Pavel Bartáček: VRTOCHY STARÉHO PSA

 

VRTOCHY STARÉHO PSA

Pavel Bartáček

Ilustrace: Martin Vinš

Dříve než té noci stihly přijet první hasičské vozy, oheň svou zkázu dokonal. Střecha dvoupodlažního domu se sesula mezi obvodové stěny horního patra a propadla stropem do přízemí. Stěny se zbortily dovnitř a z celého stavení zbyla jen hromada hořících trámů a prken na černých cihlách, rozsypaných na základové desce.
Plameny sžírající tento osamocený rodinný dům, stojící pod kopcem vedle polní příjezdové cesty, nikdo včas nezahlédl. Kromě jednoho páru, užívajícího si milostných radovánek na vrcholu zalesněného kopce.
Těsně před příjezdem modrých světel a hlučných sirén hleděl onen zamilovaný pár – oběma dohromady nebylo více než čtyřicet – nevěřícně na dva nevysvětlitelné éterické objekty, lehce se vznášející nad plameny mimo černý kouř a shora prosvětlované měsícem dorostlým v úplněk. Když po chvíli odlétaly pryč, přejel těm dvěma po zádech mrazivý chlad. Strachy si stiskli ruce a po uvolnění na moment ztuhlých svalů se společně zachvěli.
Druhý den si přivolaní technici dělali poznámky k hrůznému nálezu čtyř těl. Doutnající trámy a svalené cihly na chvíli pohřbily těla dvou manželů a dvou mladých sourozenců, zřejmě mladších dvanácti let.

*****

Mladý pár, jenž před dvěma lety sledoval dům zchvácený plameny, si ve svých srdcích dál nesl podivné svědectví. Společné lehké trauma, vyvolané dvěma nevysvětlitelnými úkazy, prohloubilo jejich vzájemnou lásku a umocnilo touhu strávit zbytek života po boku druhého. Svůj záměr stvrdili skromnou svatbou a společným výběrem vysněného, ale malého a levného rodinného domu.
Krátce po nastěhování si své obydlí doslova zamilovali. Užívali si každý jeho kout a vybavovali jednu místnost za druhou. Spodní patro patřilo společenským a užitkovým místnostem, jako byla kuchyně, koupelna, technická místnost a nezbytný obývací pokoj s dominantním krbem. V horním patře se nacházela ložnice, druhá koupelna, šatna a jeden větší pokojík pro budoucí plody lásky. Obě patra spojovalo krásné schodiště, jehož spodní stupně končily u dolní hrany krbového tělesa. Garáž postavili pouze pro jeden automobil a dům nepodsklepili. Stavení pak obklopovala malá, ale útulná oplocená zahrada s krásným zeleným trávníkem.
A když se jim konečně zdálo, že je jejich hnízdečko lásky téměř dokonalé, shodli se na tom, že je dům pro ně dva příliš velký. Její biologické hodiny sice začínaly ukazovat ten objektivně ideální čas, ale jeho sebevědomí ještě nenabylo potřebných hodnot k rozhodnutí, jež většině párů navždy změní pohled na svět. Žena, milující a respektující svého muže, na něj nechtěla vyvíjet zbytečný tlak, a tak vymysleli podle nich nejvhodnější kompromis.
Pořídili si štěně.

