Pod hlavičkou HorrorConu vyšla u nakladatelství Golden Dog sbírka klasických horrorových povídek, a my si dáme od spoluautorky Lenny Ka jednu ryze moderní záležitost z prostředí, které bude mnohým z vás důvěrně známé…
SHOŘ V PEKLE
Lenny Ka
Ilustrační foto: Petr Bílek
Sleduji, jak z lesa nad strání stoupá mlha. Nejspíš to nebude dlouho trvat a vezme si pole i asfaltku pod ním. Zatím je však viditelnost dobrá a řidič autobusu se řítí z kopce minimálně stovkou, i přestože se celý vnitřek týhle kraksny třese, jako by se měl každou chvíli rozsypat.
„Seš už na cestě do ZL?“ pípne mi zpráva na messengeru. Od Fida.
„Jo, proč?“ nemám ráda tenhle typ dotazů. Skoro vždycky znamenají problémy.
„Kde?“ přijde mi místo odpovědi další otázka.
Není to jedno? říkám si v duchu a pozoruju vrány kroužící nad polem. Nejspíš hledají něco k snědku.
„Někde mezi Holešovem a Fryštákem. Nevím přesně.“ Vyťukám pak na displeji. Sedačky a vůbec všechno se vlivem zběsilé jízdy klepe tak, že mi dělá potíže trefit ty správný písmena, když píšu delší větu, ale nakonec odeslání zprávy úspěšně odkliknu.
„Fajn. Vystup ve Fryštáku na náměstí. Máme zkoušku. Do Zlína tě pak hodíme autem.“
„??? Jak zkoušku?!? Psals, ať si k tobě dneska přijedu pro věci. Jsou skoro čtyři. Jak se pak asi dostanu domů do KM??“
„To stíháš ;-)“
„Jak dlouho už hrajete?“
„Sme ještě nezačali. Ve F. budem tak za 15 min.“
Nevěřícně zírám na displej. To ho, sakra, ani nenapadne, že bych mohla mít na dnešek nějaký vlastní program? Zkouším to spočítat. Když budou hrát dvě hodiny, než se sbalí, dojedeme do Zlína, bude tak sedm. Balení věcí mi zabere asi hodinu. Cesta na autobus další půl hodinu. Zadám předpokládaný čas odjezdu do příslušný kolonky v Idosu. Jo, poslední autobus do Kroměříže mi jede v devět. To stíhám. Není můj ex debil?
Na druhou stranu je fajn, že za chvíli vystupuju. Ještě pár kilometrů tý kosti natřásající jízdy a nejspíš se pobleju. Zastávka na fryštáckým náměstí je prázdná a těch pár lidí, co vystoupilo se mnou, rychle mizí do tepla svých domovů nebo prostě kamkoliv, jen aby netvrdli venku ve vlhku, které sebou přináší listopadový večer. Čekám naštěstí jen chvíli. Auto s Fidem a klukama přijíždí během několika minut.
„Čau Týno, jak se má Martin?“ zašklebí se Niky, který vyleze z auta jako první. Z jeho výrazu nepoznám, jestli ví, že s Martinem spím. Ale možná jo, když mu na mě dal číslo. A pokud to ví, ví to jen on, nebo i ostatní? Ví to Fido?
„Vy teď jako zkoušíte ve Fryštáku? Ste přece měli zkušebnu ve Zlíně, ne?“ snažím se zamluvit jeho otázku.
„Jo, ale tadleta je daleko lepší,“ zakření se Andílek. „Je to tady, přímo naproti, v tom rohovým baráku,“ ukáže na rozložitý dvoupatrový stavení. „Mám to půjčený od známýho.“
„Myslíš, co je v něm ta hospoda?“
„Pajzl. Ale pivo mají docela dobrý,“ odpoví mi Fido. Stojí tak blízko, že se mi z něj ježí chloupky vzadu na krku. Ten způsob, jakým se umí nabourat do mý intimní zóny, mě vždycky trochu zneklidňoval. Nebo vzrušoval? Raději poodstoupím několik kroků stranou.
„Počkej, až to uvidíš. Celý to tam vyhořelo.“ Rty obtažený černou rtěnkou se mu přitom protáhnou do potutelnýho úsměvu. Tohle nebude jen tak. To, co mi hodlá ukázat, bude prostě velkolepý.
„Vyhořelo? A nebudu mít špinavý boty a věci od popela?“
„Neboj, je to dávno vyklizený.“
Vcházíme bytelnýma dřevěnýma dveřma do bíle omítnutýho průjezdu, který kdysi nejspíš sloužil pro koně a povozy. Nalevo od vchodu je vstup do hospody. My jdem ale dál. Asi uprostřed zdi je několik kamenných schodů a nad nimi nenápadný překližkový dveře, zajištěný visacím zámkem. Dvakrát to podivně praskne, když do něj Andílek vsune klíč připevněný masivním řetězem k zadní kapse svých černých kapsáčů.
„Je to až nahoře. Dřív tu byly byty, a ten vrchní vyhořel,“ ukáže Andílek směrem nad tmavý zaprášený schody. Vypadá to tu o dost jinak než na venkovní chodbě. Původně žlutě omítnutý stěny očoudil oheň došeda. V rozích u stropu visí obrovský, prachem zčernalý pavučiny. Prach je úplně všude. I ve vzduchu, jak ho při chůzi víří naše kroky.
„Uhořela tam nějaká stařena,“ prohodí Fragor jakoby mimochodem.
