Pavel Bartáček: NEZVRATITELNOST

 

NEZVRATITELNOST

Pavel Bartáček

Ilustrace: Martin Vinš

 

Někdy před dvěma lety…

„Skvělá událost! Na Mars již v tomto roce!“

Titulky dnešních novin, mimořádné zprávy během hlavního vysílacího času a spousta nadšení na sociálních sítích. Hmm, fakt super! Celej svět byl z toho posranej, ale já jsem včera pochoval dceru a Mars i zbytek vesmíru mi byly aktuálně úplně u prdele.

Těmto událostem samozřejmě předcházel chaos. Náhlá snaha o urychlení cesty na Mars a jeho kolonizace schytávala vlny kritiky po celém světě. Planeta po největší hospodářské recesi v historii civilizace a my se snažíme letět jinam. Utíkáme? Chceme to, co jsme posrali, zakrýt krásnou a ušlechtilou snahou? Možná…

Každopádně proč to urychlení? Proč ta až urputná snaha všech zemí o zapojení se do tohoto vesmírného programu?

Současnost…

Pavlův otec ležel na lůžku a plakal.

Sám v panelákovém bytě, kam za ním Pavel pravidelně docházel, ležel na zádech a pozoroval bíle natřený betonový strop. Tenká prasklinka v rohu místnosti, kterou zapravoval naposledy před dvaceti lety, se táhla od spodního rohu okna po stěně až ke stropu, kde se rozlila v další tři a působila tak jako delta řeky Nil nebo krásný rozvětvený blesk. Rozvířený prach se vznášel ve vzduchu nasyceným pachem čerstvých zvratků.

Pavel tu byl včera. Donesl mu nějaké jídlo, načal lahev piva z lednice a vyvětral celý byt.
Pohádali se.

Nikdy spolu neměli moc dobrý vztah a on si přesto troufl chtít po svém synovi, aby s ním strávil poslední okamžiky jejich života. Aby seděl u něj na posteli a aby se usmířili. Po ničem jiném netoužil. Namísto toho za sebou Pavel vztekle třísknul dveřmi a on zemřel sám.

Zemřel? Sám si nebyl jist, zda šlo o sen, nebo skutečnost, ale přál si, aby šlo o pouhou noční můru.

Hleděl do okna, které však od té doby zůstalo otevřené, a pozoroval, jak se zvětšuje…

*****

Ihned po otevření zalepených víček udeřila migréna plnou silou.

Do kalných očí mě řezaly ospalky, tlak v hlavě navozoval pocit varu uvnitř Papinova hrnce a páteří mi projížděla dosud nepoznaná bolest. Žaludeční šťávy se snažily v prázdném žaludku rozložit cokoliv, co by dodalo tělu trochu sil, a v krku jsem měl jak v popelníku.

Jako bych, kurva, přežil konec světa!

Vstal jsem z postele a nechal deku napůl přehozenou přes hranu matrace. Jakmile se zablácené podrážky bot dotkly vinylové podlahy, zamotala se mi hlava.

Podrážky bot? Byl jsem v posteli obutý?

Pásek v kalhotách mě škrtil a lívance v podpaždí prosakovaly skrz bavlněnou košili.
Proč jsem, ksakru, ležel v posteli oblečený?

Marně jsem se snažil vzpomenout na to, co tomuto stavu předcházelo. Patrně jsem prožil nějakou brutální noční kalbu, neboť oknem už do pokoje prosvítalo dopolední slunce. V jeho paprscích se rozvířil snad nikdy neutřený prach. Jedno ale bylo podstatné – spal jsem doma. To se v poslední době tak často nestávalo.

První doušek ledové vody z kuchyňského dřezu mi srovnal kolotoč uvnitř hlavy a rychle zchladil stěny trávicí trubice a žaludku. Nejspíš jsem se v noci pozvracel a teď už mi jen kručelo v břiše. Kde jsem hodil šavli, jsem snad radši ani nechtěl vědět. Do spuštěné studené vody z kuchyňského kohoutku jsem vložil dlaně sevřené do tvaru misky a opláchl si obličej. Znovu jsem nabral vodu a slastně ji nanesl na horkem rozpálenou pleš. To byla, kurva, slast!

Na záchodě jsem strávil na své poměry krátkou chvíli, protože vydržet tam sám se svým dílem bylo nad moje síly. Svlékl jsem a odhodil potem zapáchající oblečení a vlezl do sprchy. Další dávka chladné vody stékající po mém těle mě vrátila do stavu použitelnosti. Nahý jsem pak stál uprostřed obývacího pokoje a pozoroval skrze špinavé okno blížící se asteroid.

Jako bych, kurva, přežil konec světa!

V dopoledních zprávách, které v podstatě jely nepřetržitě celý den, o něm mluvili. Popisovali jej, určovali jeho původ a směr příletu. Přiložené měřítko ukazovalo rozměr státu Texas! Na všech přepnutých stanicích nemluvili o ničem jiném. Někteří ho měli za Boží soud, jiní za mimozemský útok. Já ho měl prostě jenom za kus šutru, kurva velkého šutru, brázdícího vesmírnou dálnicí. Sám jsem byl kamioňák a jeho pocity jsem si dokázal naplno představit. Samozřejmě – asteroid žádné nemá, ale i tak jsem mu rozuměl.

