PRAVDA
Tomáš Marton
Ilustrace: Lenka Machová
Generál Antoš mi předal dekret.
„Je Vám doufám jasné, co je v sázce a co musíte udělat.“
Díval se na mě s přísností sobě vlastní a také s nadějí.
„Ano, pane. V sázce jsou životy a musím naprosto bez výjimek respektovat pravdu našeho sousedního státu.“
„Správně, Vítku. Jste náš nejlepší Komunikátor. Jeďte a přivezte nám Senzum. Zachráníte stovky tisíc životů.“
Vstal jsem, zasalutoval a odešel ze základny. Čekala mě dvoudenní cesta do Gerdska, našeho západního souseda. Úkol se zdál být jednoduchý. Dojet na jejich ministerstvo vnitra, převzít domluvenou dodávku Senza a přivézt ho našim vědcům. Tato látka se ukázala jako klíčová pro výrobu léku, který jsme potřebovali na léčbu Nového moru, nemoci, která měla téměř stoprocentní smrtnost.
Nasedl jsem do vládního vozu a vyrazil. Jel jsem sám, protože vztahy s ostatními zeměmi byly na bodu mrazu a všichni byli rádi, že není válka. Jednotlivé státy tak spolu komunikovaly pouze skrz Komunikátory, jako jsem byl já. Byl jsem hlasem Helska v zahraničí a měl na bedrech jeho další osud.
Když jsem se blížil k hranicím, zmocnil se mě pocit strachu. Co když se něco pokazí? Co když to nezvládnu a způsobím mezinárodní rozepři? Není to tak dlouho od konce války, kterou by jistě nechtěl nikdo opakovat. Spatřil jsem celnici a v ten okamžik jsem měl Helsko raději víc než když dřív.
„Dobrý den, předložte doklady a důvod cesty,“ vyzval mě gerdský pohraničník. Podal jsem mu doklady i dekret oznamující státní návštěvu. Když vše prohlédl, vrátil se ke mně a upozornil mě:
„Vstupujete do Gerdska jako čestný host, ale nezapomínejte na mezinárodní právo každého státu na svou pravdu. Vstupem do naší země souhlasíte s naším pojetím světa a nesmíte jakkoliv zpochybnit naše hodnoty, zákony a styl života. Jste s tím srozuměn?“
„Ano, jistě.“
Závory se zvedly a já vjel do sousedního státu. Jen pár desítek metrů za hranicí jsem si všiml obřích strojů mířících k nebi. Tvar jednoznačně napovídal, že jde o děla. Směřování k nebi bylo cílené. Gerdsko jako stát totiž měl pravdu takovou, že na Zemi útočí mimozemské civilizace.
Projížděl jsem cizím státem a nebýt kanónů trčících k nebi v každém druhém městě, připadalo by mi, že jsem hranice ani nepřekročil. Do hlavního města Gerdlin jsem dorazil v podvečer a ubytoval se v hotelu. Recepční mi prohlédl doklady a poté mě zkontroloval přístrojem, který vypadal jako ultrafialová lampa. Zezadu, zepředu, ze stran. Když proceduru dokončil, řekl mi:
„Vypadá to, že jste člověk. Můžeme vás ubytovat.“
„Kontrolujete takhle každého?“ zeptal jsem se bez známky podráždění. Jen mě to zajímalo.
„Jistě, je to nutnost. Galakťané jsou již mezi námi.“
„Galakťané?“
Recepční se pousmál.
„Jistě, jste cizinec, tak to neberete možná vážně, ale jsou tady.“
Víc jsem se ptát nechtěl, mohl bych tím vyvolat mezinárodní konflikt.
Pokoj byl malý, ale útulný a postel pohodlná. Na nic bych si nemohl stěžovat, kdyby mě v noci neprobudil podivný rachot a záře. Posadil jsem se na posteli. Světlo a hluk vycházely zcela evidentně zvenku. Došel jsem k oknu. Výhled byl až na hory, na kterých jsem již ve dne zaznamenal další z mnoha kanónů. Nyní střílely. Na nebi jsem spatřil několik zářících objektů. Pohybovaly se velmi rychle, ale jeden vzápětí explodoval v ohnivé kouli. Kanón zaúřadoval. Nechápal jsem co se děje, ale podobnou podívanou jsem si pamatoval z různých sci-fi filmů. Po chvilce se na noční obloze rozzářila další ohnivá podívaná. Ten, kdo byl ve vzduchu, prohrával. Ani ne za půl hodiny podívaná skončila. Obloha zůstala tmavá a plná nehybných hvězd.
Ráno, když jsem se odhlašoval z hotelu, zářil recepční jak sluníčko. Než jsem opustil budovu, řekl mi velkolepě:
„Vyhráli jsme! Snad alespoň na chvilku dají pokoj.“
Mé další kroky vedly na ministerstvo vnitra.