„Cože?“ otočím se na něj. Z výrazu jeho tváře se nedá poznat, jestli si ze mě dělá prdel.
„Máme zkušebnu přímo v tý místnosti, kde chcípla,“ ujistí mě, že nekecá. Škodolibě u toho zkoumá můj obličej. Asi čeká, že odmítnu jít dovnitř nebo aspoň znechuceně podotknu, že je to fakt morbidní, ale tu radost mu neudělám.
Nad zárubněmi jednoho z bytů, do kterých někdo vsadil laciný dveře, je zeď totálně zčernalá kouřem.
„Je to tady?“ zeptám se trochu zbytečně.
„Pochválen buď Satan, že jsme našli tak skvělý místo,“ přitaká Niky a otevře dveře. Není to tu nijak velký. Zčernalý stěny z větší části překrývají plata od vajíček. Na protější zdi visí monstrózní obrácený kříž. Přímo uprostřed.
„Ještě ho natřít načerno a bude to epický, co říkáš?“ všimne si mýho pohledu Niky. Ruce v kožených rukavicích bez prstů sepne před obličejem tak, že se černě nalakovanýma nehtama dotýká rtů. Vypadá, skoro jako by se modlil.
„Proč máte na zdech izolaci, když tady nikdo nebydlí?“ zeptám se místo odpovědi.
Jenom vygumovaný magor může v místnosti, kde uhořel člověk pověsit obrácený kříž.
„Protože dole je hospoda a místní vidle, co se tam vychlastávají z podoby, death metal neposlouchají. A taky nechcem, aby nás bylo slyšet ven. Nebo aspoň ne tak moc, aby sousedům odnaproti drnčely skla v oknech,“ vysvětluje Fido, zatímco vytahuje kytaru z látkovýho pouzdra. Všímám si, že od minula mu na něm přibyly nášivky Dark Funeral a Cannibal Corpse. Už na něm skoro nemá volný místo. Celý ho obnášivkoval logama kapel. Podívám se z okna. Protější dům od tohodle baráku odděluje hlavní silnice. Jak by to mohlo jít slyšet?
„Tobě ta zkušebna nepřijde super?“ dovtípí se, ale dál pokračuje ve svým monologu. „Vždyť je to bomba. Co vím, sme jediná kapela, co má zkušebnu v místnosti, kde uhořel člověk. Jako chcem to ještě trochu vyzdobit. Dát sem ňáky další plakáty, obrácený kříže, a možná svíčky by byly krutý,“ plánuje nadšeně. Pravda, plakátů tady moc nemají. Jen vnitřní stranu dveří skoro celou zabírá plakát Behemoth s klečícím Nergalem v popředí. Ale svíčky a další obrácený kříže? Se posral?
„Uhořet je jeden z nejbolestivějších způsobů smrti. Chceš to tu snad znova podpálit a následovat tu starou paní na věčnost?“ Nechci se s ním hádat, ale nedokážu nebýt jízlivá, občas mám pocit, že potřebuje pořádně profackovat, aby se konečně probral.
„Aspoň nechcípnu jako stará rozklepaná troska, které už nestojí,“ opáčí Fido a provokativně přejede spodní peckou piercingu, co má v jazyku, přes kroužek ve rtu, až to dutě cinkne. „Chci, aby to tu mělo atmosféru. Ještě znásobit to temno, co sálá ze zdí. I když už teď je to tu hustě inspirativní. Jednou sem tu zůstal večer sám a skládal nový věci. Dal sem dohromady celý tři songy. Hudbu i texty.“
„Hm.“ K tomu není co dodat, že? Zamířím k olezlý sedačce. Jediný kus nábytku v místnosti. Smrdí po rozlitým pivu a kdoví čím ještě. Černý semiš je v rozích a na opěradlech rozdrásaný až na drolící se molitan. Největší díry překrývají nášivky připevněný sicherheitskami. Tohle určitě vymyslel nějaký génius. Tipuju Fida nebo Nikyho. Člověk si blbě sedne a zabodne si jehlu do nohy nebo ruky. Sedám si v dostatečné vzdálenosti od sicherheitsek a Andílek spustí úvodní salvu na bubny.
Jako okvětní lístky růže dotýkají se plameny zraněné kůže
Pálí a osten kruté bolesti prýští ti až do kostí
Niky začne ponurým chraplavým growlingem odříkávat úvodní slova songu. Přidají se kytary a basa. Pak Niky jedním prudkým pohybem hlavy odhodí vlasy sčesané do obličeje stranou a začne řvát, až mi zalehnou ušní bubínky.
Trny růže v centrální nervové soustavě lidské kůže
Do krve ji sdírají, hebkou jemnou krásou svou
Už ti nikdo nepomůže, moje malá rudá růže
Chtěla by ses vrátit domů, mrtví už ale lezou z hrobů.
Niky pustí kytaru a pomalu zvedá ruce skoro až do výšky ramen, jako by vzýval démony ukrývající se ve špinavých rozích tohodle vybydlenýho baráku. Nacvičená póza, kterou na koncertech opakuje furt dokola. Když ale má na sobě svůj černý kožený kabát s širokými rukávy, vypadá to fakt epesně.
Drápy jako trny ostré ryjí v hlíně drny s listy
Koukám na klečícího Nergala. Nemá na rukách žádný náramky, nemá ani kožený obojek s kovovými ostny kolem krku. Na jednoduché černé vestě má jedinou kovovou ozdobu. Má tvar růžice, podobný těm, které udávají směr na kompasech.