Do Sluneční soustavy pronikl asteroid přibližně před dvěma měsíci, a tak rychle se prohnal kolem Saturnu, že mu rozprášil ždibec jeho nádherného prstence. V tento den, kdy osud už nešlo změnit, se tahle zpráva dostala ke všem na naší Bohem zapomenuté planetě. Kvůli jeho rychlosti a směru příletu jsme ho uviděli až příliš pozdě. Tedy alespoň tím nás v médiích celou dobu krmili. Já si ale myslím, že to věděli už sakra dávno. Ale považte – člověk žijící několik let v pocitu nezvratitelnosti by přestal býti člověkem. To, co by se dělo po zveřejnění jistého data dopadu téhle zkázy v tak velkém předstihu, by s lidskostí nemělo nic společného. Dobře, že to ututlali a nechali nás tak v nevědomosti. Pouze sem tam prý něco skoro prosáklo na povrch, ale nejvyšší ústavní činitelé to pokaždé smetli pod stůl. Po celé dva roky.

Datum dopadu bylo stanoveno právě na dnešek. Do prdele!

Na obloze teď působil jako velká bílá šmouha o šířce fotbalového míče s ohonem dlouhým jak noha blonďaté modelky, zatímco včera měl pouze poloviční velikost. Připomínal měsíc v úplňku, zapadající za obzor a protažený dozadu do vesmíru. Podle animací v televizi by měl ve tři odpoledne zastínit půlku nebe a vlivem gravitace rozpoutat peklo. Ovšem díky jeho zběsilé rychlosti mělo trvat pouhých pár sekund. Jak milostivý to byl šutr!

V ten moment, kurva, nastane konec světa!

Nemělo smysl stavět a plnit žádnou Noemovu archu ani podzemní bunkry. Jeho velikost měla naši planetu doslova rozpůlit.

Všude kolem už probíhalo rabování, jako by těm hlupákům bylo k něčemu dobré. Vlády vyhlásily stanné právo a všichni se semkli se svými rodinami. Milenci a milenkami. Společnost se vrátila ke svým kořenům z počátků lidstva a rozdělila se na obránce jeskyní a jejich dobyvatele. Až na média a všudypřítomný internet jsme se tak znovu stali neandrtálci. Suroví, hladoví a bránící svůj kmen. A do konce svých dní lačnící po zázraku a odvrácení vesmírné katastrofy. Div, že doteď fungovaly mobilní operátoři. Zřejmě to brali jako poslední službu lidstvu. Jak lidské!

Jako by to bylo málo, jen pár dní po oficiálním hlášení o blížící se katastrofě vznikl na obloze obraz objektu, který vědci považovali za červí díru. Cha! Několik generací tento jev popisovali ve svých vědeckých, avšak teoretických pracích, vytvářeli simulace a modely a v duchu se modlili, aby ještě za jejich života vznikla vesmírná výprava, jež by tuto anomálii alespoň nějak zdokumentovala, tak aby nezůstala pouze v románech žánru science fiction.

A teď se jí konečně dočkali! Nikdo neví jak, nikdo neví proč, a ještě ke všemu dva měsíce před koncem světa. Nemáme to pech?! Za tu dobu se k ní se svým slavným vesmírným programem nepřiblížíme, ani kdyby nám ťukala na vrátka. A cesta na Mars? Pár lodí odletělo a možná tam i přistálo. Ale to je nám teď už všem jaksi u prdele! Já sám to nevím a ani vědět nechci.

A ona to možná vycítila, neboť dnes ráno už na obloze nebyla.

Ze včerejší noci jsem si nepamatoval lautr nic. Byl jsem na párty? Byl jsem v bordelu? U kamarádů? Mám vůbec nějaké? Nevěděl jsem. Kromě pocitu křivdy a lítosti jsem necítil nic. Nahý uprostřed místnosti a šťastný, že jsem sám. Vzpomněl jsem si na otce.

Náhlý pocit viny, lítosti a odpuštění mi naježil chlupy na zádech. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se jej zahnat, ale byl neodbytný. Kurva neodbytý! Řekli jsme si včera něco? Byl jsem u něj v bytě, kde odkázaný na cizí pomoc leží na posteli a nemůže se zvednout? Pohádali jsme se a já se šel opít? Do prdele, ta kocovina! Nic jsem si nepamatoval, jen jsem bytostně toužil dojít za ním a pozdravit jej.

*****

Stará otcova mysl už přestávala chápat rozdíly mezi realitou a sněním.

Tajil to, ale zároveň tušil, že o tom Pavel už dávno ví. Možná právě to jej rozčilovalo ze všeho nejvíc – ztráta intelektu. A pak také ztráta hybnosti. Bez Pavlovy pomoci si nebyl schopen ani dojít na záchod. Byl uzavřen v neviditelné cele vlastního stáří a společníkem mu byly jen vyprchávající vzpomínky a zlost na sebe sama. Byl připravený odejít.

Zužován noční můrou, s níž se mu nechtěl svěřit, čekal na jeho dnešní návštěvu. Poslední návštěvu! Stejně jako všichni ostatní totiž věděl, že dnes měl nastat den D, a on toužil prožít poslední chvíle pouze se svým synem a v usmíření.

Na rozdíl od snu, který se mu přelil do jeho mlhavé reality. Snu o červí díře…

*****

Než jsem se zkulturnil a zamkl za sebou dveře malého bytu, nastalo pravé poledne.

Televizi jsem už dávno vypnul a místo ní běžela má oblíbená hudba na příliš drahé soustavě hi-fi, která sem svým stylem a cenovkou vůbec nezapadala.

Usmál jsem se. Proč zamykám? Beztak se sem už nikdy nevrátím…

Žil jsem sám už dobré dva roky. Po dceřině smrti a krvavé hádce se ženou jsem se odstěhoval z domu sem do plesnivé nory, kde jsem mohl propadat svým žalům a probouzet se z tvrdých kocovin.

