Povídky

Pod hlavičkou HorrorConu vyjde letos u nakladatelství Golden Dog sbírka klasických horrorových povídek, a my si dáme od spoluautorky Lenny Ka jednu ryze moderní záležitost z prostředí, které bude mnohým z vás důvěrně známé…

Shoř v pekle

Lenny Ka

Ilustrační foto: Petr Bílek

Je už hodně po poledni, z lesa ale přesto vychází mlha. Nejspíš to nebude dlouho trvat a mléčná tma si vezme pole i asfaltku, která ho rozděluje na dvě nesouměrné části. Teď je však viditelnost dobrá a řidič autobusu se zběsile řítí z kopce minimálně stovkou. Zjevně mu je u prdele, že se celý vnitřek týhle kraksny třese, jako by se měl každou chvíli rozsypat. Cítím žaludek až v krku, ale snažím se na to nemyslet a sjíždím facebook.

„Seš už na cestě do ZL?“ vyskočí na mě z messengeru Fidova hlava.

„Jo, proč?“ Nemám ráda tenhle typ dotazů. Skoro vždycky znamenají problémy.

„Kde?“ přijde mi od něj místo odpovědi další otázka.

Není to jedno? říkám si v duchu a pozoruju vrány kroužící nad polem. Nejspíš hledají něco k snědku. „Někde mezi Holešovem a Fryštákem. Nevím přesně.“ Vyťukám pak na displeji. Sedačky a vůbec všechno se klepou tak, že mi dělá potíže trefit ty správný písmena, když píšu delší větu, ale nakonec odeslání zprávy úspěšně odkliknu.

„Fajn. Vystup ve Fryštáku na náměstí. Máme zkoušku. Do Zlína tě pak hodíme autem.“

„??? Jak zkoušku?!? Psals, ať si k tobě dneska přijedu pro věci. Jsou skoro čtyři. Jak se pak asi dostanu domů do KM??“

„To stíháš ;-)“

„Jak dlouho už hrajete?“

„Sme ještě nezačali. Ve F. budem tak za 15 min.“

Chvíli jen nevěřícně zírám na displej. To ho, sakra, ani nenapadne, že bych mohla mít na dnešek nějaký vlastní program? Zkouším to spočítat. Když budou hrát dvě hodiny, než se sbalí, dojedeme do Zlína, bude tak sedm. Balení věcí mi zabere asi hodinu. Cesta na autobus další půl hodinu. Zadám předpokládaný čas odjezdu do příslušný kolonky v Idosu. Jo, poslední autobus do Kroměříže mi jede v devět. To stíhám. Můj ex je prostě debil!

Na druhou stranu můžu být ráda, že to utrpení brzo skončí. Ještě pár kilometrů tý kosti natřásající jízdy a nejspíš se pobleju. Zastávka na fryštáckým náměstí je prázdná a těch pár lidí, co vystoupilo se mnou, se rychle vydalo do tepla svých domovů nebo prostě kamkoliv, kde nebudou muset čelit studenýmu listopadovýmu počasí. Čekám naštěstí jen chvíli. Auto s Fidem a klukama přijíždí během několika minut.

„Čau Týno, jak se má Martin?“ zašklebí se Niky, který vystoupí z auta jako první. Z jeho výrazu nepoznám, jestli ví, že s Martinem spím. Ale možná jo, když mu dal na mě číslo. A pokud to ví, ví to jen on, nebo i ostatní? Ví to Fido?

„Dobře,“ odpovím. „Vy teď jako zkoušíte ve Fryštáku? Ste přece měli zkušebnu ve Zlíně, ne?“

„Jo, ale tadleta je daleko lepší,“ zakření se Andílek. „Je to tady, přímo naproti, v tom rohovým baráku,“ ukáže na rozložitý dvoupatrový stavení. „Mám to půjčený od známýho.“

„Myslíš, co je v něm ta hospoda?“

„Pajzl. Ale pivo mají docela dobrý,“ odpoví mi Fido. Stojí tak blízko, že se mi z něj ježí chloupky vzadu na krku. Ten způsob, jakým se umí nabourat do mý intimní zóny, mě vždycky trochu zneklidňoval. Nebo vzrušoval? Raději poodstoupím několik kroků stranou.

„Počkej, až to uvidíš. Celý to tam vyhořelo.“ Rty obtažený černou rtěnkou se mu přitom protáhnou do potutelnýho úsměvu. Tohle nebude jen tak. To, co mi hodlá ukázat, bude prostě velkolepý.

„Vyhořelo? A nebudu mít špinavý boty a věci od popela?“

„Neboj, je to dávno vyklizený,“ uklidňuje mě Andílek, zatímco vcházíme bytelnýma dřevěnýma dveřma do bíle omítnutý chodby, která kdysi nejspíš sloužila jako průjezd pro koně. Nalevo od vchodu je vstup do hospody. My jdem ale dál. Asi uprostřed chodby je několik kamenných schodů a nad nimi nenápadný překližkový dveře, zajištěný visacím zámkem. Andílek ho odemkne klíčem připevněným masivním řetězem k zadní kapse svých černých kapsáčů.

„Je to až nahoře. Dřív tu byly byty, a ten vrchní vyhořel,“ ukáže Andílek na zárubně bez dveří, který už někdo dávno vyrval z pantů. Vypadá to tu o dost jinak než na venkovní chodbě. Původně žlutě omítnutý stěny jsou od požáru očouzený došeda. V rozích u stropu visí obrovský, prachem zčernalý pavučiny. Prach je ostatně úplně všude. Na zábradlí, na schodech i ve vzduchu, jak ho víří naše kroky.

„Uhořela tam nějaká stařena,“ informuje mě Fragor jakoby mimochodem.

„Cože?“ Z výrazu jeho tváře se nedá poznat, jestli si ze mě dělá prdel.

„Máme zkušebnu přímo v tý místnosti, kde chcípla,“ ujistí mě, že nekecá. Škodolibě u toho zkoumá můj obličej. Asi čeká, že se budu bát jít dovnitř nebo aspoň znechuceně podotknu, že je to pěkně morbidní, ale tu radost mu neudělám. Nad zárubněmi jednoho z bytů, do kterých někdo vsadil laciný dveře, je zeď totálně zčernalá kouřem.

„Je to tady?“ zeptám se trochu zbytečně.

„Pochválen buď Satan, že jsme našli tak skvělý místo,“ přitaká Niky a otevře dveře, abychom mohli vejít dovnitř. Není to tu nijak velký. Zčernalý stěny z větší části překrývají plata od vajíček. Uprostřed protější zdi visí monstrózní obrácený kříž.

„Ještě ho natřít načerno a bude to epický, co říkáš?“ všimne si mýho pohledu Niky. Ruce v kožených rukavicích bez prstů sepne před obličejem tak, že se černě nalakovanýma nehtama dotýká rtů. Vypadá, skoro jako by se modlil.

„Proč máte na zdech izolaci, když tady nikdo nebydlí?“ zeptám se místo odpovědi. Jenom vygumovaný magor může v místnosti, kde uhořel člověk pověsit obrácený kříž.

„Protože dole je hospoda a ty místní vidle, co si tam dennodenně vypíjí hlavy, death metal neposlouchají. A taky nechcem, aby nás bylo slyšet ven. Nebo aspoň ne tak moc, aby sousedům odnaproti drnčely skla v oknech,“ vysvětluje Fido, zatímco vytahuje kytaru z pouzdra obšitýho nášivkama Dark Funeral a Cannibal Corpse. Podívám se z okna. Protější dům od tohodle baráku odděluje hlavní silnice.