„Tady máte, peníze jsme od vaší vlády již obdrželi,“ podával mi ministr Schulz malou dřevěnou krabičku, ve které bylo Senzum.
„Jménem Helska Vám velice děkuji.“
„Není zač,“ řekl Schulz a dodal:
„Popravdě netuším, k čemu vám to bude.“
„K léčbě Nového moru.“
„Tu nemoc znám, také jsme se s ní potýkali. Samotné Senzum v tomto nepomůže,“ tvrdil ministr a možná trochu zlomyslně se pousmál.
„Jak to myslíte?“ podivil jsem se.
„Vy o tom nevíte? Bez přidání Exceltrinu Senzum proti Novému moru nepomůže. Naopak, pacientovi ještě přitíží.“
Netušil jsem jak přesně zareagovat, protože se ve mně mísil vztek a zmatení. Schulz tvrdí, že potřebuji ještě další přísadu, abychom vyrobili lék. Mluví pravdu? Jak to, že naši vědci na to nepřišli?
„Nechci se Vás dotknout, ale máte pro to nějaké důkazy?“
„Ale jistě,“ rozzářil se Schulz a v příštích hodinách mě prakticky umlátil argumenty. Videa, výsledky rozborů a především výsledky vývoje nemoci v Gerdsku. Tudy se Nový mor prohnal před pěti lety.
Pod tíhou důkazů jsem zavolal generálu Antošovi.
„Nesmysl. Naši vědci jsou si jistí, že Senzum funguje samo o sobě.“
„Co mám teď dělat?“
„Vyčkejte dalších příkazů. Musím se poradit s vládou.“
Ačkoliv obě země spolu téměř nekomunikovaly, Gerdsko okamžitě zaslalo elektronické kopie dokumentů naší vládě. Za pár hodin bylo rozhodnuto. Můj nový úkol zněl získat Exceltrin. Tuto látku vlastnil sousední stát Lardie. O Lardii se však vědělo, že již několik let nemá prakticky vládu. Lidé v tomto státě totiž věřili, že kdokoliv se dostane do politiky nebo na vrcholný post u policie či v armádě, okamžitě se z něj stane křivák, který se rád nechá podplatit. Lardie žila v realitě, kde nikdo nesměl rozkazovat nebo tvořit pravidla.
Schulz se se mnou rozloučil opět zlomyslným úšklebkem a slovy:
„Tak hodně štěstí. Lardie je největší bordel Nové Evropy.“
Opustil jsem Gerdsko a prakticky vzápětí po překročení hranic mi bylo jasné, že se musím mít pořádně na pozoru. Na místě spolujezdce jsem měl položenou poloautomatickou pistoli, ale doufal jsem, že ji nebudu muset použít. Silnice v Lardii se ihned jevily jako totálně rozbité a neopravované. To však platilo pro vše ostatní. Domy bez fasád, rozpadající se hospodářská stavení a z měst se k nebi linul tmavý kouř. Nikdo to neřešil. Požáry hasili maximálně amatéři, silnice zůstaly ladem, protože nebylo v ničí moci rozhodnout o jejich opravách.
Hlavní město Kalis mě přivítalo svou anarchistickou atmosférou, kdy po mně nějací chuligáni házeli kamení. Rozbili mi boční sklo u spolujezdce, ale jinak naštěstí nic. Hotel měl do luxusu daleko, ale vypadal solidně na přespání. Recepční si mě prohlížel podezřívavě.
„Komunikátor. To zní jako moc fajn pozice. Asi jste pořádně bohatý a vlivný.“
„Ne, to vůbec ne. Vlastně jsem jen takový poslíček,“ vysvětloval jsem a v podstatě nelhal. Recepční mě propichoval očima.
„Dávejte si bacha. Na poslíčka jste dobře voháklej. Smrdíte úspěchem,“ narážel na můj oblek.
„Jsem obyčejný člověk, tím si buďte jist. Dostanu u vás pokoj?“
„Ne, táhněte, odkud jste přišel, cizáku.“
A tak jsem radši šel. Přespání v autě se mi příliš nevyplatilo.
Někdy nad ránem mě probudil rachot. Parta výrostků mi kopala do auta a pak s ním houpali ze strany na stranu. Řval jsem na ně, ale měli ze mě srandu. Přišla další chyba. Chystal jsem se vystoupit a pořádně jim vynadat, ale jakmile jsem vstal z auta, tak ten nejbližší a největší z celé party mě zasypal salvou pěstí. Překvapil mě. Možná ani osmnáctiletý kluk a takhle mě napadl. Zvládl jsem si zas sednout do auta a zavřít dveře. Na nic jsem nečekal, nastartoval a vyjel směrem do středu Kalisu, kde měl stát Středový palác.