Asteroid na nebi svítil jako halogenová lampa. Už dosahoval velikosti automobilu a neustále se milimetr po milimetru zvětšoval. Za tři hodiny zastíní půlku mého obzoru a podle informací z televize se bude na co těšit. V tu chvíli jsme zpátky na stromech. A v prdeli!

Prošel jsem sousední ulicí kolem vyrabovaných skořápek drahých luxusních automobilů a zamířil do podchodu, kde jsem zažil své první déjà vu. Pocit nedávno již prožité události mě doslova zmrazil na místě. Nevzpomínal jsem si jaké, ale tutově souvisela s mým žalostným stavem bezprostředně po probuzení.

Jako bych, kurva, přežil konec světa!

Podchod nebyl dlouhý, ale díky své stavbě a lomené zatáčce nepropouštěl téměř žádné světlo do svých útrob. Až teprve první říhnutí v dálce se probouzejícího člověka mě rozpohybovalo. Pravá ruka automaticky nahmatala klipsnu kapesního zavíracího nože a levá zůstala v obranné pozici před tělem jako štít. Druhé říhnutí pohnulo strachem zmrazenýma nohama a zvuk dávených čvachtajících zvratků mi rozpumpoval srdeční tep. Nechtělo se mi vracet, a tak jsem šel nechutným zvukům vstříc. Uvědomil jsem si, že jsem doteď nikoho jiného nepotkal, což bylo na tuto dobu nezvyklým jevem. Možná všichni čekali na svůj konec ve svých postelích.

Páchnoucí zvratky patřily místnímu bezdomovci, jehož jméno jsem nikdy netoužil poznat a jemuž nikdo nevěnoval sebemenší pozornost, nebo dokonce náklonnost. Byl neškodný a sám. Očividně se snažil zvednout z pozice lehu na boku a přitom si otíral nestrávené kousky ze špinavé a roztrhané zimní bundy. Připomněl mi můj dnešní dopolední stav, a tak jsem se pouze usmál a nechal kapesní nůž na svém místě. Když mě zpozoroval skrze zakalený výhled, usmál se na mě a odkašlal si.

„Neměl bys dvacku, kámo?“ zeptal se, přičemž vzdal snahu vstát a jen se vsedě opřel o pomalovanou betonovou stěnu.

„A na co by ti byla?“ nechtěl jsem s ním ztrácet čas, ale můj zvyk odpovědět úplně na každou otázku tu byl neustále se mnou.

„A na co tobě, kámo? He?“ usmál se pobaveně.

Můj zvyk mě opustil. Co se na to dalo odpovědět? Vždyť za pár hodin všichni chcípnem!

„Mám jen papírovou stovku a té je pro tebe škoda…“

„Beru i papírky, kámo! Jsem jak banka. Můžou bejt poškozený, špinavý a mokrý, ale hlavně musej platit!“ natáhl ruku směrem ke mně.

„Vychcanej šmejde…“ Hodil jsem mu ji k nohám a mimoděk se usmál. „Beztak za chvíli chcípneš…“

„Jako včera?“ vyhrkl ze sebe muž bez domova.

To bylo to déjà vu! To byla ta věta, ten zvuk, ten hlas!

Bezdomovec si odkašlal mohutným chrchlákem a vyplivl kus hlenu na zem před rozervané boty.

„Vidím na tobě, kámo, že jsi včera dopad jako já,“ zasmál se.

„Takhle hrozně nevypadám!“ odsekl jsem a vykročil směrem ke konci podchodu. Ten rozhovor mě nebavil a toužil jsem jej ukončit co nejrychleji.

„Ježiš, mně je blbě, kámo. Jako bych, do prdele, včera snad chcípnul…“ zasténal bezdomovec.

Hrklo ve mně, ale pokračoval jsem dál.

*****

Otec sledoval otevřené okno, které sám nebyl schopen zavřít. Od poslední Pavlovy návštěvy zůstalo otevřené přes celou noc, ale jím pronikající noční lomoz opilých lidí, snažících se prožít každou minutu před svým koncem, otce nevzbudil.

Matně si vzpomínal, že předešlá hádka se synem předcházela něčemu, co se mu v paměti usadilo kdesi hodně hluboko. Nebo se mu hádka také jen zdála? Noční můru nedokázal za boha vydolovat z uchovaných vzpomínek, a tak jen bezmocně plácl rukou o prostěradlo. Ještě ráno si ji pamatoval a bral ji jako skutečnost, nebo jako živý sen. Teď v něm ale zůstalo pouze chvění a očekávání neodvratitelného. Na rozdíl od většiny měl v hlavě namísto asteroidu tu zmizelou červí díru. Věděl, že se Pavel dostaví jako každý den, ale zároveň tušil, že to dnes nestihne včas. Všechno se mu pletlo.

V televizi neustále mluvili o blížícím se asteroidu a na spodní části obrazovky běžel odpočet do konce světa. Pavel chodil vždy v poledne, což byly celé tři hodiny před předpovídaným zahájením armagedonu. Zprávy o červí díře už nikoho nezajímaly.

Otec měl strach, že dnes Pavel nepřijde a že se nestihne rozloučit.

*****

Od východu z podchodu to byla přibližně půlhodinka svižnější chůze k otcovu paneláku.
Na hodinkách mi blikalo 13:23. To by znamenalo, že stihnu otce ještě hodinu před rozpoutáním pekla.