„Tobě ta zkušebna nepřijde super?“ dovtípí se, ale dál pokračuje ve svým monologu. „Vždyť je to bomba. Co vím, sme jediná kapela, co má zkušebnu v místnosti, kde uhořel člověk. Jako chcem to ještě trochu vyzdobit. Dát sem ňáky další plakáty, obrácený kříže, a možná svíčky by byly krutý,“ plánuje nadšeně. Pravda, plakátů tady moc nemají. Jen vnitřní stranu dveří skoro celou zabírá plakát Behemoth s klečícím Nergalem v popředí. Ale svíčky a další obrácený kříže? Se posral?

„Je to jeden z nejbolestivějších způsobů smrti, když uhoříš. Chceš to tu snad znova podpálit a následovat tu starou paní na věčnost?“ Nechci se s ním hádat, ale nedokážu nebýt jízlivá, občas mám pocit, že potřebuje pořádně profackovat. Možná by se pak konečně probral.

„Aspoň bych umřel mladý“ opáčí Fido a provokativně přejede spodní peckou piercingu, co má v jazyku, přes kroužek ve rtu, až to dutě cinkne. „Chci, aby to tu mělo správnou atmosféru. Ještě znásobit to temno, co sálá ze zdí. I když už teď je to tu hustě inspirativní. Jednou sem tu zůstal večer sám a skládal nový věci. Dal sem dohromady celý tři songy. Hudbu i texty.“

„Hm.“ K tomu není co dodat, že? Sedám si na olezlou sedačku. Jediný kus nábytku v místnosti. Smrdí rozlitým pivem a kdoví čím ještě. Černý semiš je místy rozdrásaný až na drolící se molitan. Největší díry překrývají nášivky připevněný sicherheitskami. Tohle určitě vymyslel nějaký génius. Tipuju Fida nebo Nikyho. Člověk si blbě sedne a zabodne si jehlu do nohy. Sotva se usadím v dostatečné vzdálenosti od sicherheitsek, spustí Andílek úvodní salvu na bubny.

Jako okvětní lístky růže dotýkají se plameny zraněné kůže

Pálí a osten kruté bolesti prýští ti až do kostí

Niky začne ponurým chraplavým growlingem odříkávat úvodní slova songu. Přidají se kytary a basa. Pak Niky jedním prudkým pohybem hlavy odhodí vlasy sčesané do obličeje stranou a začne řvát, až mi zalehnou ušní bubínky.

Trny růže v centrální nervové soustavě lidské kůže

Do krve ji sdírají, hebkou jemnou krásou svou

Už ti nikdo nepomůže, moje malá rudá růže

Chtěla by ses vrátit domů, mrtví už ale lezou z hrobů

Niky pustí kytaru a pomalu zvedá ruce téměř až do výšky ramen, jako by vzýval démony ukrývající se ve špinavých rozích tohodle vybydlenýho baráku. Nacvičená póza, kterou na koncertech opakuje furt dokola. Když ale má na sobě svůj černý kožený kabát s širokými rukávy, vypadá to fakt epesně.

Drápy jako trny ostré ryjí v hlíně drny s listy

Koukám na klečícího Nergala. Nemá na rukách žádný náramky, nemá ani kožený obojek s trčícími ostny kolem krku. Na jednoduché černé vestě má jedinou kovovou ozdobu ve tvaru růžice, podobné těm, které udávají směr na kompasech.

Za zuby se kroutí červi a mordy rozervané vedví

Kdysi jsem byla na koncertě Behemoth ve Zlíně. Stáli jsme v první řadě hned pod pódiem. Byla jsem jako v transu. Nejsem satanistka, ale cítila jsem, jak mi žílami proudí zlo. Připadala jsem si živá jako nikdy. Ten hrdelní živočišný řev prolínající se s nábožnými chorály. Ječící kytary. Nekompromisně tvrdý údery paliček bubnů. Možná je Nergal Behemoth. Ztělesnění démona v lidský kůži. Jeden z těch devíti, co má klíče od brány do pekla. Sklonil se ke mně. Na krku se mu houpal náhrdelník z malých lidských lebek. Jejich prázdné oči šeptaly. Něco se mi snažily říct, ale já jim vůbec nerozuměla.

„Týno! Slyšíš mě, Týno?“ Fido stojí vedle mě. V ruce žmoulá zmačkanou krabičku cigaret. „Máme pauzu na cígo. Deš ven s náma?“

„Jo, jasně,“ přikývnu trochu zmateně. Co se to se mnou děje? Asi potřebuju na vzduch. Když vstanu, zatočí se mi hlava. Fido mě chytí kolem ramen.

„Ses nám ňák zasnila. Si bledá.“ Zní to, jako by na mě mluvil skrz zeď.

„Je mi dobře,“ zavrtím nesouhlasně hlavou a odstrčím ho od sebe. Před očima mám ještě mžitky, snažím se však jít rovně. Ven z místnosti. Na vzduch, tam se mi určitě udělá líp. Nechci, aby si Fido něčeho všiml. Zamrkám, abych rychleji přivykla šeru v chodbě osvětlené jedinou slabou žárovkou bez krytu a soustředím se, aby mi nepodjela noha na schodech. Nejradši bych se chytla kovového zábradlí připevněného ke zdi. To by ale asi vypadalo divně, takže jen kladu jednu nohu před druhou a modlím se, ať nehodím držku. Fido jde kousek za mnou, ostatní kluci už jsou dole. Slyším jejich hlasy z venku. Něčemu se smějí. Nešli ven před barák, ale na dvůr druhou stranou vrat. Takže za schody odbočíme doleva a vejdeme pootevřenými dveřmi na nevelký dlážděný dvorek, kde mezi kočičími hlavami bojují o život zbytky podzimní trávy. Ochladilo se. Studený vzduch je příjemně osvěžující a mně se konečně přestává motat hlava. Nekouřím, takže jen stojím a pozoruju velké šedé mraky, které leží nad střechami jako těžká, vodou nacucaná peřina.

„Příští pátek teda hrajem. Vyzvednete mě v Tečovicích?“ zjišťuje Andílek, kterýmu se asi nechce sockou až do centra. Lačně si potáhne a mírně přivře oči. Ruce, až na dva prsty, v nichž svírá cigáro, zimomřivě schovává do dlouhých rukávů černé mikiny s nápisem BLACK HEART.

„Hm,“ odtuší Niky, kterýmu patří dodávka, v níž kluci jezdí na koncerty, a vyfoukne oblak kouře. Pára od pusy ale stoupá všem. Vlhkost se sráží i na mokrých kamenných dlaždicích před vraty. Třeba bych se mohla jít na chvíli projít. Obejít pár okolních ulic a pak se vrátit. Není sice zrovna teplo, všechno je ale lepší, než trčet v tmavým stísněným kumbále a poslouchat uši rvoucí kravál. Navíc se tam cítím divně. Jako bych se přenesla v čase, zpátky do toho klubu, na ten koncert. Je to prostě šílený, vůbec tomu nerozumím. I když možná si to jen namlouvám. Kdybych nevěděla, že v tom pokoji někdo uhořel, nepřišlo by mi na něm nic zvláštního. Ve vzduchu je ale cítit déšť a já nemám deštník. Zmoknout, a pak se několik hodin trápit v mokrým oblečení vážně nechci.