Kdysi to mohla být úchvatná budova, ale léta bez oprav z ní udělaly jen velkou verzi ostatních nevzhledných polorozpadlých staveb z města. Přesto palác fungoval jako místo k různým mezinárodním konferencím. Bylo to však složité. Lardie neměla žádné ministry, žádné vedoucí představitele. Uvnitř budovy, která byla otevřená dokořán, jsem našel velkou kruhovou místnost se stolem stejného tvaru. Sedělo u něj několik mužů v maskáčích. Dle zbraní, to mohli být vojáci, jen jim chyběly frčky a jakékoliv označení.
„Dobrý den,“ zazněl můj pozdrav.
„Jste nějaký potlučený,“ ozval se jeden z chlapů u stolu. Říkal to pobaveně a vzhledem mi připomínal dávného revolucionáře Che Guevaru. V ústech žmoulal párátko a evidentně mě nebral vážně.
„Ano, byl jsem napaden. Můžu být rád, že jsem dopadl takhle.“
Che se začal smát a přidali se i ostatní.
„Jsem tu pro Exceltrin,“ změnil jsem téma.
„To víme, vaši… nadřízení sem volali. Prý u vás řádí Nový mor,“ říkal pomalu Che a nepřestával si hrát s párátkem. Vyvolával ve mně pocit nervozity.
„Bohužel.“
„Proč bysme vám měli nějak pomáhat?“
„Jde o obyčejné lidi, kteří potřebují zachránit životy. Věřím, že vám obyčejní lidé nejsou lhostejní. Byli bychom vaší zemi velice vděční.“
„Hm, z toho bysme se vážně najedli,“ řekl Che a opět se všichni u stolu rozesmáli. Poté se na mě vážně podíval a doslova na mě sykl:
„Nic vám nedáme.“
Nevěděl jsem, co dělat. Prosit? Jsem diplomat, ale tady to nikoho nezajímá.
„Proč ne?“
„Protože ty, a tvoje země, představujete vše, čím pohrdáme. Jste povýšení, a když vám dáme jednu věc, budete chtít další. Pak nám začnete říkat, co bychom měli se svou zemí dělat, a nakonec z nás budete chtít mít své poskoky.“
„Bez Exceltrinu zemře spousta lidí.“
Pokrčil rameny.
„Mně je to fuk. Zeptejte se ostatních.“
„Myslel jsem, že tu velíte vy,“ řekl jsem a vzápětí si uvědomil svou chybu.
„Tady nikdo nevelí!“ zařval na mě a vyplivl párátko. Ostatní vypadali pobouřeně a já si uvědomil, že bych měl asi odejít. Jenže jsem měl vztek.
„Podle toho to taky vypadá.“
„Cože?!“ křiklo hned několik hlasů. Naštval jsem je. Zvedli se ze svých míst.
„Jen se podívejte kolem sebe. Všechno se vám hroutí, nic nefunguje, na ulicích není bezpečno.“
„Porušil jste základní pravidlo mezinárodních vztahů. Jste vážně pašák. Srát se nám do našich věcí nebudete.“
„Kdo teda sakra jste? Říkáte, že nevelíte, ale mluvíte jenom vy.“
„Do našeho systému je vám hovno.“
„Žádný ani nemáte.“
Che ke mně bleskurychle přistoupil a vrazil mi pěstí. Někdo mě nakopnul a svalil na zem. Bylo velké štěstí, že jsem vůbec vyvázl. Nechali mě, až když si každý z nich bouchl. Z nosu mi tekla krev a natékala mi tvář. Bolela mě žebra, stejně jako pokopaná stehna.
Dostal jsem se do vozu a okamžitě vyjel pryč.
Co budu dělat? Nemám Exceltrin. Zklamal jsem. Nechal jsem se unést a zpochybnil pravdu cizí země.
„Poursko, tam je Exceltrin,“ tak zněla další destinace, která mě čekala. To mi bylo řečeno při telefonu s generálem Antošem.
„Dají nám ho?“
„Dají, ale v žádném případě už nesmíte udělat nějakou kravinu. Beztak si to zodpovíte, až se vrátíte.“
„Samozřejmě, ale musel byste to v Lardii zažít.“
„Vaše výmluvy mě nezajímají. Jste náš nejlepší Komunikátor, tak se podle toho zařiďte. Národ na vás spoléhá. Poursko je snad ještě horší než Lardie.“
To bylo dost možné. V Poursku všechny instituce normálně fungovaly, ale problém byl v tom, že dle jejich pravdy, existovaly nadpřirozené bytosti. Duchové, nemrtví, vlkodlaci, upíři. To vše je podle nich skutečné.