*****

První štěknutí nového člena rodiny zaznělo v domě přibližně tři týdny před nadcházejícím úplňkem.
Byl to roztomilý kříženec dlouhosrstého jezevčíka a shih-tzu. Na jeho medově hnědé srsti se tu a tam objevovaly černé obrazce, které se s postupným růstem a obnovou chlupů pozvolna přemisťovaly po celém maličkém těle. Tříměsíční chlupatá koule, nebo spíš kulička, zaplnila mladému manželskému páru celý život. První dva týdny spalo štěně s nimi v manželské posteli a pak v pelíšku vedle ložnicové komody pod oknem. Celý den si hrálo a prakticky neexistovalo nic mezi veselým řáděním a tuhým, zdravým spánkem. Jen v době, kdy byli manželé každý ve své práci, se štěně krčilo v předsíni a klepalo strachy, ovšem po cvaknutí klíče ve vchodových dveřích je šťastně vítalo kňučením a vrtěním ocásku.
Jelikož měli oba společnou zálibu v řeckých bájích, dostalo štěně jméno Kerberos. S úsměvem je tak pojmenovali, aby bylo chráněno před zlými duchy z podsvětí. Úkolem bájného Kerbera totiž nebylo jen chránit bránu podsvětí před vstupem smrtelníků, ale také bránit útěku zbloudilých duší zpět na zem, když je starý Charon nepřevezl přes řeku Styx. Oba však malé štěně oslovovali zdrobněle – Kerbí.
V noc, kdy nastal jeho první úplněk v tomto domě, však malý Kerbí nespal. Nemohl usnout a dožadoval se možnosti ulehnout k páru do manželské postele. Kňučel, pobíhal po ložnici a snažil se vyskočit na prozatím nedosažitelnou hranu postele, která se nad ním táhla z jedné nekonečné strany na druhou. Začal štěkat svým pištivým hláskem a probudil je. V domnění, že potřebuje vyvenčit, vzal muž Kerbího ven a položil jej na trávník před domem.
V ten moment je Kerbí uviděl poprvé. Vznášely se nad jejich domem a z výšky jimi pronikalo světlo jasného úplňku.
Dvě éterické bytosti, které kdysi zahlédli jeho páníček a panička nad hořícím domem, však byly viditelné pouze pro Kerbího, neboť již neplánovaly, aby je majitelé tohoto domu podruhé spatřili. Šlo o zlé démony, kteří si mladý pár tehdy vyhlédli a nyní, po pár letech, se manželů hodlali zmocnit. Byli nesmrtelní, nehmotní, běžný člověk je pouhým okem nemohl spatřit a čas pro ně nehrál vůbec žádnou roli. Zdánlivě připomínali lidská těla v dlouhých kápích, jimž místo rukou vyčnívaly z rukávů pochroumané seschlé údy, podobné zkrouceným větvím. Existovali již několik stovek tisíc let a je docela dost možné, že obývali naši planetu od samého počátku. Zahlédnout je mohl pouze ten, komu to dovolili a koho si vybrali pro své hrátky. Byli tu celou dobu od nastěhování novomanželů a každou noc z výšky trpělivě pozorovali, co se pod nimi odehrává. Ne náhodou dokázali předpovědět, že se tu brzy narodí jednovaječná dvojčata. A přesně o ta oněm temným bytostem šlo.
Ovšem za svitu úplňku, pouze tehdy, je mohl vidět pes Kerbí.
Proč? To nevíme.

*****

Čas plynul a mladý Kerbí vyrostl. Už nespal v manželské posteli ani v pelíšku, ale v krásné dřevěné boudě, nad jejímž vchodem bylo přišroubované prkno s vypáleným nápisem „Kerberos, strážce podsvětí“.
Každou úplňkovou noc štěkal do prázdného dvora a pokaždé ho jeden z manželů okřikoval. Vždy poté, co mu jeden z nich vyhuboval, se démoni vypařili a vrátili se zase při následujícím úplňku.
Jako menšího ještě Kerbího brali domů, ale po prvním roce je to omrzelo a nechávali ho venku napospas noci. Jeho hlas se však vyvíjel, štěněčí pištění přešlo v dospělé štěkání a nadávky od manželů se stupňovaly.
„Proč ten pes pokaždý za úplňku štěká? Je normální?!“ zeptala se jednou manželka.
„To víš – vrtochy starého psa!“ odvětil ironicky, pousmál se, přitáhl si ženu blíže k sobě a pohladil její těhotenské bříško.

*****

Přesně na den po dvou letech společného života se páru narodila dvojčátka. Jaké překvapení, že byla jednovaječná. Nádherná holčička a krásný chlapeček.
Mladý Kerbí už nebyl středem pozornosti – najednou tu byly další dvě malé, lidské bytosti, kterým manželé věnovali stále více času a lásky. Pro Kerbího to bylo bolestivé a jeho žárlivost se jednou vystupňovala natolik, že mu mladý otec musel nařezat prutem. Tehdy zalezl do boudy a vydržel v ní až do samého rána. Měli jej nadále rádi, ale společných chvil ubývalo a láskyplné mazlení přicházelo v menší a menší míře.