„Tak já du,“ típne Fragor cígo o stěnu, z níž místy lezou kusy podkladovýho zdiva obnažený loupajícími se vrstvami omítky. „Rachota nepočká.“

„Nemáš ňáký skéro?“ zeptá se Fido. Jako by si až s jeho odchodem uvědomil, že nemá žádný hulení.

„Hm, mám i nějakýho tripa,“ přisvědčí Fragor a vytáhne z boční kapsy ocvočkovanýho batohu malý plastový sáček, naplněný až po okraj rozmělněnými kousky palice. Fido po něm vděčně sáhne.

„A dáš mi tři? Ti to pak cálnu,“ zašklebí se Niky.

„Seš otravný, jak moje matka,“ protočí Fragor panenky, ale poslušně zašátrá v další z bočních kapes batohu a vytáhne z ní tři malý zamotaný papírky.

„Sám seš jak tvoje matka,“ odsekne Niky a sebere fet z Fragorovy natažený ruky. „Díkes. Se mi pak připomeň,“ dodá o něco vlídněji. „Jdu si to vzít nahoru,“ oznámí nám a vykročí za Fragorem, který už otvírá vrata.

„Jdu taky, je mi zima,“ přidá se Andílek. Zhasne téměř dokouřené cigáro o provizorní popelník ze zavařovačky a odlepí svý mohutný tělo od zdi. Dívám se, jak všichni tři procházejí vraty, jež se za nimi s nepříjemně hlasitým vrzáním pomalu zavírají.

„Dáš si se mnou?“ obrátí se ke mně Fido a výmluvně zatřese sáčkem s trávou.

„Proč ne,“ přikývnu. Sleduju, jak cpe hulení do skleněnky, na který se na vzduchu okamžitě začínají srážet mikroskopické kapičky vlhkosti. Nezdá se, že by to Fidovi při manipulaci s ní překáželo.

„Jak ses vlastně měl od tý doby, co jsme se neviděli?“ přeruším po chvíli mlčení trapný ticho. Naposledy jsme se potkali v Chelsie. Měla jsem trochu zpoždění. Když jsem dorazila, seděl totálně sťatý na baru a plazil se po dvou prsatých blonckách. Slintal jim přímo do výstřihu. Prasák. Seřvala jsem ho do kreténů a vyjebaných čůráků, debila jednoho. Pak jsem z tama vypadla a odjela domů, aby pochopil, že je mezi náma konec. To bylo před 14 dny.

„Mrdáš s našim manažerem. Tak jak asi?“  Fido přestane ládovat do napěchovaný skleněnky další gandžu a zadívá se mi přímo do očí. Ty jeho jsou studený jak led.

„S Martinem to bylo jen jednou,“ vydoluju ze sebe přiškrceně. Vlastně spíš třikrát, ale kdo by řešil detaily. Čekám, že na to něco řekne, on ale místo odpovědi vytáhne z kapsy zapalovač a přidrží plamen nad kruhovým otvorem ve skle. Pak natáhne černými rty hutný dým a chvíli ho podrží v plicích.

Možná bych to vážně měla zabalit a odjet. Sednout na nejbližší autobus do KM. Vysrat se na těch pár kousků oblečení, co jsem nechala u něj na bytě. Obejdu se přece i bez nich. Sleduju, jak z Fidových nosních dírek unikají chuchvalce šedého kouře, zatímco on znova potahuje ze skleněnky, aniž by dal najevo, že vnímá moji přítomnost. Kdybych si před ním nepřipadala hloupě, udělala bych to. Jenže když takhle stojí přede mnou ve smrtelně černým kabátě, budí prostě respekt.  A já se nezmůžu ani na to, abych se dál obhajovala, a přitom co jsem udělala špatnýho? Vždyť on mi byl nevěrný jako první.

„Na, potáhni si,“ podá mi konečně skleněnku. „Chceš to znova podpálit?“ nabídne mi, sotva si ji strčím do pusy a škrtne zapalovačem nad horním otvorem téměř vyhaslý dýmky. Mocně potáhnu. Do krku a nosu mi vletí štiplavý výpary z trávy. Pálí to tak strašně, že mi do očí vhrknou slzy. Proti svý vůli se rozkašlu. Snažím se do rozdrážděných průdušnic nasát čerstvý vzduch, abych se zbavila drásavýho škrábání v krku, ale každý sebekratší nadechnutí vyvolá jen další záchvat kašle.

„Musíš to hulení vdechnout,“ zašklebí se Fido cynicky. „Zkus to po menších dávkách,“ radí mi, když jsem konečně schopná popadnout dech. Znovu škrtne zapalovačem. Jakmile se nad skleněnkou objeví poskakující plamínek, zase do sebe vtáhnu dým. Tentokrát pomaleji. Zkusím ho vdechnout do plic, ale jako nekuřačce mi to zkrátka nejde.

„Musíš to v sobě podržet, jinak s tebou to skéro nic neudělá,“ vysvětluje mi jak malý holce. Kývnu hlavou, jakože rozumím. Pohlédnu mu do rozostřených zorniček. Stojí tak blízko, že se naše těla skoro dotýkají. Polknu. Lehce potáhnu ze skleněnky a odtáhnu se od něj. Což on si vysvětlí tak, že mám prozatím dost. Vloží si sklo mezi rty a připálí si zuhelnatělý zbytky ze dna. Vyhaslý kousky popela pak vyklepe do zavařovačky. V porovnání s ním jsem skoro nic neměla a stejně se cítím zhuleně.

„Půjdem?“ podívá se na mě Fido a zamíří k vratům, aniž by čekal na odpověď. V průjezdu je už téměř tma. Světlo sem proniká jen úzkým nezaskleným otvorem v horní části vrat. Vysrážený kapky vody vytváří na provlhlý omítce nevzhledný nažloutlý strupy. Za dveřmi vedoucími do vnitřní části domu je slyšet nekompromisní údery paliček od bubnů, kytara a Nikyho temný chraplák.

„Něco ti ukážu. Pojď za mnou,“ zařve mi Fido do ucha, aby přehlušil randál. Jako by překvapení nebylo pro dnešek už dost. Vyjde několik schodů do mezipatra a vejde do oprýskaných veřejí.

„Je tu všude bordel, dávej pozor,“ otočí se ke mně. Za bývalými dveřmi bytu je na podlaze rozházený všechno možný. Pod silnou vrstvou prachu leží kusy oblečení, střepy z talířů, zatuchlý matrace a listy papíru, nejspíš stránek vytrhaných z knih nebo sešitů.

„Někdo to tu, zdá se, vyraboval,“ poznamenám.

„Neboj. Je to tady v tý místnosti,“ ukáže na vyražený veřeje napravo, kousek od nás. Na zemi před pokojem leží rozlámaný zbytky dveří a spousta střepů ze skleněný výplně. Snažím se na žádný z nich nešlápnout. Původně šlo nejspíš o obývák. U protější zdi krysy rozežírají starý kanape a dvojici křesel, před kterýma stojí zašlý konferenční stolek z masivu. Podél boční zdi se táhne skříň se spoustou zásuvek a zbytečných poliček, na nichž se vrství prach.

„Trochu sem to tu očistil, můžeš si v klidu sednout,“ ukáže Fido na kanape a sám zamíří ke skříni. Z jedný zásuvky vytáhne zahnědlý papírový desky a flákne s nima o stolek, ze kterýho se okamžitě vznese do vzduchu vrstva prachu.