Kümmelburg vypadal normálně. Oproti Kalisu to na mě působilo jak pohlazení po duši. Město, kterému dominovaly věže místní katedrály a samozřejmě majestátní hradby hradu, který dal městu jméno. Středověké památky se tu mísily s moderní zástavbou.
Měl jsem se ubytovat přímo na hradě, který měl ve svém středu hotel. Na jiném hradním křídle sídlil místní vévoda, který přislíbil Exceltrin.
Na recepci hotelu mě přivítala bledá slečna, které nemohlo být víc než dvacet. Černé šaty, takřka bílá tvář, výrazná červená rtěnka a podivné oči, ve kterých dle mého musela mít kontaktní čočky. Cosi mě na nich přitahovalo.
„Máte pokoj číslo 13. Nezapomeňte dveře zajistit petlicí a stáhnout ocelové rolety na oknech. V žádném případě nikomu neotvírejte a dbejte na to, abyste na těle neměl žádnou, třebaže sebemenší krvavou ranku. Přeji příjemný pobyt,“ řekla ta dívka s naprostou samozřejmostí a roztomilým jemným hláskem. Připomínala mi ty holky, co se stylizují do gotických princezen a poslouchají Evanescence.
„Co prosím?“ podivil jsem se.
„Ve dne je Kümmelburg krásné a přívětivé město, ale v noci je velmi nebezpečné. Především pro cizince.“
Jistě, zde věří na nadpřirozené bytosti. Možná se recepční stylizuje do podoby upírky. Očima jsem hledal dvě ranky po zubech na jejím krku. Všimla si toho.
„Jestli si myslíte, že jsem upírka, pak vás zklamu. Jen mám ráda gotický rock.“
„Omlouvám se. Sluší vám to. Tohle je hrad, sídlí tu vévoda. Určitě je to tu zajištěné tak, aby se sem nedostal žádný…upír nebo vlkodlak.“
Pousmála se mému zaškobrtnutí před závěrem věty.
„Jsou mezi námi. Nikdy nevíte, kdo je kdo. Možná tu na hradě už vlkodlak je. Těžko říci. My jsme si museli zvyknout na život s nimi. Nejvíce ohrožení jsou turisté a podobní nevěřící diplomaté jako vy.“
„Nechtěl jsem zpochybnit zdejší pravdu.“
„V pořádku, mně je to fuk. Jen dávejte bacha.“
Pokoj jsem si jen prohlédl a zamířil za vévodou. Chodby hotelové části hradu na mě působily až klaustrofobickým dojmem, protože ve dvou byste tu vedle sebe jít nemohli. Chodba byla tmavá, a i když zde svítilo několik stropních světel, jako by byla jejich zář hodně ztlumená. Prošel jsem několik chodeb, výtahem jel do třetího patra a zamířil k velkým dvoukřídlým dveřím. Zazvonil jsem na zvonek a po chvilce mi otevřel chlap v obleku a s cylindrem na hlavě. Očekával mě a šel mě doprovodit až k vévodovi. Cesta to byla klikatá a chvilkama jsem si už myslel, že nikdy neskončí. Ale byl to koneckonců opravdu rozsáhlý hrad.
Ve velké oválné místnosti seděl u dlouhého stolu muž s parádním mrožím knírem a pleší, která odrážela svit honosného porcelánového lustru nad ním. Byl to vévoda Ludvík, který mě vyzval, abych přisedl. Podával se pečený bažant, uzený pstruh a další dobroty.
„Vítám Vás ve svém sídle, pane komunikátore. Jak kostrbaté pojmenování,“ pronesl vznešeně vévoda. Mroží knír mu přidával léta, ale dle mého odhadu to byl chlap v nejlepších letech. I vsedě mi připadal veliký. Sako sotva pojmulo jeho ohromný trup. Připadal jsem si jako bych seděl u stolu s medvědem. K tomu přispíval i jeho nezvykle hluboký hlas.
„Děkuji za přijetí. Celý hrad je pouze váš? Domníval jsem se…“
„Ano. Jsem pánem Pourska. Pokud jste si myslel něco jiného, pak jste špatně informován.“
„Omlouvám se. Jakmile se vrátím, informace aktualizuji.“
„Vrátíte. A s naším Exceltrinem, není-liž pravda?“ zamručel vévoda Ludvík.
„Doufám v to. Velice si vážíme…“
Vévoda bouchl do stolu a luskl třikrát prsty. Vešel komoří s velkým kufrem.
„Tady, Exceltrin. Je vaše.“
Byl jsem překvapen přímostí vévodova jednání a rychlostí s jakou mi požadovanou látku předal.
„Ani nedokážu vyslovit, jak je vám a vašemu vévodství Helsko vděčné,“ řekl jsem zcela upřímně.