*****

Čas opět plynul, děti rostly, zlobily a manželé si našli cestu zpátky ke svému psíkovi, přestože stále za každého úplňku budil je i děti štěkáním do prázdného dvora.
Zrovna v ten den, za úplňku, slavila jejich dvojčata desáté narozeniny. Děti už byly přejedené sladkostí, unavené a tvrdě spaly v postelích se svými novými hračkami. Kerbího chtěli manželé v tento sváteční den nechat spát s nimi ve společném dětském pokojíku. Také proto, aby byl tentokrát v klidu. Měl to být ideální čas na špetku manželské romantiky. Ovšem plán nevyšel…
„Tohle se asi neodnaučí, ať děláme, co děláme, viď?“ špitla jedou žena, když je vyrušil ve chvíli plné lásky.
„Vypadá to, že ne, zlato. Jsou to přece ty vrtochy starého psa!“ Usmál se a šel strážce podsvětí uklidnit a pustit jej na zahradu.
V ten samý večer se však dvě éterické bytosti rozhodly, že už nebudou jen přihlížet a že nastal čas k prvním hrátkám. A když manžel uklidnil Kerbího, poslal jej ven, zavřel za ním hlavní dveře a vrátil se zpět ke své ženě, pronikli démoni poprvé do dětských snů malých oslavenců.