„Pardon,“ pokrčí rameny a sedne si vedle mě na sedačku, tak blízko že se dotýká stehnem mý nohy. Tělem mi projede vlna horka. Nasucho polknu. Pořád mě z toho hulení lehce šimrá v krku. Mám chuť se tomu smát, ale ovládnu se. Napila bych se vody, ale flašku s pitím jsem nechala nahoře v kabelce, což je vlastně taky docela směšný. Doufám, že se nečervenám. Schovám tváře do dlaní a zakašlu, jakože mi dělá zle ten zvířený prach. Fido se přese mě nakloní a nenuceně natáhne ruku pro desky ležící na stole.

„Dívej,“ rozloží si je na klíně tak, že skoro polovina desek mi přesahuje na nohy. Je to fotoalbum. Na vlhkým papíře plným zažloutlých skvrn, který místy dobarvují velký šedivý kruhy plísně, leží v rámečcích černobílý fotky. Chvíli mi trvá, než mi dojde, na co se koukám.

„Smrdí to,“ nakrčím znechuceně nos. „A je to fakt morbidní! Ukaž, dej to sem!“ Přitáhnu si desky blíž k sobě.

„HA HA…Dáš si rakvičku nebo věneček, kotě?“ Fido lehce zakloní hlavu a začne se smát, až se z toho rozkašle.

Na fotce zabírající skoro polovinu stránky leží v rakvi starý muž. Pootevřená ústa bez rtů do sebe vtahují vrásčitou kůži napjatou na lebečních kostech, jako by mu z tváře zmizely všechny mimický svaly. Nad propadlými očními víčky se nepřirozeně klene vypouklý čelo a křivý nos. Povadlé skráně a vrchní část hlavy mu částečně zakrývají zbytky bílých vlasů. Kostnatý ruce má sepnutý na hrudi. Po stranách hlavní fotografie jsou čtyři menší fotky z pohřebního obřadu. Je na nich dvojice žen v černých šatech nesoucí v průvodu za rakví pohřební věnec. Asi jeho dcery. Nebo žena s dcerou? Jedna mi připadá starší, ale z těch zažloutlých snímků se to těžko pozná.

„Sem to tu minule našel, když sem si dal pauzu od psaní.“

„Tos tu musel být dlouho?“ Než to tu prošel. Do prdele, snad v tomdle psycho baráku nebyl přes noc.

„Potřeboval sem si vyčistit hlavu,“ protáhne černý rty do neveselýho úšklebku. Pak natáhne ruku a pohladí mě po vlasech.

„Trochu mi zamotala hlavu jedna malá kurvička.“ Než stihnu cokoliv říct, nakloní se ke mně a políbí mě na rty. Ty jeho jsou horký a nedočkavý. Mazlí se mnou kovovou peckou svýho piercingu. Každý jeho dotyk mi rezonuje v hlavě, jako by mě dráždil opakovaně na jednom místě pořád dokola. Nemyslela bych si, že mě dokážou dva prásky takhle zhulit. Je to strašně vzrušující. Chci, aby se mě dotýkal víc. Po celým těle. Fido mě chytí za ruku a položí si ji na kalhoty, na tvrdý vypouklý místo. Přestanu ho líbat a kouknu dolů, abych zjistila, jestli je pravda, to, co si myslím. Málem přitom zavadím bradou o kovový ostny z koženýho obojku, který má na krku. Jo, mám ruku v jeho rozkroku, přesně tam, kde se začíná rýsovat topořící se penis.

„Tady ne,“ pošeptám mu do ucha, protože Fido vyměnil mý rty za můj ušní lalůček a jemně mě do něj kouše. Jeho ruce si našly cestu pod mý tričko. Lehce to studí, když mě hladí na holý kůži. Možná to tuší, protože se mě dotýká jen bříšky prstů, který sune po mým těle stále výš a výš až k podprsence.

„Ne, Fido!“ Odstrčím jeho ruce a přejedu mu ukazováčkem po vzdouvajícím se rozkroku. Což on pochopí jako signál, aby mě chytil za zadek a přitáhl si mě k sobě. Jeho tvrdý péro mě tlačí přímo do přirození. Cítím, jak mi vlhnou kalhotky. Přivinu se k němu ještě těsněji a začnu se mu o něj otírat. Dýchá mi do tváře. Přerývaně, vzrušeně. Pak mi vrazí jazyk do pusy. Líbá mě tak divoce, že skoro nemůžu dýchat. Ležím pod ním na tom nechutně zablešeným kanapi a nejradši bych si sundala kalhotky, aby mi to mohl udělat. Chci ho cítit v sobě, ale prostě tohle místo je divný. Vyprostím se z jeho sevření, abych se mohla nadechnout.

„Tady…ne, Fido, prosím.“ Má úplně rozostřený zorničky. Nejsem si jistá, jestli mě vnímá. Zatlačím mu pravou rukou na břicho, aby se trochu zvedl a já se z pod něj dostala. Když se pohne, svezu se dolů ze sedačky na zem a vstanu.

„Aspoň mi ho vykuř,“ zkusí smlouvat. Chytí mě za ruku, aby mě přitáhnul zpátky a druhou rukou si rozepíná poklopec. Zavrtím hlavou, jakože ne. Tady v tý špíně a hnusu nic dělat nebudu.

„Prosím, Týno…Bude to rychlý.“ Líbí se mi, že je tak vzrušený. Kvůli mně. Na druhou stranu mi ho je skoro líto. Sednu si vedle něj a olíznu mu rty. Docela se divím, že ten černý sajrajt, který má napatlaný na puse, vypadá pořád konzistentně. Doufám, že ho nemám na obličeji.

„Možná až odsud vypadneme, bejby,“ usměju se na něj provokativně a rychle ucuknu před jeho rukama. Je na něm vidět, že by mě nejradši znova povalil na sedačku.

Chvíli na mě němě zírá. „Du jim říct, že deme,“ oznámí mi pak. Vstane, zapne si poklopec a vyjde ze dveří. Okamžitě mě napadne, že je to celý možná chyba. Spát s dvouma týpkama naráz mý pověsti zrovna neprospěje. Fido je v posteli sice fajn, ale dost možná v ní nemá jen mě. A navíc je egoista. Společný čas jsme trávili vždycky tak, jak chtěl on. To znamená sledováním hororů a záznamů koncertů kapel jako Dark Funeral, Cannibal Corpse, In Flames a jim podobných. Když jsem ho prosila, abysme aspoň jeden večer koukali na něco víc holčičího, pustil koncert Marilyna Mansona, z turné k albu Antichrist Superstar. To s Martinem je aspoň sranda.

Pohled mi sklouzne na stolek, kde ještě pořád leží fotoalbum. Zadívám se na fotku ženy v rakvi. Tváře má zatím pořád plné. Úzké, přísné rty se svěšenými koutky už ale mění barvu; z původní narůžověle červené je mrtvolně šedá. Otočím na další stránku. Jsou tu děti. Teda spíš jen jeden mrtvý chlapec na celé sérii fotografií. Tváře mu natřeli ruměncem, což na černobílý fotce vypadá skoro jako načernalá kožní nemoc, rozežírající mu dětskou pleť. Chudáček. Na co asi umřel?

