ZÁVĚREČNÝ DEN ŠKOLY
Nikola Daubner
Cítím se divně!
Plazím se pryč od kusu neživého masa, co bylo kdysi lýtkovým svalem. Sotva popadám dech, přesto se snažím utéct od toho chaosu kolem.
Brodím se kaluží sražené krve, která barví mou pokožku na červeno. Odvrátím pohled od karmínové tekutiny, která ještě nedávno kolovala žílami v jednom z mých spolužáků. Nejspíš patří někomu, koho jsem dennodenně zdravila na chodbách. A pravděpodobně proudila i tělem toho, koho jsem nedávno tajně líbala na pánských záchodcích. Jak to poznat? Instinktivně zatřesu hlavou a tím rozeženu splašené myšlenky. Musím se odsud nějak dostat! Hrdě čelím narůstající panice.
Když míjím část utržené ruky, která sebou ještě mírně škube, protože její nervy nepochopily, že jejich vlastník už nežije, do krku se mi nahrnou žaludeční šťávy. Pootočím hlavu na stranu, abych tomu strašidelnému výlevu unikla, a okamžitě toho trpce lituji.
Blízko mých prstů se ledabyle povaluje oční bulva. To oko je obalené nitkami krvavých cévek, které připomínají heboučký ocásek. Připadá mi to roztomilé. Zbláznila jsem se? Na chodbě slyším hluk, ale tady ve třídě je uklidňující ticho. Jaký zvuk vydává kutálející se oko? Uvažuji, že do té bulvy před sebou cvrknu prstem, abych to zjistila, ale nakonec to neudělám. Jeho majitel totiž leží na břichu jen kousek ode mě a druhým okem pozorně sleduje každý můj pohyb. Fascinovaně hledím skrz díru v jeho obličeji na bílou zeď za ním.
Můj žaludek už víc nesnese a já dávivě zvracím. V té chvíli mnou projede ostrá bolest. Špinavými prsty si sáhnu na ucho, nahmatám však jen prázdné místo, ze kterého kape krev jako ze špatně dotažené vodovodní baterie. Šokovaně si zakryji ústa dlaněmi, abych utlumila vyděšený výkřik a při tom pohybu zjistím, že mi chybí přední zuby. Zoufale se rozhlédnu po místnosti a uvědomím si, že ze všech odtržených kusů bych poskládala kompletního člověka. Možná i dva.
Nemotorně se postavím na nohy a ignoruji bolestné křupnutí v kotníku. Zbrkle klopýtám ke dveřím a nechávám tak za sebou mrtvé spolužáky i učitele. Přitisknu ucho, nebo to, co z něj zbylo na dveře a zatajím dech. Na chodbě se ozvou další výstřely. Oči se mi samovolně naplní slzami. Modlím se, aby se střelci nevrátili zkontrolovat přeživší. I když část mě dávno umřela, ta druhá chce žít. Mám strach otevřít dveře, víc se ale bojím zůstat.
Nejsem si jistá, co se vlastně stalo. V hlavě mám řešení, které ale nedává smysl! V záblescích vidím svého učitele matematiky, jehož tělo se bezvládně sesune k zemi. Hned na to mě oslepí ohlušující výbuch a kolem mě se jako na povel rozletí končetiny ostatních spolužáků. Na chodbě se spustí alarm. Vnímám sirény blížících se policejních aut. A pak náhle všechno podivně utichne.
Místo uší mám hlasité zvony a v hlavě mi hučí snad tisíc včel, ale ani to nezažene vzpomínky na rozervanou kůži mých spolužáků, jejich zoufalý křik a volání o pomoc. Rozšklebené rány na jejich pažích i nohou, krvácející hluboké řezy na hrudnících a zpřelámané pahýly, z nichž jako řeka proudí lepkavá krev, která plní vzduch svou typickou železitou pachutí.
Dupot nohou na chodbě mě vrátí ze vzpomínek do reality. Než se stačím vzpamatovat, někdo prudce rozrazí dveře a dovnitř vtrhnou ozbrojení muži v policejních uniformách. Během vteřiny prohledají místnost a poté na pokyn jednoho z nich, vběhne dovnitř i několik zdravotníků v červených kombinézách. Ti se nejprve snaží zorientovat v prostoru, a teprve potom, až když opadne prvotní šok na jejich zděšených tvářích, převládne jejich profesionální stránka a mechanicky začnou zkoumat životní funkce dávno vyhaslých těl.
Otevřu ústa, abych je na sebe upozornila, ale nevydám ani hlásku. Zarazí mě to a v ten moment si na všechno vzpomenu. Sedím v poslední lavici u okna, dívám se ven, a proto zpočátku nevnímám, co se ve třídě děje.
Očima automaticky zabloudím do rohu místnosti a konečně mi dochází, co je po celou dobu špatně! Stále totiž ležím zhroucená pod lavicí s páteří ohnutou do nepřirozeného úhlu a má střeva se líně kroutí po špinavé podlaze. Jaký zvuk vydává kutálející se oko? To je má poslední myšlenka.
Nikola Daubner bydlí v menší obci nedaleko města Chrudim, s manželem a ročním mopsem. Přímo v Chrudimi se narodila a studovala čtyřletou Obchodní akademii. Již třináct let pracuje ve státní správě a mezi její největší zájmy patří především četba a různé formy sebevzdělávání.
Kouzlu knih definitivně propadla nedlouho poté, co jí po škole skončila povinnost knihy číst. Sama se od té doby řadí mezi vášnivé čtenáře.
Když nečte, pro změnu píše. A ve chvílích, kdy nedělá ani jedno, na to aspoň myslí. Povídka Poslední den školy se umístila na 8. příčce 5. ročníku literární soutěže O krvavý brk.