*****

Ode dne desátých narozenin dvojčat uplynuly dva roky plné proplakaných úplňkových nocí. Do jejich snů totiž démoni pronikali pravidelně a vyvolávali v nich nejrůznější zlé duchy a příšery, které mohou takto mladou mysl napadnout. Pes Kerbí se pokaždé statečně snažil démony z jejich myslí vyhánět a pravidelně děti probouzel z krutých nočních můr. Na oplátku dostal opět jen okřiknutí a pocítil lítost v srdci.
Čas ale v tomto domě platil pouze pro lidi a jejich strážce podsvětí. Tajemné bytosti čas nevnímaly.
A nejrychleji stárnul Kerbí… Dosáhl na psa úctyhodného věku čtrnácti let a rychle se blížil čas a den smutného loučení a jeho odchodu do psího nebe. V ten den už tu nebude nikdo, kdo by rodinu ochránil před temnými bytostmi, které jeho blížící se konec vytušily.
Blížil se úplněk a shodou okolností i den, kdy měla jednovaječná dvojčata dovršit svých dvanáct let. Kerbího zdraví bylo na jeho věk relativně v pořádku, ale doktorem odhalená srdeční slabost si vybírala daň v podobě celkové unavenosti organismu. Celé dny polehával a hrozil se večerů, kdy se nad domem opět objeví úplňkem prozářená dvojice.
A jeden takový večer právě nastal. Již od chvíle, kdy dozněl poslední narozeninový dětský smích, měl Kerbí srdeční arytmii. Projevovalo se to u něj zvýšeným popuzením, náchylností na hluk a přehnanou žízní. Zatímco světla v domě svítila a zavřená okna a dveře tišily hluk působený rodinou – on se klepal v boudě a funivě oddychoval. Cítil, že se blíží konec, a proto kňučel k vycházejícím hvězdám a prosil mladé manžele, aby jej vzali domů, a on tak mohl zhynout v jejich náručí. Po ničem mimo jejich společnost teď netoužil.
Nad domem se z mraků vyhoupl měsíc, o kterém se díky jeho rudému zbarvení bude mluvit jako o magickém úplňku. Světla v pokoji malých oslavenců zhasla a nad domem se zjevil pár zlých démonů. Tentokrát se ale před návštěvou dětských myslí nepohupovali nad jeho střechou, ale přímo nad dvorkem, v jehož rohu stála dřevěná bouda s nápisem „Kerberos, strážce podsvětí“. Klesli níž a vypadalo to, jako by se svými mlhavými „těly“ dotýkali stříšky, pod kterou kňučel starý, unavený pes.
Kerbí jejich přítomnost vytušil. Vyšoural se z boudy na zelený trávník před vchodem do domu a naježil se. Srdce mu začalo bít a do páteře dostával nepříjemné škuby. Bytosti se snesly níže a začaly kolem něj kroužit. Strážce podsvětí začal šílet.
Štěkal, co nejvíce dokázal. Vrčel, oháněl se tlamou kolem sebe a vyskakoval do vzduchu. Točil se dokola a snažil se je chytit do tlamy a zardousit. Démoni kolem něj kroužili a přitom ze sebe vydávali nepříjemný pískot, který byl schopen svými slechy zachytit pouze Kerbí. Srdce mu bilo na plné obrátky a pumpovalo krev do starých žil. Začínal ho chytat amok a přestával vnímat okolí. Jen štěkal, vrčel a točil se dokola. Démoni nepřestávali, ale naopak zrychlovali. Začali se jej dotýkat svými éterickými pažemi a při každém kontaktu s jeho srstí dostal Kerbí v daném místě svalovou křeč. Kňučel bolestí, ale stále se točil.
Manželský pár, ovíněný alkoholem, se teprve teď s leknutím probudil. Manžel vyskočil z postele a žena za ním doběhla k oknu. Křikl na svého milovaného psa peprnou nadávku a ten najednou zmlkl. Žena Kerbího na dálku pochválila, aniž ho z okna někdo z nich zahlédl, a zatáhla manžela zpátky do postele.
Kdyby jen tušili, že posledním rozloučením s jejich milovaným psem budou nadávky a hněv, propadli by se hanbou. Takhle jen spokojeně usnuli a v domě i kolem něj se rozhostil noční klid.
Kerbí, jemuž při výkřiku z ložnicového okna v horním patře puklo srdce, teď ležel natažený na boku s vyplazeným jazykem a pohledem upřeným na vchodové dveře domu. Nedokázal ubránit svou milovanou rodinu, kterou bránil každý úplněk a která jeho počínání považovala za VRTOCHY STARÉHO PSA. Brána do podsvětí přišla o svého strážce…
A pak to začalo!
Jako první se vzbudil chlapec a posadil se na posteli. Neznámá síla démonů právě vniknuvších do jeho mysli jej paralyzovala a znemožnila mu vydat jakýkoli zvuk. Nedokázal ovládat své tělo a jen s hrůzou vnímal, jak se zvedá a schází po schodech do spodního patra, kde zamyká vchodové dveře. Zastavil se uprostřed obývacího pokoje a stále ze sebe nemohl vydat ani hlásku. Jeho sestřička na tom byla naprosto stejně. Mysl obsazená druhým démonem ji přinutila sejít dolů za bratrem. Nemohla se bránit, když její ruce uchopily podpalovací olej do krbu a stříkaly s ním po obývacím pokoji. Když vyplácala celou plastovou nádobku, došlo na nejhorší – ruce uchopily sirky a škrtly s nimi. Také zcela oněměla a jen se nedobrovolně nechala odnést svýma nohama zpět do dětského pokoje. Jen cestou cosi uchopila do ruky. Ulehla do postele a srdíčko jí divoce bilo.