Kolem rakve stojí několik děvčátek s růžemi. Na posledním snímku je už rakev v zemi obklopená čerstvě vykopanou hlínou. Růže leží na jejím víku. Utržený, už vlastně mrtvý životy, který někdo promarnil, aby jejich krása odlehčila lidskou tragédii. Najednou mi dojde, že neslyším hudbu. Jak dlouho už nehraje? A kde je sakra tak dlouho Fido? V domě se už začíná šeřit. Tady, v místnosti naproti okna, je světla zatím dost, ale v chodbě za dveřmi už je přítmí.

„Fido?“

Vlastní hlas mi v tom nepatřičným tichu zní divně. Nikdo se neozývá. Budu muset nahoru. Stejně jsem si tam nechala kabelku. Napínám uši, ale neslyším vůbec nic. Je to děsivý. Jak to, že už kluci nehrajou? Vlastně to dává smysl, když jim Fido řekl, že jedem, ale proč neslyším žádný hlasy? Co když se jim něco stalo? Něco jsem v tý místnosti cítila…něco zlýho. Žárovka na chodbě zabliká a zhasne. Nevidím ani na nejbližší schod.

Otoč se a zdrhni. Uteč odsud. Málem křičící hlas v mý hlavě poslechnu. Zabrání mi v tom jen vědomí, že v tý tmě bych se zabila ještě na schodech. Mrtví vraždí teenagery v zombie barácích jen v béčkových hororech, uklidňuju se. Moc to ale nepomáhá. Srdce cítím až v krku. A vždycky předtím je rozdělí, aby s nima měli snadnější práci. A TY TU JSI SAMA. Nohou se nejsi schopná trefit ani na nejbližší schod. Zašátrám botou ve tmě, a když pod ní ucítím pevný povrch, přesunu na ní opatrně váhu. Rukou se držím zábradlí, který jsem naštěstí nahmatala bez problémů. Žárovka najednou zase zabliká a chodbu zaleje nevýrazný žlutý světlo.

„Fido???“ Zkouším to znovu. Nic. Slyším jen svůj vlastní dech a bušící srdce. Přece neodešli a nenechali mě tu samotnou?!? „Niky??? Andílku???“ Kolem je ticho jak v hrobě. Vyjdu těch několik zbývajících schodů do patra. Dveře od zkušebny jsou otevřený. V pokoji je už skoro úplná tma. Světlo sem proniká jen z chodby za mnou, malým oknem a dveřmi otevřenými do vedlejší místnosti. Chvíli trvá, než si mý oči zvyknou na šero.

A pak ji uvidím! Shrbená stařena na sedačce. Je celá v černém. Hlavu má zahalenou šátkem. Hledí kamsi dolů. Na zem. Kousek od místa, kde leží moje kabelka.

„Fido, to není vůbec vtipný!“  Zařvu. Snažím se na stěně nahmatat vypínač. Do prdele! To nemůže být ona! Duchové nejsou. Zdá se mi, jako by pohnula hlavou. Dívá se na mě? Šátrám dlaní po studený zdi stále výš. Ten zkurvený vypínač nikde není! Bojím se od ní odvrátit pohled, takže dál hledám poslepu. Pak na zdi narazím na plastový kryt s úzkým poddajným tlačítkem uprostřed. Stačí ho jen zmáčknout. Pokoj rázem zalije světlo. Na pohovce “sedí“ batoh s futrálem na kytaru, přes který je pohozený Fidův kabát.

JÁ TOHO DEBILA FAKT ZABIJU!

Popadnu kabelku. „Vůbec se nebojím, kreténi! Můžete vylízt! Slyšíte?!?“ Čekám, kdy se z vedlejšího pokoje ozve smích. Jenže je ticho. Divný tísnivý ticho. Opatrně se vydám k pootevřeným dveřím. Ani nevím, proč tajím dech. Co si myslíš, že za těma dveřma asi tak bude? Vyčítám si svou zbabělost. Mráz po zádech mi ale běhá dál. Hned u vchodu do místnosti stojí stará obýváková skříň. Tipuju tak z padesátek. Světla je tu trochu víc, přesto stisknu vypínač, žárovka ale jen nesouhlasně zapraská. Kovovým drátkem proletí rychlý elektrický výboj a zmizí. Pootevřu víc dveře, udělám pár kroků a … nohy mi podjedou dopředu. Praštím se zezadu do žeber, až se mi zatmí před očima. Do krku se mi zaryje cosi řezavého.

„Teď zjistíš, jaký to je chcípnout, ty malá chlípnice.“

Snažím se nasát do plic vzduch, ale jen naprázdno lapám po dechu. Fido…Fido visí na protější stěně! Z břicha a hrudníku mu trčí sada kuchyňských nožů a taky dvě jehlice na obracení grilovaného masa.  Musí jich být nejmíň dvacet. Přišpendlili ho k tý zdi několik centimetrů nad zemí. Pod gládama s vysokou černou podrážkou se slívá kaluž krve, odkapávající mu z probodaných vnitřností. Černý rty má lehce pootevřený, jako by chtěl proti tý brutalitě protestovat. Vytřeštěný oči zírají někam za mě. Pryč z tohoto světa.

„Pomóóóc!!!“ zařvu zoufale. Na zátylku cítím funění. Někdo za mnou hlasitě supí a utahuje smyčku kolem mýho hrdla. V hlavě mi hučí z nedostatku vzduchu. Přitáhnu nohy pod sebe. Snažím se na nich nadzvednout. Na krku nahmatám cosi tvrdýho a hladkýho. Musím to dostat pryč. A pak dostanu nápad. Vší silou praštím svýho věznitele loktem. Uvolní trochu sevření a já můžu konečně popadnout dech. Chvíli se nedokážu soustředit na nic jinýho než krátký nádechy. Potřebuju kyslík. Znovu vrazím loket do měkkýho tuku, který se mi lepí na záda. Tlak kolem mýho krku povolí natolik, že pod škrtící obojek strčím prsty.

PRÁSK

Za mými zády se ozve hlasitá rána a obojek se sveze z mýho krku dolů. Je to jen kus plastovýho drátu. Přepadnu dopředu. Ruce se mi třesou tak, že se na nich sotva udržím. Jezdí mi před očima, jak v nějakým debilním zaseknutým filmu. Všechno se semnou točí. Zkouším se soustředit na jednotlivý díry mezi ztrouchnivělýma parketama, ale vidím pořád rozmazaně. Zavřu oči a jen dýchám. Bolí mě přitom snad všechny žebra.

„Si v pořádku, Týno?!“ Otevřu oči. Niky, bledý jak smrt, stojí nade mnou. Dlaní se drží za břicho a mezi prsty mu prosakuje krev. V druhý ruce drží masivní tyč, vypadá jako kovový věšák z šatní skříně, kterou se podpírá o zem. Na lesklým kovu se červenají kapky krve. Přikývnu.

„Fido je…“

„Mrtvý,“ dokončí myšlenku za mě. To ale nemůže být pravda. Ani ne před hodinou jsem na kůži cítila jeho ruce. Teplo vycházející z jeho těla. Možná je jenom v bezvědomí. Ještě žije. Určitě ještě žije.

„Musíme ho zachránit.“ Vstanu a klopýtám na třesoucích se nohou k Fidovi. Má tak bledý tváře. „Zavolej záchranku,“ poprosím Nikyho. Opatrně se dotknu Fidovy hrudi, čekám, jestli pod prsty nezaznamenám slabý tlukot srdce. Nepatrný pohyb hrudníku, který by dokazoval, že dýchá. Látka jeho mikiny je vlhká krví. Za sebou slyším, jak Niky sděluje záchranářům adresu. Přejedu prstem po studeným kovu jednoho z nožů. Mám ho zkusit vytáhnout? Neublížím tím mýmu malýmu upírkovi ještě víc? Zamrkám, abych z očí dostala slzy.

