
Okno.
***
Malé, čtvercové okýnko, úplně zašedlé, takže se skoro nedalo rozlišit od okolní stejně zbarvené stěny. Bylo vysoko a bylo hrozně malý, protáhla by se jím možná tak kočka nebo tak tříletý dítě, ale on rozhodně ne. Za předpokladu teda, že by se k němu nějak dostal, což bylo nemožný. Na chvíli si musel sednout na zem, jak ho ten objev zaskočil. Svitla mu malá naděje, která ale zase hned pohasla, když viděl, jak je to okno vysoko a jak je prťavý.
Rychle vstal a téměř utíkal k protější stěně, která byla utkaná z pevného pletiva. Koukal se skrz kovový výplet na haldu věcí, které tam byly naházeny u protější stěny. Rozeznal tam velkou plechovou vanu, kýbl, nějaké nářadí, na zemi tam ležel velký a těžký svěrák. Při pohledu na něj měl sto chutí si zakrýt oči, ve snaze zapudit znepokojivý obraz toho, jak Montérkáč ten svěrák upevňuje na stůl a táhne k němu Kryštofa…
Básnička ale zafungovala jako obvykle a Dave se tak mohl soustředit. Viděl starej vodovodní kohoutek trčící ze zdi a několik kýblů, musel namáhat svoje unavený a podrážděný oči, fakt se snažil a jo, bylo to tam. Na zemi. Na stejně hnusný, špinavý betonový podlaze to tam leželo jako nechutná svlečka z hada. Na čele se mu vyrazil ledově studený pot, když si uvědomil, co to tam leží. Válelo se to tam už nějakou dobu, leželo to tam pod kohoutkem mezi kýblem a stěnou. Musel to tam zapomenout. Tušil, ne, s určitostí věděl, že Montérkáč nikdy nic neponechával náhodě. Jenom u prvního, u Honzíka, byl zbrklý a v podstatě nepřemýšlel, ale u těch ostatních měl všechno promyšlený. Když si je bral, nasadil si vždycky gumu, aby pak uvnitř těla nezůstala jeho DNA. Zamžikal očima, aby ty představy, ze kterých se mu svíral žaludek a taky střeva, vypudil z hlavy, ale ničemu tím nepomohl. Vzadu v hlavě sledoval Montérkáče jak má v přihrádce v autě v igelitovým pytlíku schovanou tu slizkou zkroucenou věc a jak ji vždycky na cestě za kšeftem vyhodí do odpaďáku někde v cizím městě. Zkoušel z mysli vypudit malé mělké hrobečky roztroušené v lesích vzdálených i několik hodin od místa, kde kluci předtím byli. Od místa, ve kterém je teď vězněn i on. Jen jedinkrát se mu stalo, že zapomněl použitou šprcku uklidit a nechal ji zapadenou ležet mezi dlouho nepoužívanými věcmi. Byl tehdy nadšenej, že se k němu v závěru přidala jeho sestra.
Dave se pokusil uklidnit. Dostal nápad. Skvělej nápad. Jenže teď bude potřebovat všechnu sílu k tomu, aby ho dotáhl do konce. Jenže potřeboval pomoc. Sedl si na zem, skoro až ke zdi a nahýma nohama se dotýkal přepážky z pletiva. Pomalu dýchal a začal se soustředit. Hleděl na tu hnusnou, oslizle bílou věc a snažil se tak, že ho hlava bolela jako přefouknutý balón. Měl pocit, že kdyby ho teď někdo pohladil po hlavě, že by mu celá pukla. Ale musel vytrvat. Nohama opřenýma o pletivo mu probíhaly výboje vzpomínek všech těch kluků až do mozku, on je tam zhustil a nasměroval požadovaným směrem. Zavřel oči, které ho začaly strašlivě pálit, pískalo a hučelo mu v uších a dělaly se mu mžitky před očima. Najednou však ucítil na stehně vlhký kousek pryže. I přes roubík nacpaný v puse se mu téměř podařilo se usmát. I přesto, že mu bylo na zvracení, žaludek se mu kroutil a celá hlava mu praskala, byl nadšený, že se mu to povedlo. Nemohl zvednout tu odpornou věc, která mu stále jemně povlávala na levém stehně, odrazil se rukama sepnutýma v pěst, svázanýma za zády a pomalu se odžďuchováním rukama a nahého zadku přemístil naproti šedivě zaslepenému oknu.