Na ulicích nebyl nikdo až na výjimky potvrzující pravidlo, respektive realitu. Vysklené výlohy malých krámů, doutnající čoud z každého pátého okna panelových domů a hořící vraky automobilů působily katastroficky. Tu a tam proběhl pes nebo kočka a občas někdo zařval z okna: „Jsme v prdeli! Všichni chcípnem!“ Okolí se podobalo městu bezprostředně po bombardování.

Když jsem procházel kolem popelnic, zahlédl jsem u nich bezvládné tělo dalšího bezdomovce. Všichni jsme si teď rovni, říkal jsem si v duchu a obešel ho velkým obloukem. Nechtěl jsem další debatu s páchnoucím ožralou. Na konci ulice na mě čekalo nemilé překvapení. Další déjà vu!

Na lavičce pod stromem seděl Franta. Můj nejlepší kámoš už z dob střední školy, kdy jsme spolu chlemtali v hospodách po úterních hodinách tělocviku. Vzájemně jsme si byli za svědky na svatbách a on byl první, kdo mi tehdy pomohl srovnat se po smrti mé dcery. Měl jsem ho rád. Kurva rád!

Seděl v předklonu a slzy mu kapaly na zakrvácené ruce. Měl vyhrnuté rukávy od košile a tam, kde končila látka, začínala ještě čerstvá vrstva krve. Mezi kotníky se leskl kopeček zvratků. Do prdele! Tohle už jsem taky zažil…

„Franto, co je, vole?“ Stoupl jsem si před něj a nechápavě pozoroval jeho třesoucí se prsty, z kterých odkapávala rudá tekutina na zem.

Franta jen plakal a kroutil hlavou.

„Franto, hej! Co je? Co se stalo?!“ naléhal jsem na svého přítele.

„Jsou mrtví…“ zavzlykal.

„Jako kdo? Kdo je mrtvej?“ Sedl jsem si vedle něj a zkontroloval hodinky. Bylo 13:32.

„Bůh ví, že jsem je, do hajzlu, miloval. Nikdy! Nikdy bych jim neublížil!“ plakal.

Nechal jsem ho mluvit. Znal jsem ho a věděl jsem, že se rychle dostane k jádru věci.

„To ten čůrák na obloze. Za všechno může on…“

Došlo mi to! „Pokračuj…“

„Ráno jsem se probudil a jediný, na co jsem dokázal myslet, byla ta zkurvená červí díra. Ale ona už tam nebyla, Pavle! Prostě nebyla! Nejdřív jsem zabil Evičku a hned po ní Petříka. Ani se nevzbudili. Tak sladce spinkali…“ Zhluboka se nadechl. „A pak jsem šel za Alčou. Mojí ženou, kurva! Moc mi chybí! Všichni!“

„Cos to, Franto…“

„Musel jsem! Já prostě musel! Nemohli chcípnout kvůli tomu zmrdovi na obloze. Prostě nemohli! Byli moji a jedině já je mohl zabít, rozumíš?“ Franta se začínal rozohňovat a já věděl, že jeho nálady nebyly nikdy k utišení. Párkrát jsem se s ním popral jenom kvůli jeho stavům, který čas od času přicházely s rostoucím množstvím alkoholu v krvi. Koukal teď na mě rudýma očima a já věděl, že není radno si s ním zahrávat. „Myslel jsem, že ta červí díra má nějakej smysl. Že se objevila právě včas, abychom se odtud dostali, kurva! Ale ona si prostě zmizela. Kde je?!“

„Jak…?“ otázku jsem polkl. Jeho rodinu jsem kurva dobře znal.

„Na děti jsem vzal kuchyňskej nůž. Stačila jedna rána přímo do srdce. Ale Alča…, ta se bránila!“ Pohlédl na své krví zbrocené dlaně, jako by mu právě narostly. „Sekal jsem… Sekal a bodal…“

„Už je to dobrý, Franto. Už je to dobrý… Za chvíli ten čůrák stejně spadne a je si toho alespoň ušetřil.“ Bál jsem se ho slovy nějak dotknout. Dokonce jsem se ho štítil. Vždyť, kurva, zabil svoji rodinu!

„Už jo, už je to dobrý…“ plakal, popotáhl sopel a položil si dlouhý zakrvácený nůž na kolena. Celou dobu mu ležel na lavičce vedle prdele a já si ho nevšiml!

„Co bude teď?“ zeptal jsem se ho ostražitě. Toužil jsem ukončit nepříjemný rozhovor i přesto, že jsem cítil Frantovu potřebu mé přítomnosti.

Uchopil nůž za střenku a chvíli jej pozoroval. „Víš, Pavlíku, ty jsi můj nejlepší kámoš. Vždycky jsi byl. To ty víš nejlíp. Chlastali jsme spolu, svatby a pohřby zapíjeli, ženský proháněli… a teď to do prdele má všechno skončit? To jako jen tak? Že nám prostě spadne nějakej šutr na palici a zdechnem?“ Pohlédl mi do očí a já z nich vyčetl úplně všechno!

Vyskočil jsem na nohy těsně předtím, něž mi čepelí rozřízl rukáv na mikině. Máchl ještě jednou, ale to už minul a já vytahoval svůj zavírací kapesní nůž značky Kershaw. Na kvalitu jeho zpracování jsem byl pyšný. Nikdy nezklamal.

Franta se dalším švihem převážil a málem spadl na kolena, ale rychle se postavil a šel po mně. Zuřivost se šílenstvím mu z očí tryskaly do dálky a dotýkaly se mých zježených chlupů.

