A máme tu další várku rozhororů s autory, kteří ví, O čem sní noční můry. Tentokrát v rytmu hudby – od teskných tónů tahací harmoniky přes deathmetal až ke kapele Europe. Ale stejně se Pavel Skořepa ptal hlavně na poezii.
Kamil Princ
Kamil Princ se narodil v Žatci a nyní žije v Praze. Vystudoval obor Jazyková a literární kultura na Univerzitě Hradec Králové. Věnuje se básnické tvorbě v klasických formách, psaní uměleckých kritik, komponování hudby a kurátorování výstav. Vydává revue Smrtisyn pro současnou českou neodekadenci a rediguje Noviny Obce spisovatelů. Vydal básnické sbírky „Sonáta pro rezavou harfu“, „Nožem učím rybu křičet“ a „Ozvěna rybího křiku“, uspořádal „Almanach neodekadence“. Publikoval v časopisu Host, Tvar, Pandora, Partonyma, Literární noviny, Lidové noviny aj. Obdržel několik literárních ocenění, např. umělecký festival e-moc-e (1. místo), Literární Varnsdorf (1. místo), Soutěž Marie Kodovské (1. místo), Jindřichohradecký textík (1. místo) a Literární soutěž Dona Bosca (1. místo).
Co pro tebe znamená být součástí něčeho tak ojedinělého, jako je současná antologie hororové poezie?
Současná poezie je nemocná. Množství autorů, kteří žijí v iluzi, že umí psát a měli by tak činit, je přímo úměrné počtu jejích zhoubných metastáz. Nic už ji v tomto lazaretu neumětelství a degenerace nedokáže zachránit. Můj podíl na jakékoliv básnické antologii, kterou naštěstí stejně nikdo nebude číst, pro mne tedy neznamená absolutně nic.
Když se řekne slovo poezie, co to v tobě evokuje? Jaké emoce, myšlenky to v tobě vyvolá?
Nevolnost, smutek, zklamání a pohrdání, jaké cítí člověk nad mrtvolou sebevraha. To naše generace poezii zabila a já jsem toho byl součástí. Nikdy jsem neporozuměl jejím zákonitostem a každý můj verš byl velbloudím plivnutím do její plačící tváře. Jak nešťastné a marné…
Jsi zakladatel, hlavní a současně jediný redaktor a šiřitel časopisu Smrtisyn, co bys o tomto svém bohu nemilém projektu mohl povědět víc?
Povědět nechci nic, neboť by to stejně nemělo žádný význam. Vůbec si nepřeji, aby čtenáři zajímající se o tak povrchní žánr, jakým jsou horrorové antologie, četli, nebo vůbec znali můj časopis, který stejně brzy zanikne, a to spolu s mou bolestnou a nikdy nechtěnou existencí na tomto pozemském světě. „Smrtisyn“ není vůbec určený pro lidi, a vlastně sám nevím, komu by měl být určený – nejlépe asi nikomu. Nebo peklu.
Jak moc ve své tvorbě vykrádáš klasiky po vzoru, že ti nejtalentovanější prostě a jasně kradou?
V dobách, kdy jsem ještě trpěl halucinací, že má něco nějaký smysl, jsem byl jako mrchožravá hyena ožírající ostatky mrtvých autorů, včetně několika živých mrtvol, jako je Luděk Marks nebo J. H. Krchovský, jenž velmi moudře poznamenal, že svůj hrob si nosíme stále uvnitř sebe. Množství mých literárních pseudoinspirací daleko za hranicí odporného epigonství (a snad i prachsprostého plagiátorství) nelze nijak obhájit ani odpustit.
A nejlepší otázka na závěr. Jaký máš vztah k nástroji, jenž se zove tahací harmonika?