Za zuby se kroutí červi a mordy rozervané vedví
Kdysi jsem byla na koncertě Behemoth. Stáli jsme v první řadě hned pod pódiem. Byla jsem jako v transu. Nejsem satanistka, ale cítila jsem, jak mi žílami proudí zlo. Připadala jsem si živá jako nikdy. Ten hrdelní živočišný řev prolínající se s nábožnými chorály. Ječící kytary. Nekompromisně tvrdý údery paliček bubnů. Možná je Nergal Behemoth. Ztělesnění démona v lidský kůži. Jeden z těch devíti, co má klíče od brány do pekla. Sklonil se ke mně. Na krku se mu houpal náhrdelník z malých lidských lebek. Jejich prázdné oči šeptaly. Něco se mi snažily říct, ale já jim vůbec nerozuměla.
„Týno! Slyšíš mě, Týno?“ Fido stojí vedle mě. V ruce žmoulá zmačkanou krabičku cigaret. „Máme pauzu na cígo. Deš ven taky?“
„Jo, jasně,“ přikývnu a zvedám se na nohy, hlava se mi při tom zatočí tak, že trochu zavrávorám. Fido mě pohotově chytí kolem ramen. Co to se mnou je? Nejspíš za to může ten prach a zatuchlina. Blbě se tu dýchá. Potřebuju jen na vzduch.
„Si bledá,“ oznámí mi ex starostlivě. Vnímám ho, jako by na mě mluvil skrz zeď.
„Je mi dobře,“ zavrtím nesouhlasně hlavou a odstrčím ho od sebe. Před očima mám ještě mžitky, udělám pár nejistých kroků ke dveřím. Ven z místnosti. Na vzduch. Nechci, aby si Fido něčeho všiml. Zamrkám, abych rychleji přivykla šeru v chodbě osvětlené jedinou slabou žárovkou bez krytu a soustředím se, aby mi nepodjela noha na schodech. Nejradši bych se chytla kovového zábradlí připevněného ke zdi. To by ale asi vypadalo divně, takže jen kladu jednu nohu před druhou a modlím se, ať nehodím držku. Fido jde kousek za mnou, ostatní kluci už jsou dole. Slyším, jak se venku něčemu smějí. Nešli ven před barák, jen na dvůr druhou stranou vrat. Odbočíme za schody doleva a vejdeme pootevřenými vraty na nevelký dlážděný dvorek, kde mezi kočičími hlavami bojují o život zbytky podzimní trávy. Ochladilo se. Studený vzduch je příjemně osvěžující a mně se konečně přestává motat hlava. Nekouřím, takže jen stojím a pozoruju velké šedé mraky, které leží nad střechami jako těžká, vodou nacucaná peřina.
„Příští pátek teda hrajem. Vyzvednete mě v Tečovicích?“ zjišťuje Andílek, kterýmu se asi nechce sockou až do centra. Lačně si potáhne a mírně přivře oči. Ruce, až na dva prsty, v nichž drží cigáro, zimomřivě schovává do dlouhých rukávů černé mikiny s nápisem BLACK HEART.
„Hm,“ odtuší Niky, kterýmu patří dodávka, v níž kluci jezdí na koncerty, a vyfoukne oblak kouře. Pára od pusy ale stoupá všem. Vlhkost se sráží i na mokrých dlaždicích před vraty. Třeba bych se mohla jít na chvíli projít. Obejít pár okolních ulic a pak se vrátit. Není sice zrovna teplo, všechno je ale lepší, než trčet v tmavým stísněným kumbále a poslouchat kravál, kterýmu tady ti magoři říkají hudba. Navíc se tam cítím divně. Jako bych se přenesla v čase. Zpátky do toho klubu. Na ten koncert. Zní to dost šíleně, vím. Možná si to jen namlouvám. Kdybych nevěděla, že v tom pokoji někdo uhořel, nepřišlo by mi na něm nic zvláštního. Ve vzduchu je ale cítit déšť a já nemám deštník. Zmoknout, a pak se několik hodin trápit v mokrým oblečení vážně nechci.
„Tak já du,“ típne Fragor cígo o stěnu, z níž místy lezou kusy podkladovýho zdiva obnažený loupajícími se vrstvami omítky. „Rachota nepočká.“
„Nemáš ňáký skéro?“ zeptá se Fido. Jako by si až s jeho odchodem uvědomil, že nemá žádný hulení.
„Hm, mám i nějakýho tripa,“ přisvědčí ochotně Fragor a vytáhne z boční kapsy ocvočkovanýho batohu malý plastový sáček, naplněný až po okraj rozmělněnými kousky palice. Fido po něm vděčně sáhne.
„A dáš mi tři? Ti to pak cálnu,“ zašklebí se Niky.
„Seš otravný, jak moje matka,“ protočí Fragor panenky, ale poslušně zašátrá v další z bočních kapes batohu a vytáhne z ní tři malý zamotaný papírky.
„Sám seš jak tvoje matka,“ odsekne Niky a sebere fet z Fragorovy natažený ruky. „Díkes. Se mi pak připomeň,“ dodá o něco vlídněji. „Jdu si to dát nahoru,“ oznámí a vykročí za Fragorem, který už otvírá vrata.
„Jdu taky. Je mi zima,“ přidá se Andílek. Zhasne téměř dokouřené cigáro o provizorní popelník ze zavařovačky a odlepí svý mohutný tělo od zdi. Dívám se, jak všichni tři procházejí vraty, jež se za nimi s nepříjemně hlasitým vrzáním pomalu zavírají.