„Kurva, Franto! Co děláš?!“ zařval jsem při jeho dalším výpadu. Byl jak smyslů zbavený a já se pouze stačil vyhýbat návalu jeho vzteku. Couval jsem před ním a zakopl o obrubník, čehož rozjetý tank Franta bez rozmyslu využil a lehl na mě. Ostří kuchyňského nože sjelo po betonovém chodníku těsně vedle mého oka a zaskřípělo. Napřáhl ruku a chtěl mi probodnout krk, ale já se s nataženýma rukama bránil a odstrkoval ho od sebe. Můj spolehlivý nůž škrábl Frantu do brady, ale ten to ani nevnímal. Amok mu nedovolil soustředit se na nic jiného než přímý a smrtelný zásah do soupeře. Odkulil jsem se stranou a špička kuchyňského nože se odlomila o tvrdý povrch chodníku. V tu chvíli mi po prstech protekla horká Frantova krev. Ostrý zavírací nůž se mu zabodl mezi žebra a donutil jej zkroutit se bolestí. Já jsem se, už také v amoku, s pouze jednou ranou nespokojil. Zasadil jsem mu další tři do žeber, než konečně odpadl z mého těla a dovolil mi se vyšvihnout na všechny čtyři. Odřel jsem si koleno, zatímco ostrý Kershaw pronikal Frantovou bradou do dutiny ústní.

Řval nadávky tak, jak jsem byl u něj zvyklý, zacukal sebou a znehybněl. Přišly už jen zpomalující se nádechy mého nejlepšího přítele – vraha vlastní rodiny!

*****

Otec otevřel oči.

Pouze na chvilku si zdřímnul, než ho vylekala další noční můra. Znovu se mu zdálo o stejné věci, ale v tom snu si uvědomoval, že ji už prožil. Jako by se mu zdálo o předešlé noční můře. Sen ve snu. O červí díře! Opět se mu snění prolilo do reality. Snad nepřijde o rozum dřív, než dorazí Pavel!

Kde sakra je? Už tu měl dávno být!

Čas odpočítávání ukazoval hodnotu 1:27:34, 1:27:33, 1:27:32…

Bože! Snad to Pavel stihne!

Nahmatal telefon pod polštářem a vytočil jeho číslo.

*****

Klečel jsem nad Frantovým tělem a popadal dech. Nastartovaný adrenalin srdečnímu tepu nedovolil zpomalit; naopak mi do tváří nahrnoval tlak.

Zkontroloval jsem hodinky – čas 13:44. Pouze 12 minut uběhlo od přátelského setkání po brutální vraždu nebo zabití (koho to zajímá?) v sebeobraně. Promrhaných 12 minut? Kolik mi jich ještě zbývá?

V kapse mi zazvonil mobilní telefon se známou melodií. Táta!

Než jsem ho stačil vytáhnout z levé kapsy u kalhot, zvuk ustal. Zavolám mu zpátky!

„Haló, Pavle?“ Táta!

„Jo, tati. Co se děje?“ Udýchaný a nezklidněný jsem položil ten nejstupidnější dotaz.

„Ale nic, já jen, jestli by ses nestavil už teď. Za chvíli to spadne, tak ať tě ještě vidím. Slyšet takový to teplý slovo, jak vždycky říkala máma…“ Slyšel jsem jeho úsměv…

„Jo, jasný. Já jsem na cestě. Asi tak do hodinky budu u tebe. Možná dřív, dobře?“ Koukal jsem na svůj Kerschaw.

„Jasný, čekám.“ A zavěsil.

Do prdele! Co se to právě stalo? Zabil jsem Frantu?

Rychle jsem se ohlížel kolem a snažil se kohokoliv zahlédnout. Usmál jsem se. I kdybych někoho zahlédl, i kdyby nás někdo viděl – všem by to bylo dneska úplně u prdele. Vždyť stejně všichni chcípneme!

Frantu jsem zatáhl k nejbližším popelnicím, kde se naštěstí žádný bezdomovec nepovaloval. S nechutí jsem mu zatlačil vytřeštěné oči a přikryl je očními víčky. Kuchyňský nůž jsem mu položil na hruď jako rytíři svatého grálu. Měl tu pověst tak moc rád. A nejvíc jeho dcerka, Evička.

Do hajzlu!

Utřel jsem slzu a očistil kalhoty roztržené na koleni. Opět to déjà vu! Opět jsem ze sebe v návalu strachu a nechutě utíral čerstvou krev a snažil se smést všechnu špínu světa. Opět jsem se cítil na hovno.

Jako bych, kurva, přežil konec světa!

Odběhl jsem od popelnic a zamířil do sousední ulice, kde, jak jsem doufal, na všechno zapomenu. S ohlédnutím za Frantou jsem už spatřil první hladové psy, začínající na něm hodovat. Na Frantovi!

Běžel jsem dál, až jsem zastavil u dlouhého schodiště, vedoucího na vysoký násep, kde dřív běhala spousta děcek po dětském hřišti. Mino jiné i ty Frantovy. Mocný nádech mi dovolil schody vyběhnout po dvou i po třech stupních. Teprve nahoře jsem opřel dlaně o kolena a zhluboka dýchal. Bylo mi špatně ze včerejška a ještě hůř z dneška. Vyzvracel jsem zbytek žaludečních šťáv přímo před sebe a oddechoval dál.

Čas 13:54. Kurva! Musím stihnout tátu!