Nenávidím ji skoro tolik, kolik nenávidím sám sebe. Nepopírám, že je to instrument, který jsem ve své předchozí existenci (která se sotva mohla nazývat lidskou) uměl na bazální úrovni ovládat. Ale je to ironie osudu, že v boží symfonii přírody a tvorstva je člověk právě takovou tahací harmonikou – disonantní, repulzivní a přebytečnou…
Red Bollow
Red Bollow je dle svých slov prokletý anděl, básník, tanečník, krotitel divokých šelem, zpěvák a kytarista black metalové kapely BJES. Redovy verše vyšly už v předchozí sbírce Co číhá v temnotách.
Co pro tebe znamená být součástí něčeho tak ojedinělého, jako je současná antologie hororové poezie?
„O čem sní noční můry“ je vlastně druhým dílem almanachu hororové poesie, jak asi víš, první se jmenoval „Co číhá v temnotách“ pro obě knihy přispívali, nebo na ní spolupracovali podobní autoři a tvůrci, je dobré že se něco takového děje. První knihu a její vydání poznamenala „doba covidová“ což byla veliká škoda, moc jsem si to neužil, nyní máme možnost si to vynahradit. A co to pro mne znamená: „Být v dobré společnosti“.
Když se řekne slovo poezie, co to v tobě evokuje? Jaké emoce, myšlenky to v tobě vyvolá?
Poesie je svoboda možnosti se vyjádřit. Poesie nemá hranice, je to emoce, zvuk, pocit, je to něco co může každý v každou chvíli prožít, vyslovit, napsat. Pro někoho může být poesie, politické vyjádření, nesouhlas, revolta, pro někoho, vyjádření pocitů z dané chvíle, z příběhu, který prožil, nebo ze stavu své mysli, pro to je poesie tak svobodná. Pro mne je poesie, jak jsem již řekl „pocit, souzvuk a volnost“.
Ty krom toho, že píšeš básně, jsi i frontman blackmetalové kapely. Dokážeš rozlišovat mezi poezií a hudbou, anebo je to pro tebe to samé?
Tady máš na mysli asi to, zda rozlišuji mezi psaním textů a poesií. NE. Pro mne jde o myšlenku, kterou chci vyjádřit a možná, že vlastně stále píši jen písně. Když skládám hudbu, často mám již onu myšlenku, kterou se bude text ubírat a naopak, když píši básně, pracuji s melodií a zvukem slov, pak je jen otázkou, zda se slova s tóny setkají. Ty tóny jsou jen souzvuk slov. Ostatně dvě básně, které jsou v almanachu „O čem sní noční můry“, se objeví na naší další desce BJES.
Jak by sis představoval Nebe, kdyby za tebou sestoupili boží poslové a korunovali by tě za svého Krále?
Povolal bych zpět svého syna Luciferáza a všechny padlé, a na zem pro malomyslné, seslal bych zmar. Pak ve výši nebes by panoval jen rej a hodokvas, za tónů libých, až do skonání světů.
Přiznej se, co je tvou největší obsesí? Co tě nejvíc děsí?
Děsi a Běsi … kdo ví, co jsou a čím, snad právě pro to jsem BJES dal jako název naší kapely.
Krom klasických lidských obav o své blízké, nevím, co by jimi bylo.
Snad, ztráta lidské svobody.
Jan Vrána
Spisovatel a básník, čtyřnásobný finalista Ceny Karla Čapka v letech 2019-2022 (publikováno ve sbornících MLOK), pravidelně přispívá do Tvůrcovských novin, nepravidelně pak do různých sbírek a almanachů. V próze se zaměřuje hlavně na krátké SF&F povídky, v poezii se věnuje převážně mezilidským vztahům, stesku, stáří, všednosti, ale i překladům zahraničních prací či odlišným úhlům pohledu na klasická témata.
Co pro tebe znamená být součástí něčeho tak ojedinělého, jako je současná antologie hororové poezie?