„Dáš si se mnou?“ obrátí se ke mně Fido a výmluvně zatřese sáčkem s trávou.
„Proč ne,“ souhlasím. Sleduju, jak cpe hulení do skleněnky, na který se na vzduchu okamžitě začínají srážet mikroskopické kapičky vlhkosti. Nezdá se, že by to Fidovi při manipulaci s ní překáželo.
„Jak ses vlastně měl od tý doby, co jsme se neviděli?“ přeruším po chvíli mlčení trapný ticho. Naposledy jsme se potkali v Chelsie. Přišla jsem asi o pul hodiny později. Fido, seděl totálně sťatý na baru a plazil se po dvou prsatých blonckách. Slintal jim přímo do výstřihu. Prasák. Seřvala jsem ho do kreténů a vyjebaných čůráků. Pak jsem z tama vypadla a odjela domů, aby pochopil, že je mezi náma konec. To bylo před 14 dny.
„Mrdáš s našim manažerem. Tak jak asi?“ Fido přestane ládovat do napěchovaný skleněnky další gandžu a zadívá se mi přímo do očí. Ty jeho jsou studený jak led.
„S Martinem to bylo jen jednou,“ vydoluju ze sebe přiškrceně. Vlastně spíš třikrát, ale kdo by řešil detaily. Čekám, že na to něco řekne, on ale místo odpovědi vytáhne z kapsy zapalovač a přidrží plamen nad kruhovým otvorem ve skle. Pak natáhne černými rty hutný dým a chvíli ho podrží v plicích.
Možná bych to vážně měla zabalit a odjet. Sednout na nejbližší autobus do KM. Vysrat se na těch pár kousků oblečení, co jsem nechala u něj na bytě. Obejdu se přece i bez nich. Fidovi unikají z nosních dírek chuchvalce šedého kouře, zatímco on znova potahuje ze skleněnky, aniž by dal najevo, že vnímá moji přítomnost. Kdybych si před ním nepřipadala hloupě, udělala bych to. Jenže když takhle stojí přede mnou celý v černým, s mrtvolným make-upem, budí prostě respekt. A já se nezmůžu ani na to, abych se dál obhajovala, a přitom co jsem udělala špatnýho? Vždyť on mi byl nevěrný jako první.
„Na, dej si,“ podá mi konečně gandžu. „Chceš to znova podpálit?“ nabídne mi, sotva si strčím skleněnku do pusy a škrtne zapalovačem nad horním otvorem téměř vyhaslý dýmky. Mocně potáhnu. Do krku a nosu mi vletí štiplavý výpary z trávy. Pálí to tak strašně, že mi do očí vhrknou slzy. Proti svý vůli se rozkašlu. Snažím se do rozdrážděných průdušnic nasát čerstvý vzduch, abych se zbavila drásavýho škrábání v krku, ale každý sebekratší nadechnutí vyvolá jen další záchvat kašle.
„Musíš to hulení vdechnout,“ ušklíbne se Fido cynicky. „Zkus to po menších dávkách,“ radí mi, když jsem konečně schopná popadnout dech. Znovu škrtne zapalovačem. Jakmile se nad skleněnkou objeví poskakující plamínek, zase do sebe vtáhnu dým. Tentokrát pomaleji. Zkusím ho vdechnout do plic, ale jako nekuřačce mi to zkrátka nejde.
„Musíš to v sobě podržet, jinak s tebou to skéro nic neudělá,“ vysvětluje mi jak malý holce. Kývnu hlavou, jakože rozumím. Pohlédnu mu do rozostřených zorniček. Stojí tak blízko, že se naše těla skoro dotýkají. Polknu. Lehce potáhnu ze skleněnky a odtáhnu se od něj. Což on si vysvětlí tak, že mám prozatím dost. Vloží si sklo mezi rty a připálí si zuhelnatělý zbytky ze dna. Vyhaslý kousky popela pak vyklepe do zavařovačky. V porovnání s ním jsem skoro nic neměla a stejně se cítím zhuleně.
„Půjdem?“ podívá se na mě a zamíří k vratům, aniž by čekal na odpověď. V průjezdu je už téměř tma. Světlo sem proniká jen úzkým nezaskleným otvorem v horní části vrat. Vysrážený kapky vody vytváří na provlhlý omítce nevzhledný nažloutlý strupy. Za dveřmi vedoucími do vnitřní části domu je slyšet nekompromisní údery paliček od bubnů, kytara a Nikyho temný chraplák.
„Něco ti ukážu. Pojď za mnou,“ zařve mi Fido do ucha, aby přehlušil randál. Jako by překvapení nebylo pro dnešek už dost. Vyjde několik schodů do mezipatra a vejde do oprýskaných veřejí.
„Je tu všude bordel, dávej pozor.“ Za dveřmi bývalého bytu je na podlaze rozházený všechno možný. Pod vrstvou prachu leží kusy oblečení, střepy z talířů, zatuchlý matrace a listy papíru, nejspíš stránek vytrhaných z knih nebo sešitů.
„Někdo to tu, zdá se, vyraboval,“ poznamenám.