„Však nám to jednou…splatíte.“
„Jak to myslíte,“ zasekl jsem se.
„To netřeba řešit. Zkrátka se naše dvě země nekontaktují naposledy. Však jsme prakticky sousedé. Nyní prosím hodujme, ať máte dostatek sil na návrat. Doufám, že máte dostatek Rencie.“
„Prosím?“
„Rencie. Katalyzátor účinku Exceltrinu a Senza.“
Měl jsem pocit, že padám do mdlob. To snad ne, chtěl jsem říct v duchu, ale patrně jsem to vykřikl.
„Klid, komunikátore. Rencie mají habaděj hned vedle vaší země. Tedy v Ratikánu. Tihle pánbíčkářští blázni vám dají cokoliv,“ vévoda se usmíval mému šoku a zároveň uklidňoval. Ratikán byl zvláštní, ale mírumilovný státeček hned vedle mého Helska.
Připadal jsem si skoro jak zločinec. Nacpával jsem se pečeným bažantem a u mě doma lid trápí Nový mor. Ale kdo by odmítl. Jsem diplomat, nechtěl jsem urazit hostitele. Do pokoje jsem se dostal o půlnoci. Rolety jsem stáhl dle instrukcí, stejně tak jsem zajistil dveře petlicí a zamkl hned několik bezpečnostních zámků. Ulehl jsem spánkem unaveného člověka, který během pár dní viděl UFO, dostal pořádný výprask a povečeřel s excentrickým vévodou, který měl mroží knír. Spalo by se hezky, kdyby mě neprobudil protivný zvuk.
Otevřel jsem oči do naprosté tmy. Rolety nepropouštěly ani ždibíček světla. Konečně jsem se soustředil na zvuk. Takové slabé škrábání a oddechování. Ne, spíš mi to připomínalo funění nějakého zvířete. Šlo to od dveří, to mi bylo jasné. Sedl jsem si na postel a viděl úzkou štěrbinu mezi spodkem dveří a podlahou. Sotva půl centimetru tlustý pruh světla. Něco tam bylo, všiml jsem si dvou tmavých stínů. Škrábalo to a funělo dál. Zvedl jsem se a šel rozsvítit. Tím jsem aktivitu nočního návštěvníka zintenzivnil. Škrábání bylo najednou velmi dotěrné a poprvé se k funění přidalo vrčení. Kde by se tu vzalo zvíře?
Zabušilo to třemi rychlými údery a hlasitě zařvalo. Přeběhl mi mráz po zádech. To muselo být něco velikého. Instinktivně jsem se začal oblékat a očima našel svou zbraň.
Zvíře za dveřmi působilo čím dál naléhavěji. Dveře se začaly prohýbat a byl jsem skutečně vděčný petlici a zámkům. Oblečen a ozbrojen jsem čekal, co bude dál. Napadlo mě zavolat na recepci, ale telefon byl hluchý. Pak jsem zkameněl překvapením. To cosi hlubokým hlasem zahlásilo:
„Otevři. Hned mi otevři!“
„Kdo tam je?“
„Hádej, pane komunikátore,“ zahlásil hluboký hlas, který mi až teprve nyní připomněl jeho vlastníka.
Vévoda. To není možné, divil jsem se. Na šok však nebyl čas,
protože dveře přestávaly stačit čím dál brutálnějším úderům. Tvor na druhé straně mohutně zařval a znovu narazil do jediné překážky mezi námi. Spatřil jsem prasklinu, kterou následně proťala svalnatá tlapa. Vypadala jak pořádně svalnatá paže s mohutným ochlupením a drápy, které by mohly rozříznout cokoliv na světě. Ještě jsem nestřílel, ale bylo mi jasné, že dveře nevydrží. A bylo to tak. Rychle jsem popadl tašku s Exceltrinem a Senzem. Přišel ještě jeden náraz a mohl jsem se podívat do tváře svého nepřítele. Jako noční můra. Jako ztělesnění zla. To, čemu bych nikdy nevěřil. Lidská postava, jen vyšší, svalnatější a chlupatější. Na osvaleném krku obří vlčí hlava, které dominovaly lidské oči, uši a k mému zděšení i nad čumákem zřetelný mroží vousy. Mezi futry stál vévoda Ludvík.
„Vypadáte jinak než u večeře,“ vyklouzlo mi zděšeně z úst.
„Vy také. Mnohem více připosraně. Ale to nevadí. Já rád maso cizinců,“ chrčel na mě divnou směsicí zvířecího a lidské hlasu Ludvík.
„Je mi to líto.“
„Co?“ zavrčel vévoda.
„Tohle,“ řekl jsem a vystřelil tři rychlé projektily.