Předně – obdivuji odhodlání organizátorů a kuráž vydavatele. Dát tohle dohromady je podle mě esence oddanosti žánru, protože peníze z toho nemohly být žádné. Přijde mi, že poezii dneska moc lidí nečte, natož aby za ni platili. Na literárních večerech hrají někdy účinkující přesilovku na návštěvníky, a to se bavíme o akcích bez poplatků za vstup. Živím se obchodem, takže z tohohle hlediska to vnímám jako sebevražednou aktivitu.
O to větší mám radost, že se tyhle nadšenecké akce opakovaně pořádají a že se tu daří úspěšně vydávat úzkoprofilové záležitosti pro fajnšmekry. Mám z toho radost a měl bych z toho radost i kdybych na tom přímo neparticipoval. Jsou to taková drobná vítězství ducha nad hmotou.
Když se řekne slovo poezie, co to v tobě evokuje? Jaké emoce, myšlenky to v tobě vyvolá?
Hmm… záleží na okolnostech, někdy upřímně spíš skepsi. Ale i zvědavost. Jak pravil Kryl: „lze snadno býti poetou a nestvořiti řádky, jak mnozí činí…“ – občas se setkávám s lidmi, kteří by rádi byli zváni básníky, ale má to dva háčky:
1) nedokáží veršovat
2) nemají co říct
A bohužel tzv. „volný verš“ dává spoustu prostoru pro manifestaci ega, aniž by nezbytně vyžadoval mnoho umu. Je to taková obdoba abstrakce v malbě. Možná na to jen nemám ty správné buňky, ale znám málo těch, kdož dokáží pracovat s volným veršem tak, aby to skutečně tnulo do živého. Preferuji tedy vázaný verš.
Na druhou stranu je tady spousta lidí, jejichž tvorba je skutečně balzámem pro duši, a proto i ta zvědavost. Jsem smířený s tím, že nikdy nedosáhnu ani na paty někoho, jako byl Seifert. Nejspíš v celé mojí generaci žádný další nebude, ale to je v pořádku. Najdou se tu občas všelijaká jiná zrnka zlata a baví mě je rýžovat.
Co ty Wranimire a Edgar Allan Poe? Necítíš se nějak genderově omezen a znevýhodněn, když napsal svou nesmrtelnou báseň právě o havranovi?
Nevermore! A genderově už vůbec. Mám dokonce jednu básničku o vránách, konkrétně v téhle sbírce. O havranech zatím nic, ovšem Poe mi v tom nebrání. A když už jsme u toho – „Raven“ by měl být podle mě spíš krkavec, ale angličtina má celkem nejasně vymezené hranice mezi raven, rook a crow, což dává překladateli jistý manipulační prostor.
A jak to vlastně máš s čeledí krkavcovitých? Nemusíš přesně, stačí jen tak nějak obecně.
Když mi bylo asi deset, viděl jsem na Slovensku prvně živého krkavce a dost jsem se leknul, co je to za hrozné monstrum. Do té doby jsem tu pozoroval jen vrány a havrany v parku, a to je úplně jiná liga. Pořídil jsem si ale chaloupku v pohraničí vprostřed lesa, kde se to krkavci i jinými Corvidae jen hemží, takže by se dalo říct, že máme celkem blízký vztah. Kupříkladu sojky mi pravidelně ničí krmítko pod záminkou konzumace lojových koulí. A všech, kdož tam zůstanou.
Pověz nám něco o bludičkách, o těch svítivých světýlkách na blatech.
Znáš od Europe nějakou jinou písničku než The Final Countdown? Neboj, já taky ne. Trochu se ale obávám, že to budu mít s Bludičkou podobně. Je to hodně osobní básnička. Asi víc, než bych chtěl veřejně rozebírat. Každopádně má pozitivní ohlas, takže zřejmě si podobnou zkušeností prošlo víc lidí. V téhle sbírce ale není a nebyla ani v té minulé, neb na ní není nic hororového, takže by se sem žánrově nehodila.
Tím chci říct, že o bludičkách se klidně bavit můžeme, mám je rád, ale možná bych vždy na okraj přidal nepatrnou poznámku, že jsem skutečně napsal i jiné věci.