„Neboj. Je to tady v tý místnosti,“ ukáže na vyražený futra napravo, kousek od nás. Na zemi před pokojem leží rozlámaný zbytky dveří a spousta střepů ze skleněný výplně. Snažím se na žádný z nich nešlápnout. Nejspíš to byl kdysi obývák. U protější zdi krysy rozežírají starý kanape a dvojici křesel, před kterýma stojí zašlý konferenční stolek z masivu. Podél boční zdi se táhne skříň se spoustou zásuvek a poliček, na nichž se vrství prach.
„Trochu sem to tu očistil, můžeš si v klidu sednout,“ ukáže Fido na kanape a zamíří ke skříni. Z jedný zásuvky vytáhne zahnědlý papírový desky a flákne s nima o stolek, ze kterýho se okamžitě vznese do vzduchu vrstva prachu.
„Pardon,“ pokrčí rameny a sedne si vedle mě na sedačku, tak blízko že se dotýká stehnem mý nohy. Tělem mi projede vlna horka. Nasucho polknu. Pořád mě lehce šimrá v krku z toho skéra. Mám chuť se tomu smát, ale ovládnu se. Napila bych se vody, ale flašku s pitím jsem nechala nahoře v kabelce, což je vlastně taky docela směšný. Doufám, že se nečervenám. Schovám tváře do dlaní a zakašlu, jakože mi dělá zle ten zvířený prach. Fido se přese mě nakloní a nenuceně natáhne ruku pro desky ležící na stole.
„Dívej,“ rozloží si je na klíně tak, že skoro polovina desek mi přesahuje na nohy. Je to fotoalbum. Na vlhkým papíře plným skvrn, který místy dobarvují velký šedivý kruhy plísně, leží v rámečcích černobílý fotky. Chvíli mi trvá, než mi dojde, na co se koukám.
„Smrdí to,“ nakrčím znechuceně nos. „A je to fakt morbidní! Ukaž, dej to sem!“ Přitáhnu si desky blíž k sobě.
„Ha Ha… Dáš si rakvičku nebo věneček, kotě?“ Fido lehce zakloní hlavu a začne se smát, až se z toho rozkašle.
Na fotce zabírající skoro polovinu stránky leží stařec v rakvi. Pootevřená ústa bez rtů do sebe vtahují vrásčitou kůži napjatou na lebečních kostech, jako by mu z tváře zmizely všechny mimické svaly. Nad propadlými víčky se nepřirozeně klene vypouklé čelo a křivý nos. Povadlé skráně mu částečně zakrývají zbytky bílých vlasů. Kostnaté ruce má sepnuté na hrudi. Po stranách fotografie jsou čtyři menší snímky z pohřebního obřadu. Je na nich dvojice žen v černých šatech nesoucí v průvodu za rakví pohřební věnec. Asi jeho dcery. Nebo žena s dcerou? Jedna mi připadá starší, ale z těch zažloutlých snímků se to těžko pozná.
„Sem to tu minule našel, když sem si dal pauzu od psaní.“
„Tos tu musel být fakt dlouho?“ Než to tu prošel. Do prdele, snad v tomdle psycho baráku nebyl přes noc.
„Potřeboval sem si vyčistit hlavu,“ protáhne černý rty do neveselýho úsměvu. Pak natáhne ruku a pohladí mě po vlasech.
„Trochu mi zamotala hlavu jedna malá kurvička.“ Než stihnu cokoliv říct, nakloní se ke mně a políbí mě na rty. Ty jeho jsou horký a nedočkavý. Mazlí se mnou kovovou peckou svýho piercingu. Každý jeho dotyk mi rezonuje v hlavě, jako by mě dráždil opakovaně na jednom místě pořád dokola. Nemyslela bych si, že mě dokážou dva prásky takhle zhulit. Je to strašně vzrušující. Chci, aby se mě dotýkal víc. Po celým těle. Fido mě chytí za ruku a položí si ji na kalhoty, na tvrdý vypouklý místo. Přestanu ho líbat a kouknu dolů, abych zjistila, jestli je pravda, to, co si myslím. Málem přitom zavadím bradou o kovový ostny z koženýho obojku, který má na krku. Jo, mám ruku v jeho rozkroku, přesně tam, kde se začíná rýsovat topořící se penis.
„Tady ne,“ pošeptám mu do ucha, protože Fido vyměnil mý rty za můj ušní lalůček a jemně mě do něj kouše. Jeho ruce si našly cestu pod mý tričko. Lehce to studí, když mě hladí na holý kůži. Možná to tuší, protože se mě dotýká jen bříšky prstů, který sune po mým těle stále výš a výš až k podprsence.
„Ne, Fido!“ Odstrčím jeho ruce a přejedu mu ukazováčkem po vzdouvajícím se rozkroku. Což on pochopí jako signál, aby mě chytil za zadek a přitáhl si mě k sobě. Jeho tvrdý péro mě tlačí v rozkroku. Přivinu se k němu těsněji a začnu se mu o něj otírat. Dýchá mi do tváře. Přerývaně, vzrušeně. Pak mi vrazí jazyk do pusy. Líbá mě tak divoce, že skoro nemůžu dýchat. Ležím pod ním na tom nechutně zablešeným kanapi a nejradši bych si sundala kalhotky, aby mi to mohl udělat. Chci ho cítit v sobě, ale prostě tohle místo je divný. Vyprostím se z jeho sevření, abych se mohla nadechnout.
„Tady…ne, Fido, prosím.“ Má úplně rozostřený zorničky. Nejsem si jistá, jestli mě vnímá. Zatlačím mu pravou rukou na břicho, aby se trochu zvedl a já se z pod něj dostala. Když se odtáhne, svezu se dolů ze sedačky na zem a vstanu.