Otec bydlel o pár bloků dál a za normálních okolností by cesta trvala svižnou chůzí tak třicet minut. Ovšem jen za normálních okolností! Poslední dva měsíce – od zprávy o přeletu kolem Saturnu – se doba této cesty zdvojnásobila. Podzemka nefungovala, a navíc byla plná kriminálních živlů. Na povrchu to pak nebylo o mnoho lepší, akorát zde bylo za dne dobře vidět. Jestli jsem to měl do první tlakové vlny stihnout, musel jsem ubrat něco z ostražitosti na úkor rychlosti. Uvidíme, jak moc agresivní a přítulní budou zdejší zoufalci.

Znovu jsem si uvědomil, že jsem nikoho kromě těch dvou nešťastníků doposud nezahlédl. Čekal bych, že hodinu před armageddonem, kterým nás všude krmili, se všichni semknou a vyjdou ven zpívat písně míru a lásky.

Leda hovno, koukám!

Asteroid na obloze už měl velikost nákladního automobilu a z jeho směru foukal silný vítr. Jako ten před bouří. Z okna z domu po levé straně vypadla flaška alkoholu a roztříštila se na tisíc kousků. Na těle jsem ještě měl naježenou husinu z předchozího boje na smrt, ale leknutí jsem se neubránil.

A pak se lidi začali probouzet!

*****

Výstřel ve spodním patře panelového domu ho vytrhl z dalšího podřimování.

Přes sluchátka, v nichž mu hrál playlist nesmrtelných fláků od Beatles, Toma Jonese či ZZ TOP, zazněl vcelku tlumeně při písni z alba Seržant Pepr od milovaných brouků, ale jemu se přesto rozbušilo srdce.

Tušil, že výstřel pochází ze třetího patra od Kačenových, jejichž rodinný život vzal za své přibližně před měsícem. Žena utekla s dětmi za maminkou a nechala muže samotného v chlívu plném špinavých fuseklí a neumytých talířů od instantních polévek. Zřejmě vzal život do svých rukou a… vzal si ho.

Strach z toho, že nestihne syna, se poněkud znásobil. Znovu zavřel oči a pomalu si vzpomínal na noční sen, o němž začínal být přesvědčen, že se stal…

*****

„Konec světa! Všichni chcípneme!“ znělo z jednoho okna přilehlého panelového domu, zatímco z majitele sloganu létaly zvratky vzduchem a dopadaly na keříky u paty domu.

Z dalšího okna se vzduchem roznesl výbuch, zřejmě příručního granátu. Lid se začal probouzet z deliria, vykřikovat nadávky, vzdychat, brečet a mnohými primitivními projevy se podobal lidoopům. Ze všech vysokých králíkáren, jak jsme panelákům rádi říkali, se linuly zvuky nešťastných lidí, kteří se buď chystali na vraždu, nebo nechtěli být zavražděni. Z oken létaly věci všeho druhu, lahvemi od alkoholu počínaje a matracemi konče. Sem tam dokonce vypadlo bezvládné tělo a křik byl zakončen tupým nárazem o betonový chodník. Naproti někdo zesílil domácí hi-fi s hudbou zlatých sedmdesátek, což se snažila přehlučit partička negrů v jiném okně svým rapem.

Rozeběhl jsem se za otcem. Nebyl čas zabývat se minulostí, vraždou přítele, nevolností v žaludku ani šutrem padajícím shůry. Byl jen jeden cíl – vidět otce ještě v tomto životě.

Proběhl jsem kolem vyhořelého minimarketu, ve kterém štěkala tlupa hladových psů a syčela hrstka ohrožených koček. Na zem přede mnou padl květináč a vrhnul mi hlínu do obličeje. V okně, odkud přiletěl, si to rozdával zdrogovaný páreček.

Čas 14:07. V tom čase jsem opatrně proběhl kolem doma uvězněných lidí, ale nejhorší úsek mě teprve čekal. Bylo jím malé náměstíčko, obtočené kolem již vypnuté kašny, kde se pravidelně scházela parta narkomanů a uniklých vězňů. Té jsem se vždy úspěšně vyhýbal, anebo procházel kolem v době, kdy se v opojném limbu tvrdých drog vydávali k nebesům, vstříc blížícímu se asteroidu. Ovšem teď, jak se zdálo, se z deliria akorát probouzeli. Do hajzlu!

První z nich, ten s nejkratšími dredy, vyzvracel snad dva dny nestrávené jídlo. Ten smrad donutil vyzvrátit své útroby další dva, načež se začalo probouzet ostatních pět spících. Super!

A Grupa osmi feťáků si mě pochopitelně všimla…

„Hej, kámo! Dej nám chlast!“ zahlásil jeden z nich.

Znovu to posrané déjà vu! Není možné, abych ho zažil už potřetí v jeden den. To prostě nejde! Sklonil jsem hlavu a tiše procházel kolem nich v dostatečném oblouku. Jeden z nich si naneštěstí všiml červených fleků od krve na mikině, kalhotách a rukou. Prostě jsem od ní byl snad všude!

„Ty vole! Kohos zabil, čéče?“

Mlčel jsem a zrychlil krok. Další z nich se s křikem pozvracel. „Ježíš! Já snad včera chcípnul nebo co…“

Rychle jsem na něj pohlédl, což jsem neměl dělat.

„Kámo, ty seš nějakej divnej. Ale tebe znám, kurva! Ty tu chodíš každej den. Kam máš namířeno, princezno?“ usmál se skrze zbytky zvratků v dlouhých vousech. Taková móda – vousy jako dřevorubec a v hlavě nasráno. „Hej! Slyšels mě?!“

„Jenom procházím, nestojím o pozornost. Jsem jenom chudej sráč, co jde za fotrem,“ snažil jsem se ho odbýt.