Hleděl na mrtvé, šedivé okno ke svobodě, zíral na něj upřeně, oči mu slzely a cítil, jak mu cuká pravý koutek, jak mu probíhá celou pravou stranou těla nepříjemné brnění, měl pocit, že tam zírá celé hodiny, mravenčila mu pravá půlka obličeje, necítil už pravou ruku a bylo mu strašně slabo.
Spadl na podlahu, zalitý ledovými krůpějemi potu.
Po malou chvíli vyčerpaně ležel na rozpraskané betonové podlaze a netečně odpočíval. Svědil ho zadek odřený od šoupání se po podlaze, chtělo se mu taky čurat, ale teď bylo důležitější něco jiného. Musel se zbavit roubíku. A pak to zvládne. Pěkně krůček po krůčku. Silně převaloval v puse jazyk, který tam chvíli ležel jako dlouho mrtvá ryba. Dave se snažil nashromáždit co nejvíc slin do pusy a nasměrovat je k roubíku. Bylo to těžké, málem se zakuckal, ale snažil se, slinil a hýbal u toho pusou a roubík se začal posouvat, nejdřív pomaličku a takřka nepozorovatelně, ale David pořád neustával, čůrky slin mu tekly po okrajích rtů, bolela ho celá pusa, pálily ho rty, ale najednou mu roubík vyklouzl z úst a zůstal mu viset pod odřeným červeným rtem jako nějaký podivný plnovous kouzelného skřítka.
Konečně! Konečně měl volnou pusu, mohl se nadechnout. Panebože, to byla síla! Zvětralý vzduch sklepa chutnal jako ta nejlepší limonáda. Náhle se otevřelo zaslepené okénko.
Dárek od mrtvých kamarádů.
***
Slunce, které už pomalu ustupovalo, vrhalo dovnitř malým otvorem v oprýskané šedivé zdi své nesmělé prsty. Dýchal. Pomalu a klidně. Hlava ho už nebolela, ale věděl, že teď přijde na řadu to nejdůležitější. Nechtělo se mu do toho, protože věděl, k čemu ten kousek splasklé gumy, který měl stále na stehně, předtím sloužil. Navalilo se mu. Do sklepa na poslední malou chvilku nahlédlo slunce a zavál tam červnový vzduch. Bylo mu zle. Chtělo se mu zvracet, ale kdyby se poblil, Montérkáč by to poznal a pak by bylo po všem. Čerstvý vzduch zlehka proudící do místnosti z dokořán otevřeného sklepního okénka jako by se mu snažil dodat odvahy.
Podíval se na tu věc, polknul kysele chutnající hlt žaludečních šťáv a upřel všechny své myšlenky na tu šprcgumu. Hlava mu tepala, spánky mu hořely a na čele mu vyrazily velké, horké kapky potu. Třásl se jako osika. Celou pravou polovinou těla jako by mu probíjela elektřina. Bylo mu strašně slabo. Ale musel se soustředit.
Musel to zvládnout.
Byla to jeho jediná šance.
I těch kluků tady.
Zavřel oči a soustředil se nejvíc ve svém životě. Obléval ho ledový pot, cítil, jak se mu tričko lepí na studeně zpocená záda, žaludek měl v jednom ohni a měl pocit, že mu co chvíli povolí střeva. Cítil pohyb a slyšel vlhké pleskání a už už měl v ústech tu věc, foukal do ní z plných plic, překonával nutkání zvracet, myslel na všechny ty kluky, myslel na svou mámu, na to, jak ho vždycky obejme, když přijde z práce, myslel na tátu, na bráchu a na ségru, myslel na rodiče těch dětí, kteří neměli kde se s nimi rozloučit, kteří mají třeba pořád naději, že jejich synové žijí. Na tohle všechno myslel, když cítil, že se mu balonek před ústy nadouvá, roste a roste. Nakonec vyfoukl, otevřel oči a díval se na balonek tak upřeně, že ho až začaly štípat oči. Balonek chvíli stál na místě, jako by nevěděl, jak se na tomto místě ocitnul, ale po chvíli, která Davovi připadala jako věčnost, se lehce pohnul nahoru a začal se vznášet směrem k oknu. Muselo to trvat dlouho, protože svět tam venku, tam, kde bylo všechno v pořádku, tam, kde si děti dělaly úkoly, nebo kde právě usedaly k večeři s rodiči, tam se zešeřilo a on viděl svůj balonek, jak mění barvu na zářivě bílou a postupuje dál a výš k oknu, směřoval všechny své myšlenky na ten balonek, který svítil jako rozžehnutý lampion na tmavnoucí obloze.