„Aspoň mi ho vykuř,“ zkusí smlouvat. Chytí mě za ruku, aby mě přitáhnul zpátky a druhou rukou si rozepíná poklopec. Zavrtím hlavou, jakože ne. Tady v tý špíně a hnusu nic dělat nebudu.
„Prosím, Týno…Bude to rychlý.“ Líbí se mi, jak je vzrušený. Kvůli mně. Na druhou stranu mi ho je skoro líto. Sednu si vedle něj a olíznu mu rty. Docela se divím, že ten černý sajrajt, který má napatlaný na puse, vypadá pořád konzistentně. Doufám, že ho nemám na obličeji.
„Možná až odsud vypadneme, bejby,“ usměju se na něj provokativně a rychle ucuknu před jeho rukama. Je mi jasný, že by mě nejradši znova povalil na sedačku.
Chvíli na mě zírá. „Du jim říct, že deme,“ oznámí mi pak. Vstane, zapne si poklopec a vyjde ze dveří. Okamžitě mě napadne, že je to celý možná chyba. Spát s dvouma týpkama naráz mý pověsti zrovna neprospěje. Fido je v posteli sice fajn, ale dost možná v ní nemá jen mě. A navíc je egoista. Společný čas jsme trávili vždycky tak, jak chtěl on. Sledováním hororů a záznamů koncertů kapel jako Dark Funeral, Cannibal Corpse, In Flames a jim podobných. Když jsem ho prosila, abysme aspoň jeden večer koukali na něco víc holčičího, pustil koncert Marilyna Mansona, z turné k albu Antichrist Superstar. To s Martinem je aspoň sranda.
Zadívám se na stolek, kde ještě pořád leží fotoalbum. Obrátím list. Na fotce tentokrát leží v rakvi žena. Tváře má zatím pořád plné. Úzké, přísné rty se svěšenými koutky už ale mění barvu; z původní narůžověle červené je mrtvolně šedá. Otočím na další stránku. Jsou tu děti. Teda spíš jen jeden mrtvý chlapec na celé sérii fotografií. Tváře mu natřeli ruměncem, což na černobílý fotce vypadá skoro jako načernalá kožní nemoc, rozežírající mu dětskou pleť. Chudáček. Na co asi umřel?
Kolem rakve stojí několik děvčátek s růžemi. Na posledním snímku je už rakev v zemi obklopená čerstvě vykopanou hlínou. Růže leží na jejím víku. Utržený, už vlastně mrtvý životy, který někdo promarnil, aby jejich krása odlehčila lidskou bolest. Najednou mi dojde, že neslyším hudbu. Jak dlouho už je ticho? A kde je sakra tak dlouho Fido? V domě se začíná šeřit. Tady, v místnosti naproti okna, je světla zatím dost, ale v chodbě za dveřmi už je přítmí.
„Fido?“
Vlastní hlas mi v tom nepatřičným tichu zní divně. Nikdo se neozývá. Budu muset nahoru. Stejně jsem si tam nechala kabelku. Napínám uši, ale neslyším vůbec nic. Je to divný. Jak to, že kluci nehrajou? Vlastně to dává smysl, když jim Fido řekl, že jedem, ale proč neslyším žádný hlasy? Co když se jim něco stalo? Něco jsem v tý místnosti cítila… něco zlýho. Žárovka na chodbě zabliká a zhasne. Nevidím ani na nejbližší schod.
Otoč se a zdrhni. Uteč odsud. Málem vyděšený hlásek v mý hlavě poslechnu. Zabrání mi v tom jen vědomí, že v tý tmě bych se zabila ještě na schodech. Mrtví vraždí teenagery v zombie barácích jen v béčkových hororech, uklidňuju se. Moc to ale nepomáhá. Srdce mi tluče až v krku. A vždycky předtím je rozdělí, aby s nima měli snadnější práci. A TY TU JSI SAMA. Nohou se nejsi schopná trefit ani na nejbližší schod. Zašátrám botou ve tmě, a když pod ní ucítím pevný povrch, přesunu na ní opatrně váhu. Rukou se přidržuju zábradlí, který jsem naštěstí nahmatala bez problémů. Žárovka najednou zase zabliká a chodbu zaleje nevýrazný žlutý světlo.
„Fido???“ Zkouším to znovu. Nic. Slyším jen svůj vlastní dech a bušící srdce. Přece neodešli a nenechali mě tu samotnou?!? „Niky??? Andílku???“ Kolem je ticho jak v hrobě. Vyjdu těch několik zbývajících schodů do patra. Dveře od zkušebny jsou otevřený. V pokoji je už skoro úplná tma. Světlo sem proniká jen z chodby za mnou, malým oknem a dveřmi otevřenými do vedlejší místnosti. Chvíli trvá, než si mý oči zvyknou na šero.
A pak ji uvidím! Shrbená stařena na sedačce. Celá v černém. Hlavu má zahalenou šátkem. Hledí kamsi dolů. Na zem. Kousek od místa, kde leží moje kabelka.
„Fido, to není vůbec vtipný!“ Zařvu. Snažím se na stěně nahmatat vypínač. Do prdele! To nemůže být ona! Duchové nejsou. Zdá se mi to, nebo opravdu pohnula hlavou? Dívá se na mě? Šátrám dlaní po studený zdi stále výš. Ten zkurvený vypínač nikde není! Bojím se od ní odvrátit pohled, takže dál hledám poslepu. Pak na zdi narazím na plastový kryt s úzkým poddajným tlačítkem uprostřed. Zmáčknu ho na horním konci. Pokoj rázem zalije světlo. Na pohovce “sedí“ batoh s futrálem na kytaru, přes který je pohozený Fidův kabát.