Do pokoje se vrátil také bratr a ona jen pozorovala, jak se rovněž marně snaží bojovat se svým vlastním tělem. Došel k dřevěné truhle, jež ukrývala jeho vlastní soukromé poklady, a vytáhl své nejoblíbenější autíčko. Sledovala, jak si obkročmo sedá na její břicho a vráží jí malé kovové autíčko, podobné modelu Ford Mustang, do úst. Začala se dusit, ale stále se nemohla hnout. Najednou, ani nevěděla jak, se jí v ruce objevily malé, ale ostré školní nůžky. Proti své vůli jimi začala svého milovaného bratříčka bodat do boku, do hlavy a do očí. Všude stříkala bratrova krev a barvila okolní vytapetované stěny. Obrázky na stěnách přetínaly rudé čáry teplé krve. Bratrovi spolu s unikající krví docházely síly, a tak téměř v bezvědomí uchopil sestřin barevný polštářek a přiložil ho na její němou dusící se tvář. Démoni stále ovládali jejich těla včetně hlasivek. Když sestřička ztratila vědomí z nedostatku potřebného kyslíku, polevila s bodáním nůžkami do již sotva žijícího bratříčka. Všude kolem nich se díky měsíčnímu svitu leskla rudá krev. Obě děti zemřely.
Zároveň s jejich posledním výdechem se v přízemí plameny přenesly na dřevěné schodiště. V tu chvíli obě démonické bytosti opustily mrtvá tělíčka mladých sourozenců a přenesly se do sousední ložnice. Jedna vnikla do mysli ženy a druhá do mysli muže.
Nejprve je oba donutily probudit se. Paralyzovaly je stejným způsobem a také plné vědomí jim opět záměrně nechaly. Muže svázaly neviditelnými řetězy na posteli a nechaly jej s hrůzou v očích sledovat, jak se jeho žena v křečích svíjí jen pár centimetrů od něj. Ta bezmoc a nemožnost jí jakkoli pomoci byla úděsná. Ženu bytosti napínaly jako na skřipci a pak ji zase hned muchlaly do nepřirozeného klubka. Napínaly a muchlaly stále dokola, až v ní všechny kosti – ty slyšet byly – popraskaly. Pak ženě dovolily ječet bolestí a muži posadit se, aby lépe viděl utrpení své milované. Démonické síly ji vyhazovaly do vzduchu a nechávaly ji padat na všechny rohy nábytku v ložnici. Řvala bolestí, plakala a zároveň byla potřísněna vlastní krví, která jí teď už proudem tekla či na všechny strany cákala z úst. Muž jen zíral, zatímco žena, létajíc od stěny ke stěně, postupně přicházela o vědomí. Poslední dopad jejího těla na ostrý roh komody pod oknem jí zlámal vaz. Žena utichla a jen se tiše vznášela ve vzduchu.
Do ložnice pronikl kouř ze spodního patra. Nejprve protékal pode dveřmi, ale ty se pak otevřely a nechaly horkou výheň vpadnout dovnitř. Manžel se stále nemohl hnout a nemohl tak odtrhnout pohled od dobité a zlámané manželky, vznášející se v hustém, dávivém kouři. Z očí mu tekly slzy jak od kouře, tak od psychické bolesti, která mu byla démony dopřávána.
Když se plameny po schodišti přemístily do dětského pokoje, nadnesli ho démoni do vzduchu a přemístili tam, odkud dobře viděl, jak oheň rychle přeskakuje po koberci v dětském pokoji a šplhá na dětskou postel, kde bezvládně ležela tělíčka jeho milovaných dětí. V ten moment uvolnili démoni jeho hlasivky a on začal žalem řvát. Křičel a křičel jejich jména, ale na více se nezmohl. Byl donucen dívat se na plameny plazící se po jejich tělech a poslouchat syčení páleného masa.
Pak ho postavili na zem a donutili dojít na podestu skrze ohnivou stěnu ve dveřích. Tam šlehaly plameny a teplota dosahovala abnormálních hodnot. Přinutili ho stát uprostřed, vnímat příšernou bolest jeho vlastní vzplanuté kůže a nasávat její zápach. Utrpení naštěstí netrvalo dlouho a muž vlivem bolesti a kouře ztratil vědomí. Ohnivý žár vysklil okno nad podestou a jeden vetší ostrý střep – který se nepohyboval v souladu s fyzikálními zákony – přelétl vzduchem rychlostí světla a uťal muži hlavu. Teprve poté z něj démon vystoupil a nechal bezhlavé tělo padnout po schodech dolů do pekelné výhně. Hlava se kutálela za ním. Druhý démon také opustil domlácené tělo mrtvé ženy a vznesl se spolu s prvním nad střechu domu. Odsud pak oba pozorovali, jak celé stavení pohlcuje zničující žár.
Na srst mrtvého Kerbího začaly dopadat žhavé uhlíky, se syčením z ní vycházela pára.

*****

Dříve než té noci stihly přijet první hasičské vozy, oheň svou zkázu dokonal. Střecha dvoupodlažního domu se sesula mezi obvodové stěny horního patra a propadla stropem do přízemí. Stěny se zbortily dovnitř a z celého stavení zbyla jen hromada hořících trámů a prken na černých cihlách, rozsypaných na základové desce.
Jeden z hasičů ve zmatku běhajících kolem požáru v nehořlavých oděvech nechtěně šlápl na zpola shořelou mrtvolu starého psa. V tentýž okamžik se dvě éterické démonické bytosti vznesly od plamenů do výše a odlétly pryč.
Hasiče v ten večer údajně zavolal nějaký mladík, prožívající na nedaleké vyhlídce v kopcích své první rendez-vous…

*****