Světélkoval a začala se na něm objevovat černá, jasně zřetelná písmena. David už nic neviděl, ale stále hleděl směrem k malému obdélníku v oprýskané zdi, který se pomalu ztrácel v houstnoucí tmě. Hlava mu třeštila neskutečnou bolestí.
Najednou se zhroutil na podlahu, okno s šedivým nánosem prachu se nehlučně zavřelo, klička se pootočila a on osaměl. Odplazil se na druhý konec klece a tam se vyzvracel.
Čekal.
***
Teď mu nezbylo nic jiného než čekat. A doufat.
Balonek se zatím, navzdory jemně pofukujícímu větříku, rychle pohyboval opačným směrem. Zářil na obloze jako kulatý, přesně vycizelovaný diamant.
David se snažil posunout si roubík zpět do úst, aby to Montérkáči nebylo podezřelé, pokud by ho sem chtěl přijít zkontrolovat. Po několika marných pokusech se mu to nakonec podařilo. Vzápětí uslyšel skřípot otevíraných dveří, ustrašeně zvedl hlavu a uviděl hubeného, vytáhlého chlapa se zapadlýma tmavýma očima, v jemu až příliš známých montérkách. Muž držel v jedné ruce lahev s vodou a bavlněný kapesník. V druhé ruce, napřažené přímo před sebou v obranném gestu, třímal žlutou lahvičku s červeným vrškem. Při pohledu na něj a na ten pepřák se Davidovi chtělo utéct, vykřiknout, kopat a mlátit kolem sebe, ale jeho kamarádi, ti, co se vznášeli v kóji kousíček od něj, mu řekli, ať se uklidní, že se zatím nemá čeho bát. Zalezl si na matraci, až dozadu, schoulil se do kouta jako zvířátko zahnané do úzkých a tiše prosil balonek, aby spěchal.
Vysoký, hubený muž opatrně našlapoval na klátivých nohou, stále upřeně hleděl na hnědovlasého ušpiněného chlapce, oblečeného jen ve flekatém tričku, který se vyděšeně choulil v koutě.
Odemknul. Před sebou držel pepřový sprej.
„Otoč se ke mně zády, ale jinak nic nedělej a nic se ti nestane. Věř mi,“ oslovil toho vystrašeného pochcánka. Chlapec okamžitě poslechl. Muž si zálibně prohlížel útlý chlapecký krk a chvíli odolával pokušení hnědovlasého chlapce políbit nebo snad kousnout do temena hlavy. Jemně ho pohladil po vlasech a opatrně mu příliš dlouhými prsty s vystouplými klouby rozvázal uzel uvázaný vzadu na hlavě. Byl trošku povolený, ale to je v pohodě, přece jen ten kluk musel hodně dlouho brečet, tak to trochu navlhlo a sklouzlo, to hned napravíme, pomyslel si Andrzej. Z kapsy vytáhl malé nůžky a přestřihl plastová pouta, zařízlá do bledého zápěstí hubených chlapcových rukou.
„Teď se otoč,“ rozkázal chlapci a pásl se na jeho zorničkách rozšířených strachem.
„Napij se!“ Rozšrouboval před chlapcem láhev s vodou a podal mu ji.
David se chvíli zmateně díval na lahev s vodou. Měl strašnou žízeň, ale bál se. Nebyl schopný pohnout rukou.