JÁ TOHO DEBILA FAKT ZABIJU!
Popadnu kabelku. „Vůbec se nebojím, kreténi! Můžete vylízt! Slyšíte?!?“ Čekám, kdy se z vedlejšího pokoje ozve smích. Jenže je ticho. Divný tísnivý ticho. Opatrně se vydám k pootevřeným dveřím. Ani nevím, proč tajím dech. Co si myslíš, že za těma dveřma asi tak bude? Vyčítám si svou zbabělost. Mráz po zádech mi ale běhá dál. Hned za zárubní stojí stará obýváková skříň. Tipuju tak z padesátek. Světla je tu trochu víc, přesto stisknu vypínač. Žárovka ale jen nesouhlasně zapraská. Kovovým drátkem proletí rychlý elektrický výboj a zmizí. Pootevřu dveře víc, udělám pár kroků a… nohy mi podjedou dopředu. Praštím se zezadu do žeber, až se mi zatmí před očima. Do krku se mi zaryje cosi řezavého.
„Teď zjistíš, jak bolí umírání, ty nestoudná chlípnice.“
Snažím se nadechnout, ale jen naprázdno lapám po vzduchu. Fido… Fido visí na protější stěně! Z břicha a hrudníku mu trčí sada kuchyňských nožů a taky dvě jehlice na obracení grilovaného masa. Je k tý zdi přibytý několik centimetrů nad zemí. Pod gládama s vysokou černou podrážkou se slívá kaluž krve, odkapávající mu z probodaných vnitřností. Černý rty má lehce pootevřený, jako by chtěl proti tý brutalitě protestovat. Vytřeštěný oči zírají někam za mě. Pryč z tohoto světa.
„Pomóóóc!!!“ zařvu zoufale. Na zátylku cítím funění. Někdo za mnou hlasitě supí a utahuje smyčku kolem mýho hrdla. V hlavě mi hučí z nedostatku vzduchu. Přitáhnu nohy pod sebe. Snažím se na nich nadzvednout. Břišní svaly a stehna se mi napínají námahou. Moc mi to nejde, ale nesmím to vzdát. Dotknu se tvrdýho a hladkýho obojku na krku. Zkouším pod něj vsunout prst. Musím ho dostat pryč. A pak dostanu nápad. Vší silou praštím svýho věznitele loktem.
„Zmije jed… na jedo… vatá! Bránit se budeš?“ supí můj trýznitel namáhavě. Konečně však trochu uvolní sevření a já můžu popadnout dech. Bomba! Chvíli se nedokážu soustředit na nic jinýho než na krátký nádechy. Potřebuju kyslík. Znovu vrazím loket do měkkýho tuku, který se mi lepí na záda. Tlak kolem mýho krku povolí natolik, že pod škrtící obojek strčím prsty.
PRÁSK
Za mými zády se ozve hlasitá rána a smyčka se sveze z mýho krku dolů. Je to jen kus plastovýho drátu. Přepadnu dopředu, na ruce. Třesou se mi tak, že se na nich sotva udržím. Kus drátu ležící na podlaze přede mnou se mi před očima komíhá, jak v nějakým debilním zaseknutým filmu. Všechno se semnou točí. Zkouším se soustředit na jednotlivý díry mezi ztrouchnivělýma parketama, ale vidím pořád rozmazaně. Zavřu oči a jen dýchám. Cítím snad všechny žebra.
„Si v pořádku, Týno?!“ Otevřu oči. Niky, bledý jak smrt, stojí nade mnou. Dlaní se drží za břicho. Mezi prsty mu prosakuje krev. V druhý ruce drží masivní tyč. Možná kovový věšák z šatní skříně? Podpírá se o něj, aby nespadl na zem. Na lesklým kovu se červenají kapky jeho krve. Přikývnu.
„Fido je…“ „Mrtvý,“ dokončí větu za mě.
Nevěřím mu. Ani ne před hodinou jsem cítila na kůži jeho ruce. Teplo vycházející z jeho těla. Možná je jenom v bezvědomí. Ještě žije. Určitě žije.
„Musíme ho zachránit.“ Vstanu a klopýtám na třesoucích se nohou k Fidovi. Má tak bledý tváře. „Zavolej záchranku,“ poručím Nikymu. Opatrně se dotknu Fidovy hrudi, doufám, že pod prsty zaznamenám slabý tlukot srdce. Nepatrný pohyb hrudníku, který by dokazoval, že dýchá. Látka jeho mikiny je vlhká krví. Slyším, jak Niky za mými zády sděluje záchranářům adresu. Přejedu prstem po studeným kovu jednoho z nožů. Mám ho zkusit vytáhnout? Neublížím tím mýmu malýmu upírkovi ještě víc? Zamrkám, abych dostala z očí slzy.
„No tak, Týno, už mu nepomůžeš.“ Niky dotelefonoval a teď stojí vedle mě. Položí mi ruku kolem ramen. Dojde mi, že chce, abych se Fida přestala dotýkat.
„Skončíte v pekle, rouhači.“
Otočím se za tím nepřirozeně vysokým hlasem. Na zemi, několik metrů za námi leží Andílek s rozraženou hlavou. Po vlasech a zpoceným čele mu teče krev.