Nebyl jsem nejlepší střelec a tak má střelba měla velký rozptyl. Nicméně jsem trefil. Jedna kulka se zanořila Ludvíkovi do ramene, druhá do břicha a třetí to stehna. Vévoda zařval bolestí a zavrávoral. Toho jsem využil k útěku. Vše se odehrávalo ve zlomcích vteřiny. Prosmýkl jsem se kolem v tu chvíli neovládaného těla vévody a rozběhl se po chodbě směrem ke schodišti. Hromové běsnění za zády mi dávalo upozornění, že Ludvíka jsem sice zasáhl, ale nikoliv fatálně.
Seběhl jsem schody a vnikl do vestibulu. Za recepcí se dva metry nad zemí vznášela ta gotická recepční. Oči jí zářily žízní a v lehce otevřených ústech jsem spatřil pověstné upíří špičáky.
Usmála se a pravila:
„Trochu jsem vám lhala.“
„Takže nemáte ráda gotický rock?“ reagoval jsem, aniž bych zastavoval a bez váhání na ni vystřelil.
První ranou jsem minul, protože bleskurychle uhnula, ale druhá střela ji zasáhla do čela. V duchu jsem se pochválil, protože jsem měl od ní na chvíli pokoj, ale v ten moment vtrhl do vestibulu i vévoda.
„To je můj hrad a ty jsi má kořist!“
Vrhl se na mě a já vystřílel zbytek zásobníku. Chňapl po mně tlapou, ale posledním nábojem jsem ho trefil do oka. Zařval tak pronikavě, že jsem myslel, že mi praskl bubínek. Na nic jsem nečekal a běžel ven k autu.
Zvládl jsem to. Odjel jsem z toho proklatého hradu a Pourskem projel bez problémů. Čekala mě snad poslední zastávka mé cesty – Ratikán. Malý městský státeček, který byl mírumilovný a naprosto oddaný bohu.
Byla to zvláštní část mé cesty. Nikdo se mě nesnažil zmlátit nebo zabít. Ratikán byl divný, ale svým způsobem uklidňující. Když jsem dorazil, kněží na mě byli milí a pohostinní. Nikdo v tomto městském státě nepracoval, všichni se pouze modlili. Když něco potřebovali, poprosili boha a ten jim to splnil. Taková alespoň byla jejich pravda.
„Mohu poprosit o Rencii?“ zeptal jsem se k večeru.
„Samozřejmě, ale bude až ráno.“
„To nevadí, chápu, že ji musíte patrně připravit.“
„Ale ne, my Rencii vůbec nemáme.“
„Prosím?“ nechtěl jsem věřit vlastním uším.
„Neděste se. Poprosíme boha a ten nám Rencii poskytne,“ usmíval se kněz, jako by šlo o naprosto samozřejmou věc.
Když jsem odcházel spát, kněží se stále modlili. Ráno jsem přišel na snídani a na stole krom jídla byl malý box s Rencií. Možná jim ji seslal bůh, možná ne, ale po tom, co jsem na své cestě poznal, bych se nedivil ničemu. Poděkoval jsem a plný pozitivní nálady jsem se rozjel domů.
Neumím popsat ten pocit, když jsem přejel hranice Helska. Chtělo se mi až dojetím brečet. Myslel jsem na lidi, kterým snad nový lék zachrání život. Myslel jsem na ty šílené věci, které jsem prožil. Na zemi ve které věří v mimozemšťany a patrně jsem viděl i UFO. Přeběhl mi mráz po zádech při vzpomínce na šílený stát bez vlády a autorit, kde mě málem zabili či na mé setkání s nadpřirozenými bytostmi v podobě vlkodlaka nebo upírky. Každý z těch národů měl svou pravdu a svá pravidla. Jejich pravda u nich skutečně pravdivá byla. Jak je to možné? Jak mohou existovat nadpřirozené bytosti, když u nás je něco takové zcela vyloučeno? Zaslal Rencii skutečně bůh? Proč takové zázraky nedělá i jinde než v Ratikánu?
Hromada otázek a nových fascinací. Možná je pravda taková, jakou si ji uděláme, a vše závisí na tom, čemu věříme. Když v každém státě platí jiná skutečnost, existuje nějaká jedna univerzální pravda? A co vše bych zažil v dalších zemích? V Pestílii lidé věří, že jsou nesmrtelní. Dokáží snad obejít zákony přírody?
Přemýšlel jsem celou cestu a konečně dorazil do hlavního města své vlasti. Hrava zářila pod slunečními paprsky, které se však blížily horizontu a chystaly se zajít za obzor. Já zamířil do prezidentského sídla na hradě Hravín. Senzum, Exceltrin i Rencie byly pohromadě. Svůj úkol jsem splnil. Teď už je na vědcích dát dohromady lék a zachránit Helsko před Novým morem.