„Dělej, napij se. Jinak tě tu nechám scípnout žížní,“ snažil se pořádně vyslovovat Andrzej, ale byl už unavený. Tohle byl náročný den a čeština, i když byla podobná jeho mateřštině, byla vážně těžkej jazyk, a když byl vyčerpaný, už se mu prostě pletl jazyk. Těšil se, jak si sednou s Anikou na jedno křeslo, ona se mu uvelebí na klíně a budou společně sledovat poslední sérii Hry o trůny. Otevře si pivo a Anice možná otevře láhev vína, když na něj bude hodná.
Upřeně se podíval na svého nového hosta. Na svou další hračku.
„Napij sa,“ pronesl netrpělivě a podal mu lahev s vodou. Prý se jmenuje David, má dva sourozence a často si hrají na hřišti přímo před domem. To mu říkala Anika, ale mu to bylo skoro jedno. Tady ty věci měla na starosti ona. Jemu stačili chlapci. Ale nesměli být moc staří. Tak jako ten předposlední. To byla vážně hrůza. Tehdy se se svou milovanou sestřičkou poprvé pohádal. Ale tady bude všechno v pořádku.
David se pomalu klokotavě napil. V ústech měl nepříjemnou pachuť a voda s jemnou příchutí citrusových plodů mu opravdu pomohla. Pil a pil, hltal jako malé, žíznivé telátko. Montérkáč mu najednou vytrhl láhev z rukou.
„To stačí,“ zavelel ostrým tónem.
„Teď dej ruce před sebe,“ rozkázal mu únosce, „nebo ti vypálím díry do očí“. Ukázal mu přitom žlutou lahvičku s pepřovým sprejem a neupřímně se u toho usmál.
Dave udělal, co se po něm chtělo. Za chvíli měl spoutané ruce plastovými pouty, které si Montérkáč přinesl s sebou v zadní kapse modráků.
„Neubližujte mi, prosím,“ zašeptal David.
„Hubu drž, budu si s tebou dělat, co budu chtít. Teď otevřeš pusu, a jestli ne, tak uvidíš,“ rozkázal chlapci a rychle si na koleni složil pánský textilní kapesník. Vrazil ho chlapci do pusy, poručil mu, aby se otočil na druhou stranu a improvizovaný roubík mu pořádně utáhnul. Zauzloval, pohladil chlapce po hlavě a poručil mu, aby si lehl na matraci.
„A teď spát,“ zašeptal mu tiše do ucha a odešel.
Dave zavřel oči zalité slzami a slyšel jen ostré kovové šramocení visacího zámku, tiché, šouravé kroky a lehké bouchnutí dveří.
Obklopila ho tma.
Ale nebyl tu sám.
***
Jeho neviditelní kamarádi se seskupili kolem něj, bezhlasně si povídali a uklidňovali se navzájem. Hlava ho už nebolela. Ani se už nemusel soustředit, prostě je slyšel, jako by seděli přímo vedle něj. Což byla vlastně pravda. Mluvili uprostřed hluboce neproniknutelné tmy, vyprávěli mu o sobě a on jim zase vyprávěl o sobě a své rodině. Pusu zacpanou roubíkem k tomu nepotřeboval. Prostě si povídali mlčky. V hlavě. Nakonec se hlasy pomalu vytrácely a David uprostřed hluboké červnové noci usnul.
Byl klidný. Už se nebál.
Ráno ho z tvrdého spánku vyrvalo řinčení řetězu od drátěné kóje. Montérkáč ve svém obvyklém oděvu balancoval s talířkem, na kterém ležel krajíc chleba s máslem nakrájený na vojáčky a oloupaná mrkev nakrájená na kolečka.
„Teď ti sundám roubík, nebudeš nic dělat, jinak tě zmlátím,“ rozkázal mu, rychle mu rozvázal roubík a sedl si naproti němu.
„Je to tu celkem pohodlné, ne?“ usmál se na zakřiknutého chlapce.
„Teď tě nakrmím, jestli mě kousneš, zlomím ti prst,“ upozornil ho Andrzej.