„Jo, jasný.“ Zřejmě mu to stačilo.

Ale tomu dalšímu ne! „Máš pěkný boty!“

Jo, moje Martensky byly na mně ze všeho, co za něco stálo, nejvíc a byl jsem na ně náležitě hrdý. Ale očividně se nelíbily jenom mně. Znovu jsem sklopil hlavu a přidal do kroku.

Za hlavou jsem uslyšel svištět vítr… a do temene mi vší silou narazila láhev od piva. Zamrkal jsem, přepadl dopředu na kolena a náhle mi zčervenal obzor. Zvuk větrem tlumených ozvěn v hlavě přicházel jakoby z dálky.

„Co děláš, kámo? Vždyť byl v poho…“

„Chci jeho boty, vole!“

Čas! To jediný je teď důležitý! 14:14.

Ještě než jsem omdlel, ucítil jsem tahání za nohu. Poslední mou akcí předcházející černé tmě bylo bodnutí nožem do ucha zloděje.

„Co to, kurva…“ Slyše tu větu zdánlivě zdáli, jsem ztratil vědomí.

*****

„Pavle, ne! Znovu už ne, prosím!“

Otec doširoka rozevřel oči a uvolnil slzné kanálky.

„Už do prdele ne! Tentokrát to musí vyjít! Musíme se usmířit!“

Udeřil pěstí do matrace a chytil se za srdce.

Na stole v obývacím pokoji se zachvěly sklenice a v rohu pokoje s otcovým lůžkem se prodloužila prasklina a odpadl malý kus omítky.

Na obloze se začal formovat obraz červí díry…

*****

Probudil jsem se se šílenou bolestí v zátylku.

Bosé nohy, ruka s nožem Kershaw zakrvácená ještě víc než předtím a prázdno kolem kašny. U mých pat ležel mrtvý feťák, z jehož ucha vytekla kaluž krve. Foukal vítr a ze země se zvedaly prach a písek. Asteroid zastínil slunce a na město padla šeď připomínající krematorium.

Čas 14:46! Do prdele! Za chvíli to začne…

Snažil jsem se zvednout své bezvládné tělo, které úderem do hlavy ztratilo veškerou sílu. Doslova jsem tahal energii z hloubi těla a modlil se, abych se dokázal postavit na nohy. Zatímco daleko od nás už tlaková vlna zdecimovala půlku planety a další část smetla vlna tsunami, já jsem se snažil zorientovat v prostoru a zahnat tupou bolest v hlavě. Po zádech mi stékal čůrek teplé krve.

K tátovi to bylo ještě necelých 25 minut svižné chůze. Musel jsem být rychlejší!

Běh naboso jsem si neuvědomoval, protože jediná myšlenka patřila otci.

Znovu to déjà vu. Znovu mi blesklo hlavou, že jsem daný okamžik už stoprocentně zažil. „Co to do prdele je? Co to má bejt?! To už jsme všichni chcípli a každej prožíváme svoje peklo?“

Vítr nabral na síle a zvedal do vzduchu všechen nepořádek, co jsme po sobě jako lidstvo zanechali. Byl čas běžet. Znovu běžet!

Cestu mi zkřížila rozjetá plastová popelnice. Mrákoty odezněly a zůstala jen bolest. Ozvěny se staly reálnými. Takhle nějak jsem si představoval peklo!

Z jednoho rohu pláč, z druhého vzdálená střelba. Všude kolem smích a hlasitá hudba. Do toho štěkali psi a pištěli ptáci. Do očí se mi dostal jemný písek z nedalekého pískoviště, opuštěného a zaneřáděného od narkomanů.

Na okamžik jsem se zarazil, když jsem si na obloze všiml sotva viditelného obrysu červí díry.

Je zpátky?!

Běžel jsem dál za svým otcem. Musel jsem ho stihnout. Tentokrát se to muselo povést!

Cože?!

Jak jako tentokrát? Proč mě to napadlo?

Proběhl jsem kolem stojanu na kola a zakopl o obrubník. Zlomil jsem si palec a špinavá ponožka se zbarvila do ruda. Kurva, to bolí!

Doběhl jsem před otcův panelák. Hlavní vchodové dveře byly dávno vysklené a ve větru třískaly o futra. Čas 14:56.

*****

„Tak pojď! Honem! Už tu budeš!“

Otec se posadil na posteli. Právě se mu před očima zjevil výjev Pavla přibíhajícího k paneláku.

„Prosím, ještě vydrž!“ zakřičel do otevřeného okna s bouchajícími okenicemi na bíle ozářenou rozžhavenou plochu asteroidu.

Uvnitř obrysu červí díry se zhmotnil otvor…

*****

Vyběhl jsem schody, protože výtah už dávno nefungoval.

Míjel jsem byt ve třetím podlaží, v jehož otevřených dveřích ležel mrtvý pan Kačena. Běžel jsem dál, bral schody po dvou a občas se kopl do zlomeného palce. Musel jsem to stihnout!

Tátovy dveře jsem rozkopl. Bylo to jedno, už nebylo třeba je opravovat.

Vletěl jsem k němu do pokoje a opřel se o stěnu, zatímco on se na mě jen s úsměvem díval. Vyčetl jsem mu ve tváři radost a zadostiučinění. Smířenost se situací. Srdce mi tlouklo jako o závod a nemohl jsem popadnout dech. Jedna okenice třískla o stěnu tak moc, až se dvojité sklo vysypalo a vypadlo z plastového rámu na koberec. Do vnější strany stěny paneláku se opíral silný vítr a narážely do něj různé předměty. Byli jsme až nahoře v osmém patře, kde se železobetonová konstrukce nakláněla a houpala nejvíc.