„No tak, Týno, už mu nepomůžeš.“ Niky dotelefonoval a teď stojí vedle mě. Položí mi ruku kolem ramen. Dojde mi, že chce, abych se Fida přestala dotýkat.

„Skončíte v pekle, rouhači.“

Otočím se za tím nepřirozeně vysokým hlasem. Na zemi, několik metrů za námi leží Andílek s rozraženou hlavou. Po vlasech a zpoceným čele mu teče krev. „Co…co se tady stalo?“ zeptám se.

„Nevím, úplně mu hráblo. Vzal si ode mě jednoho tripa, chvíli byl v pohodě, normálně bubnoval. Pak na mě začal řvát, že jsme mu zničili jeho pokoj. Že jsme Satani. Utekl ze zkušebny sem, šel jsem za ním, ale on do mě vrazil tou tyčí, jen mě škrábla, ale bolí to kurevsky, myslím, že mám zlomený žebro,“ zvedne ruku, ve které drží svou provizorní zbraň. „Pak jsem asi ztratil vědomí, ale slyšel jsem tě křičet,“ dodá. Zatímco mluví, Andílek se pohne. Zvedne se na ruce a kolena. Pomalými trhanými pohyby leze k nám.

„Andílku?“ Prosím tě, prober se!“ hlas se mi třese. Slzy už nedokážu zadržet, stékají mi po tváři proudem.

„Marie. Marie Hlásová. Tohle je můj byt!“

Už je u nás. Najednou nevím, co dělat, tak jen natáhnu ruce před sebe a ustoupím o krok. Vzápětí mi pravým zápěstím projede ostrá bolest. Do ruky se mi zakusují zuby Marie Hlásové. Snažím se jí vytrhnout, ale velké bílé řezáky mi zaryjí do masa ještě hlouběji.

„Auuu…pusť mě, ty svině!“ Chce mi vykousnout kus masa, uvědomím si s hrůzou.

„Mmmrrhhh,“ zavrčí Marie. Chytí mě za ruku a cukne, jako by mi ji chtěla odtrhnou od těla. Niky jí flákne tyčí do hlavy. Do vzduchu se rozstříkne krev, několik kapek mi přistane na obličeji. Marie Hlásová bolestně zachrčí, ale stisk má pořád pevný. Vší silou ji kopnu do sádelnatého břicha. A ještě. To konečně zabere. Marie mě pustí a snaží se kopanec rozdýchat.

„Zabiju vás,“ zaskuhrá pak a nepříčetně se rozchechtá. Mezi zuby a na jazyku se jí červená moje krev. Po bradě ji tečou sliny smíšené s krví. Niky se znovu napřáhne, než ale stačí Marii praštit, duch mrtvé okupující Andílkovo tělo nečekaně mrštně vstane a dá mu ránu do břicha, až se Niky bolestí předkloní. Chytím jí za černou kapuci mikiny a táhnu ji od Nikyho. S Andílkovou mohutnou postavou, ale nehnu.

Když o podlahu zaduní tyč, která Nikymu vypadla z ruky, skoro nadskočím leknutím. Rychle ji však popadnu a mrdnu s ní Marii po hlavě. Snažím se trefit do místa, z něhož jí v tenkých pramíncích crčí krev. Andílkovo tučné tělo se zachvěje a pak se otočí obličejem ke mně. Po bledý tváři mu stékají stružky krve.

„Odejdeme. My odejdeme, Marie, jenom nás nech jít,“ zkouším vyjednávat. Tyč mám ale pro jistotu furt připravenou.

„Teď see bojíššš, pannenko,“ zasyčí a navzdory mohutné postavě nakloní hlavu ke straně jako revmatem zkroucená stařena. „Ale znesvěcovat můj domov těmi bezbožnými obludnostmi ses nebála.“

„To jsem přece nebyla já,“ zaprotestuju.

„Že ne? Pelešíš se tady s tím svým kašparem a kdo ví s kým ještě. Todle je slušný barák. Žádný hampejz…ty…ty jedna couro,“ její silné ruce bleskově vystřelí proti mně. Jsem však připravená. Trefím se jí přímo do nosu. Slyším, jak v něm křupne kost. Ale Marii to, zdá se, nevadí, chytí rukama tyč, zacloumá s ní, a když ji nepustím, nadzvedne mě i s ní do vzduchu.

Koutkem oka vidím, jak Niky odněkud z širokých kalhot vytáhne lak na vlasy a zapalovač. Namíří ho na Marii, stiskne rozstřikovač a škrtne zapalova

čem. Šero pokoje prozáří mohutný plamen, jehož jazyky začnou olizovat Andílkovu mikinu. Ta okamžitě chytne. Pustím se tyče, aby mě nesežehnul žár a rychle ustoupím o několik kroků dozadu. Oheň se díky laku šíří neuvěřitelně rychle.  „Aaaaauuuaaaa,“ vřeští Marie, zatímco celé její tělo pohlcují plameny.

„Shoř v pekle, ty stará děvko!“ zašeptá Niky.

Lenny Ka pochází z Kroměříže a žije v Praze. Živí se psaním článků, ale mnohem raději by se živila psaním knih. Hodlá psát, dokud její texty bude někdo číst. A pravděpodobně i dlouho potom, co je číst nikdo nebude. Několik jejích povídek vyšlo v časopisu Howard, další byly uveřejněny v magazínu Trash, volume 3, v kulturně-literární revue Pandora a Děti noci.

***

 

 

Že horror oslovuje čtenáře i autory napříč generacemi jsme se mohli přesvědčit na HorrorConu 2017, kde jsme předávali jednu z cen Literární soutěže O krvavý brk osmileté autorce. Dnes vám představíme tajemnou povídku Vraťte mi mé kosti, kterou začínající spisovatelka Nina Brixová sepsala ve svých jedenácti letech. Zároveň vám představujeme ilustraci Jiřího Dvorského, který se bude výtvarně podílet na celé letošní knize edice HorrorCon – almanachu České temno. 


Vraťte mi mé kosti!

Nina Brixová

Ilustrace: Jiří Dvorský

Náš příběh začíná roku 1819.
Dívenka Ema se vydala na houby. Košíček se jí nadějně plnil hřiby – a najednou si uvědomila, že stojí ve stínu temné skalky, která působila dost zlověstně. Tady rostly vždy ty nejlepší hřiby, ale lidé sem moc rádi nechodili. Té skalce se říkalo Čertova, i když nikdo pořádně nevěděl proč. Rozhlédla se a najednou jí padla do oka zvláštní puklina mezi balvany, úzký tunel, plný navátého suchého listí. Něco se tam blýskalo. Popošla zvědavě blíž a užasla! Ležel tam na zemi malý, zlatě zdobený talířek, na něm nějaké kosti, zuby, parůžky a prázdné ulity hlemýžďů. Zvědavě talířek zvedla – a v tom… Zdálo se jí to, nebo opravdu zazněl ozvěnou drsný hlas: „Nesahej na mé kosti!!!“ Zaječela hrůzou! Jakási síla ji náhle popadla a vtáhla do tmy…