David jenom pokýval hlavou. Hlady a strachem se mu kroutil žaludek, ale přinutil se polykat malá sousta chleba a žvýkat kolečka studené, tvrdé mrkve.
„Dělej, musím do práce,“ popoháněl ho Montérkáč.
Po jídle mu zase zacpal pusu, utáhl mu pouta, zamknul kóji a rychle odešel naproti ke zdi, tam, kde trčel ze zdi ten kohoutek, tam, kde ještě před několika hodinami ležela na zemi ta použitá guma. Nedíval se nalevo, napravo, rychle vzal do ruky plechový kýbl, vrátil se zpátky do kóje, kýbl postavil do rohu naproti matraci a ukázal na něj.
„To je na chcanky,“ řekl stručně a odcházel. Když zamknul dveře visacím zámkem, otočil se, usmál se a řekl něco, z čeho se Davovi zježily všechny chlupy na nohou i na rukou.
„Po práci přijdu. Neboj sa,“ mlsně si olíznul úzké bezkrevné rty a ještě dodal: „A budeme si hrát.“
***
Dave opět osaměl.
Neplakal.
Povídal si s klukama. O všem možným, už neřešili jenom toho týpka, kterýmu první z nich říkal Andrej, pro malýho Jarečka to byl pořád jenom Hnusák a pro ty další to byl buď Hlas nebo Montérkáč. Pořád museli chlácholit toho malýho, i když tu už byl dva roky, stejně se z toho blbě dostával. Prostě dál mluvili. Zmatněle našedlé světlo časného rána vystřídalo jasné světlo, jen tak, pro legraci, si otevřeli okýnko, aby si mohli užívat letního vzduchu a slunce.
Najednou rozhovor ustal. Okno se zase samo od sebe tiše zavřelo. A Dave měl v hlavě jen vlastní myšlenky. Nahoře byl nějaký ruch. Slyšel křik. Rány. Duše se mu scvrkla do malé tvrdé kuličky. Uslyšel silné údery a viděl, že se dveře nahoře nad schody silně otřásají. Poslední silná rána. Dveře se rozlétly. Stála v nich vysoká, štíhlá postava v modrém. Když Dave ustrašeně vzhlédl nahoru ke dveřím, usedavě se rozplakal. Teď už plakat mohl.
Za chvíli bude volný.
Madla Pospíšilová Karasová se narodila v Šumperku, který však ve jménu lásky vyměnila za Uničov, kde s manželem, dvěma syny a blíže neurčeným počtem chovných mravenců žije doposud.
Během studia bohemistiky a učitelství češtiny pracovala v Laboratoři přirozeného jazyka na slovníku slovesných valencí a také jako korektorka Literárních novin.
Jako korektorka působila i během obou mateřských dovolených, během nichž jí v hlavě uzrála černohumorná Kronika rodu Příšeráků, jež vyšla v prosinci 2020 v nakladatelství Epocha. Ve stejném období jí byla na webu časopisu LUK (Literatura – Umění – Kultura) vydána povídka Struprum. V předchozím roce zvítězila s válečnou povídkou Den, kdy na Zemi zemřela naděje v první povídkové soutěži nakladatelství Knihy Dobrovského. E-kniha je volně ke stažení na webových stránkách nakladatelství: https://www.knihydobrovsky.cz/e-kniha/den-kdy-na-zemi-zemrela-nadeje-266558640
V roce 2121 se v soutěži Časopísmo umístila s psychologicky laděnou hororovou povídkou Malá růžová teniska na 1. místě.
Loni se s hororovou povídkou Balonek ke štěstí a post-apo Tam za tou duhou dostala do finále soutěže Daidalos.
První knihu však napsala již v osmi letech, ovšem společenský román o farmářce rodící osmerčata se bůhvíproč k širší čtenářské obci nedostal.
Během středoškolských studií se naučila řídit traktor a dojit krávu, což se jí poté při studiu v brněnské metropoli velice hodilo.
Miluje dobré knihy, suché červené víno a své tři chlapy.
O svých dojmech, pojmech a průjmech týkajících se nejen psaní píše facebookový blog Zápisky zhrzené spisovatelky: https://www.facebook.com/zapiskyzhrzenespisovatelky