„Co… co se tady stalo?“ zeptám se.
„Nevím, úplně mu hráblo. Vzal si ode mě tripa, chvíli byl v pohodě, normálně bubnoval. Pak na mě začal řvát, že jsme mu zničili jeho pokoj. Že jsme Satani. Utekl ze zkušebny sem. Šel jsem za ním, ale on do mě vrazil tou tyčí.“ Zvedne ruku se svou provizorní zbraní. „Jen mě škrábla, ale bolí to kurevsky. Myslím, že mám zlomený žebro. Pak jsem asi ztratil vědomí, ale slyšel jsem tě křičet,“ dodá. Zatímco mluví, Andílek se pohne. Zvedne se na ruce a kolena. Pomalými trhanými pohyby leze k nám.
„Andílku?“ Prosím tě, prober se!“ hlas se mi třese. Slzy už nedokážu zadržet, stékají mi po tváři proudem.
„Marie. Marie Hlásová. Tohle je můj byt! Co tu pohledáváte, vy holomci?! “
Už je u nás. Najednou nevím, co dělat, tak jen natáhnu ruce před sebe a ustoupím o krok. Vzápětí mi pravým zápěstím projede ostrá bolest. Do ruky se mi zakusují zuby Marie Hlásové. Teda vlastně Andílka. Snažím se mu vytrhnout, ale zahryzává se ještě hlouběji.
„Auuu…pusť mě, ty svině!“ Chce mi vykousnout kus masa, uvědomím si s hrůzou.
„Mmmrrhhh,“ zavrčí Marie. Chytí mě oběma rukama za zápěstí a cukne, jako by mi chtěla odtrhnout dlaň od těla. Niky jí flákne tyčí po hlavě. Do vzduchu se rozstříkne krev, několik kapek mi přistane až na obličeji. Marie Hlásová bolestně zachrčí, ale skus má pořád pevný. Šílím bolestí. Zuby si razí cestu masem směrem ke kostem. Vší silou ji kopnu do sádelnatého břicha. A ještě. To konečně zabere. Marie mě pustí. Otevřenou pusou nasává vzduch, snaží se kopanec rozdýchat, mezi zakrvavenýma dásněma jí prosvítá bílá zubní sklovina.
„Zabiju vás,“ zaskuhrá pak a nepříčetně se rozchechtá. Na jazyku se jí červená moje krev. Teče jí po bradě smíšená se slinami. Niky se znovu napřáhne, než ale stačí Andílka praštit, duch mrtvé okupující jeho tělo, nečekaně mrštně vstane a dá mu ránu do břicha, až se Niky předkloní bolestí. Chytím Andílka za černou kapuci mikiny a snažím se ho odtáhnout od Nikyho. S jeho mohutnou postavou, ale nehnu.
O podlahu zaduní tyč, která vypadla Nikymu z ruky. Skoro nadskočím leknutím. Rychle ji však popadnu a mrdnu s ní Marii po hlavě. Trefím se do místa, z něhož jí v tenkých pramíncích crčí krev. Andílkovo obtloustlé tělo se rosolovitě zachvěje a pak se otočí obličejem ke mně. Po bílý tváři mu stékají stružky krve.
„Odejdeme. My odejdeme, Marie, jenom nás nech jít,“ zkouším vyjednávat. Tyč mám ale pro jistotu furt připravenou.
„Teď see bojíššš, pannenko,“ zasyčí a navzdory mohutné postavě nakloní hlavu ke straně jako revmatem zkroucená stařena. „Ale znesvěcovat můj domov těmi bezbožnými obludnostmi ses nebála.“
„To jsem přece nebyla já,“ zaprotestuju.
„Že ne? Pelešíš se tady s tím svým třasořitkou. Tohle je slušný barák. Žádný hampejz… ty… ty jedna couro.“ Její silné ruce bleskově vystřelí proti mně. Jsem však připravená. Trefím se jí přímo do nosu. Slyším, jak v něm křupne kost. Ale Marii to, zdá se, nevadí. Chytí rukama tyč a necitlivě s ní zacloumá, až mi rozkousaným zápěstím projede nesnesitelná bolest, ale nepustím. Tak mě nadzvedne i s tyčí do vzduchu, a to už nedám. Prsty se mi svezou po mazlavém kovu opatlaném krví a já sebou fláknu na zem. Dopadnu naštěstí na kolena a hned se roztřeseně stavím na nohy.
Koutkem oka vidím, jak Niky odněkud z širokých kalhot vytahuje lak na vlasy a zapalovač. Namíří ho na Marii, stiskne rozstřikovač a škrtne. Šero pokoje prozáří mohutný plamen. Jeho jazyky hladově olizují Andílkovu mikinu, která okamžitě chytne. Rychle ustoupím o několik kroků, aby mě nesežehnul žár. Oheň se díky laku šíří neuvěřitelně rychle.
„Aaaaauuuaaaa,“ Marie vřeští, zatímco celé její tělo pohlcují plameny.
„Shoř v pekle, ty stará děvko!“ zašeptá Niky.
Lenny Ka pochází z Kroměříže a žije v Praze. Živí se psaním článků, ale mnohem raději by se živila psaním knih. Hodlá psát, dokud její texty bude někdo číst. A pravděpodobně i dlouho potom, co je číst nikdo nebude. Několik jejích povídek vyšlo v časopisu Howard, další byly uveřejněny v magazínu Trash, volume 3, v kulturně-literární revue Pandora a Děti noci.