Vracel jsem se s pocitem výhry. Nevím, jestli jsem byl skutečně tak domýšlivý a myslel si, že mě přivítají na hradě fanfárami, ale strohý pozdrav generála Antoše mi způsobil zklamání.
„Dobrý den, Vítku. Máte vše potřebné?“
Antoš seděl u dlouhého stolu spolu s dalšími generály, ministry a celkově těmi nejdůležitějšími představiteli Helska. Hleděl jsem na ně a divil se. Čekal jsem radost, úlevu, místo toho všichni vypadali napjatě. Jako by se mělo něco stát.
„Ano, přináším všechny tři složky na výrobu léku. Přináším záchranu,“ pověděl jsem pyšně a dramaticky.
Antoš se pousmál. Ostatní i lehce odfrkli.
„Výborně, můžete jít.“
„Prosím?“ nestačil jsem skrýt své překvapení.
„Máte volno, Vítku. Svůj úkol jste splnil, tak běžte domů.“
„To je všechno?“
„A co byste chtěl?“ obořil se Antoš. Ostatní se na mě koukali jak na přírodní úkaz. A to mě naštvalo. Zvýšil jsem hlas.
„Týden se vláčím stát od státu. V jednom byli asi mimozemšťané, v druhém mě zmlátili jak psa, ve třetím pronásledoval vlkodlak a ve čtvrtém jsem byl odkázán na boží milost. Vy si tu sedíte jak pánové světa, přitom jste mě poslali pro jednu věc, ale asi jste to pořádně posrali, protože jsem postupně musel přivézt hned tři materiály. Támhle umírají lidé na mor a vy se akorát umíte smát a chovat se ke mně jako k nějakému sluhovi,“ chrlil jsem ze sebe.
Začali se smát. Proč sakra? Stál jsem tam jako vůl a nechápal.
„Tak mimozemšťané a vlkodlak? Co to povídáte, Vítku?“ ptal se opět Antoš.
Vše jsem vylíčil. O tom jak v každém státě platí jiná pravda a jak je všude – skutečná. Příliš jsem na ně nezapůsobil. Informace přijímali chladně a bez zájmu.
„Běžte domů a vemte si dovolenou. Třeba měsíc.“
„Chci být u toho, až bude hotový lék a pustí se mezi lidi.“
„Ne.“
„Proč ne?“
Znovu se všichni zasmáli.
„Proboha, Vítku! Vy jste jak osina v zadku. Za prvé Vám do toho nic není, jste pouhý Komunikátor, ne důstojník armády. Ale když jste tak zvědavej, klidně Vám to povím. Žádnej lék není potřeba!“
Jako bych dostal ránu kladivem mezi oči.
„Není?“
„Ne, Nový mor není.“
„Zmizel? Proč jste mi nezavolali, abych se vrátil?!“
„Protože jsme potřebovali ty věci!“
Hořela mi hlava. Nechápal jsem to. A oni se smáli.
„Co se to tady k čertu děje?“ procedil jsem mezi zuby.
„Nový mor tu nikdy nebyl. Ale potřebovali jsme Senzum na získání určité výhody.“
„Jaké výhody?“
„Ve výrobě speciální zbraně. A než se zas blbě zeptáte, poslouchejte. Moc dobře víte, že na nás mají všichni spadeno. Helsko je v obklíčení a my museli reagovat. Naši inženýři vymysleli nový typ bomby, která nám získá potřebnou výhodu proti nepřátelům. Chybělo nám jen Senzum.“
Mor byl zástěrka. Já byl jen užitečný blbec, co jim pro to jel. Nic jsem netušil, tak jsem se nemohl nikde prozradit. Došlo mi to. Jistě, všichni jsou proti Helsku. Celý náš stát je obklíčen a nepřátelé jen čekají, aby nás zničili. To nebyl můj názor. To byla zdejší oficiální pravda. Helsko se muselo bránit invazi ostatních národů.
„Byl jsem tam. Nikdo se o Helsku ani nezmínil. Nikoho nezajímáme.“
„Chcete snad zpochybnit naší pravdu?“
Věděl jsem, že nic takového nemohu. Okamžitě bych byl uvržen do vězení za vlastizradu.
„Ne, to vůbec ne. Jen jsem neslyšel, že by se na nás někdo chystal zaútočit. Místo toho nám vlastně každý z národů pomohl.“
„Zástěrka, nic víc.“
„Tak proč jste mě tam posílali, když nás má každý zničit? Proč by nám dávali to, co chceme? A vy tedy věříte, že nám dali správný materiál? Co když nás Senzum zničí?“
„Otázky, stále jen otázky,“ řekl otráveně Antoš. „Vy byste se v tom rejpal do skonání věků, viďte?“
Štval mě. Těžko se mi mluvilo bez toho, abych začal křičet.