Přesuňme se o dvě století dopředu, do roku 2019. Na chatě poblíž Čertovy skalky trávily zrovna prázdniny u babičky dvě dívky, sestry Nina a Ada.
„Já se tak nudím,“ povzdechla Ada a odhodila karnevalovou masku, kterou si babička přivezla z výletu do Benátek, „už ani ta maska mě nebaví.
„Rodiče si myslí, že tady budeme chodit na zdravé procházky,“ ušklíbla se Nina, „že si užijeme venkova, kde vůbec nefunguje připojení. Co tady máme dělat?“
Zoufale se podívala k balkonovým dveřím – a najednou překvapeně zamrkala. Stála tam v protisvětle nějaká malá holka. Vypadal jen jako černá silueta.
„Co to… co to je? Vidíš jí?“
„Koho?“
„Tu holku!“
„Jakou holku? Co blázníš, kde by se tady vzala nějaká holka?“
Nina si protřela oči. U balkonových dveří nikdo nestál. Opravdu to byl jen přelud. Že bych na chvilku usnula? – pomyslela si Nina. Nějaký mikrospánek?
„Hele, knížka,“ vyrušila ji Ada ze zamyšlení. „té jsem si ještě nevšimla. Nějaká starodávná bichle. A je v ní záložka… To si asi večer četla babička…“
Otevřela knihu na označeném místě a všimla si, že jeden odstavec je zatržený.
„Pověst o Čertově skalce,“ přečetla nahlas.
„To je přece tady.“
„No, právě,“ přisvědčila Ada a četla dál: „Před mnoha lety se u té skalky ztratila malá holka, která se tam vydala na houby. Už nikdy ji nikdo nespatřil! Lidé si začali vyprávět, že v té skalce sídlí zlý démon.“
„Démon!“ vykřikly obě sestry nadšeně a podívaly se na sebe. „Jdeme tam!“
Ještě na schodech z podkroví, kde měli svou ložnici, se smály, jakou by měli rodiče radost, kdyby se doslechli, že jejich dcery se dobrovolně vydaly do lesa. Vyšly na zahradu…
„Hele, to je ta holka!“ vykřikla Nina a ukazovala pod starou třešeň na druhém konci zahrady, kde stála malá postavička v nějaké dlouhé bílé košili, a dívala se na ně smutně.
„Koho to pořád vidíš,“ divila se Ada, „vždyť tam nikdo není.“
Opravdu tam nikdo nebyl.
Nina z toho byla trochu nesvá, ale brzy to pustila z hlavy, vyprávěly si cestou různé vtipy, smály se a v dobrém rozmaru dorazily k lesu. Byly rády, že je napadlo vydat se na tuhle dobrodružnou výpravu. Hledat démona je prostě vzrůšo!

Konečně přišly k lesu. Zatímco celou cestu byly rozesmáté a veselé, ve chvíli, kdy vstoupily mezi stromy, na ně padla zvláštní úzkost.
„Nechceš se vrátit?“ zašeptala Ada.
„Prosím tě! Tam démon stejně nebude. Obyčejná skalka,“ odvětila Nina.
„No – no tak dobře“ souhlasila Ada. „To o té ztracené holce jsou stejně jen povídačky.“
Mezitím už došly k Čertově skalce. Vypadala jako hromada obrovských černých balvanů, všude kolem rostly podivné, pokroucené borovice, mech a vysoké kapradí. Páchlo to tam plísní.
Holky se vydaly na průzkum skalky. Nina prohledávala horní část, zatímco Ada zamířila směrem dolů. Seskočila po pár kamenech do rokle, kde se o sebe opíraly dva zřícené balvany a tvořily tunel, skoro jeskyni. Uvnitř bylo šero a na konci se něco bělalo. Ada nahlédla do jeskyňky – a najednou uviděla, že tam stojí nějaká… holka? Měla na sobě něco, co vypadalo jako noční košile, a byla docela malá, určitě jí nebylo víc jak sedm.
„Co tady děláš v pyžamu, ty mrně?“ křikla na ní Ada. „Běž si domů do postýlky!“ Pak se otočila a zavolala nahoru na skálu: „Hej, Nino! Je tady nějaká holka v pyžamu a je to mrně!“
„No? Co se děje?“ zeptala se Nina, která rychle přiběhla.
„CO?“ zarazila se Ada. „Kam zmizela?!“ Nevěřícně zírala do jeskyňky. Nikdo tam nebyl! „Ona tady fakt stála, a jako by se vypařila…!“ zavrtěla hlavou Ada.
Nině zatím zamrzl úsměv na rtech. Ona už dnes přece nějakou holku viděla! A teď i Ada?
Pak jim pohled padl na zdobený talířek ležící na zemi, na kterém byly jakési zvláštní růžky, nějaká malá kostřička zvířete a šnečí ulity.
„Co to je za kosti?“
„Tady někdo snědl kuře, ty zas hledáš démona ve všem!“
Vtom zavanul zvláštní ledový vítr a ozval se tichý hlásek: „Neberte ty kosti!“
Sestry polekaně vzhlédly od talířku.
Ještě stihly koutkem oka zahlédnout na kameni stojící holčičku v rozevlátých staromódních šatech. Dívala se na ně hrozně smutně. Jako by je litovala…
„Nedělej si z nás legraci!“ zakřičela na ni Ada. „Myslíš, že nás vystrašíš, ty holko bláznivá!“
A rozběhla se k ní.
Jenže podivná holčička zmizela, jako by se rozplynula.
„To byl fakt nějaký duch,“ znejistěla Ada. Teď už se doopravdy začínala bát.
„Duchové nejsou,“ napomenula ji její starší sestra Nina. „Jsme prostě zblbnutý z toho děsivýho hororu, co jsme na něj včera koukali v televizi. Neměli bysme na takový věci koukat před spaním, pak se nám o tom zdá i ve dne!“
„Nojo,“ namítla Ada a zvedla talířek, „jenže tyhle kosti se nám nezdají, ty jsou opravdový!“
„Někdo si prostě v lese dal svačinu.“
„A nechal tady kosti i s talířkem? A pojídal slimáky a okusoval parůžky?“
„Možná,“ připustila Nina a nejistě se ohlédla, protože měla pořád nepříjemný pocit, že je někdo pozoruje, „možná, že sem lidi nosí nějaké obětiny duchům. Že je to taková stará místní tradice. Něco podobného jako pálení čarodějnic nebo máje.“
„To by nám nejlíp vysvětlila babička, ta se o tyhle věci hodně zajímá,“ řekla Ada. „Vezmeme jí ty kosti ukázat!“ Uchopila talířek a opatrně ho nesla ven z rokle, aby jeho tajemný obsah nerozsypala.
„Dej pozor, tady to klouže,“ varovala ji Nina, když šplhaly přes vlhké kameny a vystouplé kořeny.
Docela se jim ulevilo, když vyšly z lesa na louku ozářenou sluncem. Ta divná skalka jim teď připadala jako zlý sen. Začaly zase vtipkovat.
Do chatičky vtrhly jako velká voda a hned ode dveří volaly: „Babi! Podívej, co jsme našly!“
V chatičce však nikdo nebyl. Jen na stole ležel lístek, na kterém bylo napsáno:
Jeli jsme do divadla, přespíme ve městě u strejdy, vrátíme se zítra v poledne. Večeři máte v lednici. Buďte tady hodný. Babička.
„Juchůů!“ zavýskaly holky, „máme celý večer pro sebe! Co budeme dělat?“
„Třeba vyvolávat duchy.“
„Já už mám duchů plný zuby!“
„Tak si pustíme další horor?“
„Ne, radši nějakou grotesku. A dáme si čokoládu.“
„A pizzu! Celou!“
Teprve před půlnocí na ně padla únava, ani si nevyčistily zuby a sotva měly tolik síly, aby se vyšplhaly po dřevěných schůdcích do podkroví, kde měli svůj pokojík. Padly na postel a rázem usnuly.
Zdály se jim divné sny, nějaký děsivý hlas na ně volal a někdo bouchal na dveře…
Ada se najednou prudce posadila.
„Slyšela jsi to?“
„Co zase?“ zavrněla rozespalá Nina.
„Kolem chatičky někdo chodí.“
„To se ti jen zdá. Mně se to taky zdálo.“
„Nezdá! Je to doopravdy! Poslouchej!“
Nina se zaposlouchala. A skutečně, bylo slyšet, jak něčí kroky šustí v trávě a skřípou v písku na cestičce před vchodem. A pak něco zapraskalo na střeše. Po stažené roletě na střešním okně přeběhl divný stín, podobal se velkému ptáku, snad sově…
„Zamkly jsme?“
Vyděšeně se na sebe podívaly.
A pak se, rázem probuzené, vrhly ke schodišti, pádily dolů v nočních košilích. Ada doběhla první, skočila ke dveřím… Samozřejmě, že nebylo zamčeno!!! Chvatně otočila klíčem. Cvaknutí v zámku ji uklidnilo. Nina se ještě přesvědčila, vzala za kliku.
Zhluboka si oddychla: „To jsme teda stihly na poslední chvíli!“
Zvenčí se ozýval zvuk, jako by něčí ruka šmátrala po dveřích. A pak se klika pohnula! Pomalu, pomaloučku ji někdo stiskl dolů. Někdo neznámý zkoušel otevřít.
Holky ustrašeně couvaly od dveří až do kouta. Tam se skrčily na gauči a šokovaně zíraly na kliku, jak se pohybuje.
„Třeba… třeba…“ koktala Nina, „…třeba je to soused, něco si u nás zapomněl…“
„Pssst,“ sykla Ada, „buď zticha, ať si myslí, že nikdo není doma.“
Nina už ji nevnímala, v hrůze sledovala dveře. I když byly zamčené, začaly se pomalu, pomaloučku otvírat. Venku byla noční tma, ale něco se tam bělalo… starodávná košilka dívenky, která se na ně upřeně dívala mezerou v pootevřených dveřích. Její oči žlutě zasvítily…
„Co… co to je! To není možný! To přece není možný!“
Skočily ke dveřím, aby je přirazily zpátky. Jenže dveře vůbec nebyly otevřené. Zkusily vzít za kliku. Bylo zamčeno. Samozřejmě, že bylo zamčeno, vždyť přece před chvílí otočily klíčem!
Podívaly se na sebe.
„Asi jsme se zbláznily…“
A najednou se ozval zvenčí strašlivý, skřípavý hlas: „VRAŤTE MI MÉ KOSTI!“
Holky začaly hystericky ječet, vrhly se na gauč, zacpávaly si uši a snažily se schovat hlavy pod polštáře…