Otec mě vyzval, abych si sedl k němu.

„Tak jsi to stihl. Jsi pašák, musím říct,“ uznale přikývl. „Myslel jsem, že to zase nestihneš…“

„Jak zase?!“ nechápal jsem.

„No, zase…, ale to bys mi asi nevěřil. Protože já sám sobě nevěřím a nevím, co je skutečnost a co je sen. Jestli se mi tohle zdá, tak ať se prosím neprobudím!“ usmíval se mi do očí a mně se připomněl jeho výraz z dob, když jsem byl ještě mlád. Tak sladký výraz. Kurva, to už je dávno!

„Tati, co to meleš za blbosti?“ zeptal jsem se s úsměvem. „Za chvíli je to tu, viď?“ Sedl jsem si k němu a snažil se zklidnit svůj dech. „A na obloze je zas ta díra. Asi si chce užít náš konec…“ Zasmál jsem se vlastnímu vtipu.

„Jo! Už to tu bude. Stejně jako minule.“

„Co? Tati, prosím tě!“ vzdychnul jsem, ale nakonec jsem se pousmál. „Nebo víš co? Pověz mi to…“ Měl jsem ho tak moc rád. A byl jsem sám na sebe nasraný, že jsme se minule pohádali. Otcova mysl byla očividně mimo, ale já jsem děkoval, že tu s ním můžu být.

„Na tom už nesejde. Byl to možná jenom sen. Hele, kolik je?“ Ukázal na hodiny na svém mobilu, odkud přes kabel do sluchátek zněla ta nejlibější hudba sedmdesátek, jakou jsem kdy poznal.

Čas 15:03!

„Tati…“

„Já vím, Pavle. Já vím!“ Položil mi ruku na koleno.

Do tváře mi udeřil silný náraz větru. Musel jsem se smát a plakat zároveň. Nemohl jsem se pořádně nadechnout a jako při orgasmu jsem se chvěl po celém těle. Chytil jsem otce za ruku, svého tátu, ale nemohl jsem odtrhnout pohled od okna, kde se za obzorem zvedala černá mračna. Vítr sílil a nabíral na rychlosti a prudkosti. Oknem přilétl kus omítky a místnost se zaplnila stavebním prachem. Chtěl jsem ho zavřít, ale táta mě nepustil. Sledovali jsme spolu, jak se na nás řítí apokalypsa. Nedýchal jsem a čekal. Poslední můj nádech i poslední můj pohled před smrtí patřily otci, tátovi, který se na mě celou tu dobu díval a usmíval se.

Tentokrát jsem to stihl!

*****

Tlaková vlna se šířila po povrchu planety rychlostí přečipovaného Bugatti Veyron.

Během třech krátkých sekund se prohnala od začátku města až k jeho středu, kde se dva šťastní lidé, čekající na smrt, dívali navzájem do očí. Blízká okna protějšího panelového domu se kompletně vysklila a během zlomku vteřiny se sklo přeneslo k nim do pokoje, kde je roztrhalo na kusy těsně před tím, než se železobetonový skelet jejich panelového domu proměnil v miliardu malých kousíčků.

Prach si a v prach se obrátíš!

Mikroskopické částečky zbytků dvou těl se smíchaly s bilióny těch ostatních a nechaly se unášet vlnou destrukce do dálky po směru blížícího se asteroidu.

A když to přestalo, vznesly se z rozbité planety miliardy světýlek, jež pohltila červí díra. Pak se uzavřela a zmizela.

*****

Současnost

Pavlův otec ležel na lůžku a plakal.

„Dobře, synku. To bylo lepší než minule. Zkusíme to ještě jednou v tomhle dalším vesmíru. Takhle se mi to moc líbilo…“

Na tento sen opět po několika okamžicích zapomněl, aby se mu znovu začal připomínat v posledních hodinách před katastrofou.

*****

Ihned po otevření zalepených víček udeřila migréna plnou silou.

Do kalných očí mě řezaly ospalky, tlak v hlavě navozoval pocit varu uvnitř Papinova hrnce a páteří mi projížděla dosud nepoznaná bolest. Žaludeční šťávy se snažily v prázdném žaludku rozložit cokoliv, co by tělu dodalo trochu sil, a v krku jsem měl jak v popelníku.

Jako bych, kurva, přežil konec světa!

*****

Pavel Bartáček se narodil 20. 5. 1980 v Praze, toho času již dvacet let žije v jižních Čechách kousek od Tábora. Vystudovaný stavař, otec několika dětí, manžel krásné ženy. Na knize Hrůzy v Michiganu začal pracovat v roce 2019, kdy se vrátil z nemocnice. Rozhodl se pokračovat v povídce psané synovi k jeho šestnáctým narozeninám a bolesti zažité před a po zákroku sepsat do příběhu o vlčím muži. Z delší povídky vznikla novela, jež se velmi rychle nafoukla do románu Hrůzy v Michiganu, který si u recenzentů vede velmi dobře. Momentálně pracuje na jeho pokračování… Mezitím stihl napsat několik povídek, z nichž jedna – Vrtochy starého psa – se stala vítězem literární soutěže Spisonátor 2021 na téma fantastický horor a druhá – Výlet – vítězem soutěže Knihy Dobrovský v tom samém tématu.

Stránky autora / FB autora