„Chci jen znát…pravdu,“ ucedil jsem.
Antoš si uchechtl.
„Pravda. Tu bychom chtěli znát všichni. Možná je na dosah, možná je k nenalezení. Ta akce byl risk. Kontaktovali jsme Gerdsko a zkusili obnovit vztahy. Byli překvapivě ochotní nám Senzum dát. No není to podezřelé? Ale rozhodli jsme se hrát jejich hru a poslali Vás. Když by Vás zabili, dobrá, o jednoho člověka méně, ale žádná katastrofa. Pokud by nám pomohli? Fajn, máme Senzum. Nakonec se to zkomplikovalo. Bylo dojemné sledovat, jak se snažíte.“
Antoš mluvil arogantně a povýšeně. V tu chvíli jsem ho chtěl zabít.
„Co jste to za člověka?“
„Chtěl jste pravdu, říkám Vám ji. Ještě něco?“
„Ano. Proč jste mě posílali i pro Exceltrin a Rencii, když potřeba je jenom Senzum?“
„Abyste vše udělal správně a sám nic neprozradil, museli jsme vás nechat v tom, že se snažíte získat vše pro ten lék.“
Byl jsem jen figurkou na šachovnici jiných. Postradatelná položka, lehce nahraditelný článek soukolí. Fascinovalo mě, že i když ostatní státy pomohly a dodaly nám potřebné materiály, s optikou Helska to nic neudělalo. I nadále dle zdejší pravdy platilo, že republiku určitě někdo napadne.
Venku už se už téměř setmělo. Brzy nastane černočerná tma.
„Co bude dál?“ zeptal jsem se.
„Vám to vše stále vrtá hlavou, co? Vyrobíme bomby a zaútočíme dřív než oni. Získáme vojenskou výhodu nad celým kontinentem. Helsko bude dominantní. Vítku, radujte se. Zasloužil jste se o to. A teď už jděte.“
Odešel bych. Jenže ve mně se něco dělo. Pochopil jsem to, když mě svědilo pod košilí na paži. Strašně to svědilo a bolelo. Když jsem utíkal před vévodou, stihl mě ten parchant pořádně škrábnout. Zprvu jsem si toho v návalu adrenalinu nevšiml. Teď se to začalo projevovat. Stejně jako zdejší pravda. V Helsku jsme žili s tím, že nás ostatní chtějí přepadnout. Bylo otázkou jak. Domnívám se, že to vévoda Ludvík takhle chtěl. Poškrábat mě a nechat dojet domů, kde by se vše mohlo rozjet naplno. A možná to tak nebylo, ale teď už je to jedno. Je pozdě. Stejně jako dál rozjímat nad tím, co je pravda. Podle mě je to to, co se zrovna děje. To co můžeme prožívat na vlastní kůži. Slunce už zašlo za obzor a panovala tma. A tak moje osobní pravda byla momentálně to, že jsem se měnil. S příchodem noci mi rostlo svalstvo a ochlupení po celém těle. Doslova jsem se měnil před očima. Mysl slábla a na povrch se dostávala animálnost. V očích všech přítomných jsem spatřil zděšení. Pravda si pro ně přišla. Bylo fuk, jestli mě za chvilku zastřelí. To se stane. Ale já jich pár poškrábu. Nejdřív Antoše, na toho mám spadeno. A ty co zraním, se pak také přemění a budou pokračovat dál a dál.
„To nemůže být pravda!“ vykřikl generál Antoš, když se mi protahovala tlama do vlčí podoby. Jen jsem stačil zavrčet značně zkresleným zvířecím hlasem:
„Ale je. To je ta nejčistší pravda. Všichni zemřeme! Někdo později a někdo, jako vy… dřív.“
*****
Tomáš Marton (*1987) se narodil v Duchcově. V dětství propadl světům Jaroslava Foglara, o něco později E. M. Remarqua, v současnosti Stephena Kinga, H. P. Lovecrafta, Kena Folleta a Dmitryho Glukhovského. Knižně debutoval povídkou „Škvíra“ v antologii „Může se to stát i vám“ (2018). V následujícím roce mu vyšly tři povídky. „Osudová láska“ v antologii „Dokud nás smrt nerozdělí“ (2019), „Šmouha v oku“ ve sborníku „…a pak přišlo ráno“ a také „Neznámý interpret“ v hororovém časopisu Howard. V tomto časopise publikoval ještě několikrát. Jedním z největších úspěchů je publikování povídky „Kluk“ v legendárním časopise XB-1. Je také redaktor kulturního webzinu Děti noci a hudebního webzinu Metalforever and Metal Man.