Když Nina konečně zase otevřela oči, bylo ráno, oknem do pokoje svítilo slunce a na stromech před chatou štěbetali ptáci. Připadala si strašně unavená a bolela jí hlava.
„Ani nevím, že jsme usnuly tady dole,“ řekla rozespale, „měla jsem nějaký hrozný sen, zdálo se mi, že někdo chodí kolem chatičky a bere za kliku…“
„Mně se zdálo to samé,“ otočila se k ní překvapeně Ada. „Úplně to samé. To se nám asi nemohlo zdát. To se opravdu stalo!“
„Někdo, nějaký duch, chce ty kosti zpátky,“ snažila se Nina vybavit si noční zážitek. „Budeme je muset vrátit, odnést na to samé místo, kde jsme je vzaly.“
„Ne, prosím tě,“ zděsila se Ada, „dneska ne, počkáme ještě jeden den!“
„Radši to uděláme hned, nebo nás to bude strašit každou noc.“
„Alespoň jeden den,“ naléhala Ada, „jeden den, než se uklidníme. Jsme hrozně vyděšený a bojíme se. Mám z té skalky hrůzu, vůbec se mi do toho lesa nechce!“
„Musíme to udělat. Když jsme ty kosti vzaly, musíme je vrátit. Jinak se těch strašidel nezbavíme!“
„Tak dobře. Ale půjdeme opatrně, hodně opatrně. Kdyby něco, tak hned zdrháme, jasný?“
Nejistě se blížily ke známému lesu. Nesly talířek s kostmi, a čím byly blíž ke skále, tím šly pomaleji. Bylo sice slunečné ráno, ale u Čertovy skalky zase ležel chladný, vlhký stín. Přímo cítily mrazení v zádech. Za každým krokem se rozhlížely, otáčely se, trhly s sebou při každém prasknutí větévky. Svírala je taková tíseň, že se ani nemohly nadechnout…
Tady je ta jeskyňka! Už jenom pár kroků, sehnout se a položit talířek na místo, kde ho našly.
A najednou…
Pod Čertovou skálou se rozlehlo strašlivé, zoufalé zaječení dvou dívek. A potom mrazivý smích drsného, skřípavého hlasu.
V jeskyňce už nebyla ani stopa po nějakých dívkách. Jen zlatě zdobený talířek tam ležel, a v něm pár kostí, kostřička ptáka a prázdné ulity hlemýžďů.

Uplynulo pár let. Malá holčička Emílie byla na výletě s rodiči, ale nějak se zatoulala a vzdálila se od cesty. Snad jí zlákal poletující barevný motýlek. Vešla do stínu skály, nahlédla do jeskyňky a podivila se.
„Jé, co to tady je? Nějaké kosti?“
V šeru pod skálou se najednou objevily dvě průhledné, jakoby z mlhy utkané dívčí postavy, seděly na balvanu v dlouhých košilích a dívaly se na ni velice smutně.
„Neber ty kosti,“ řekla Nina.
„Nebo dopadneš jako my,“ dodala Ada.

Nina Brixová bydlí s rodiči v Hořovicích, teď nastoupila do 1. ročníku gymnázia, je všestranně šikovná, recituje na soutěžích, chodí do dramatického kroužku, učí se na klavír, hezky zpívá, sólově i ve sboru. Od malička chrlí nápady, pokud možno hodně absurdní a překvapivé. Její humorně poetické verše, které psala od osmi let, doprovázely výstavu dětských výtvarných prací a výběr těch nejlepších vyšel pod názvem “Knížka malé víly”. Knížka byla zařazena do školní i městské knihovny. Několik let vydávala pro spolužáky školní časopis. Povídka Vraťte mi mé kosti vznikla před dvěma roky, je to přepis scénáře, podle kterého s kamarádkou natáčely v létě o prázdninách u babičky na chalupě horor. Inspirovala je mistička kuřecích kostí a hlemýždích ulit, které tam byly jako rekvizity do filmu Otomara Dvořáka Prokletý lovec.

K povídce by autorka ještě ráda doplnila: “Bylo by nespravedlivé, abych byla uváděná jako jediná autorka. Rozhovory těch dvou holek jsme vymýšlely při natáčení přímo před kamerou společně s mojí kamarádkou Adrianou Křížovou, a doslova jsem je pak přepsala do povídky. Velkou zásluhu na povídce má také můj praděda Ota (Otomar Dvořák), který mi radil, jak dotáhnout mé nápady do konce, takže bez něj by povídka nebyla tak působivá.””