„Ve špatný čas na špatném místě“ aneb výbor toho nejlepšího, co vás může potkat v horroru!
Autoři extrémní literatury z Čech a Slovenska spojili své síly a hromadně poslali své hrdiny a hrdinky do nerovného boje s nešťastnými náhodami. Co pěkného se na ně chystá? To se dozvíme v chystaném sborníku nakladatelství Netopejr, a edici Horror Conu „Ve špatný čas na špatném místě.“ Dalším z hrdinů, který se ocitl tam, kde neměl právě ve chvíli, kdy to se to tak úplně nehodilo, je už docela profláklý hrdina zombík Evžen. Zeptali jsme se jeho autora, spisovatele, divadelníka a kreslíře Diuka nejen na to, co všechno si na svého hrdinu a na čtenáře přichystal…
1. Literární svět jsi začal dobývat poměrně nedávno. Z jakého úspěchu jsi měl zatím nejlepší pocit?
Myslím, že mým největším úspěchem bylo to, kolik lidí ve mně už od začátku věřilo. Kolik mě podporovalo a pomáhalo. Bez nich by všechno vypadalo úplně jinak. A mnoho věcí bych ani nedokončil.
Aktivně píši přibližně čtyři roky a upřímně netuším, zda bych měl být nejvíce pyšný na svou první knihu, kterou jsem dokončil se silvestrovským úderem půlnoci, anebo na další díla, protože u nich jsem byl zase o krok vypsanější a mohl si zas dovolit o něco víc. Vlastně bych řekl, že stejně jako kovář i já jako spisovatel jsem vždy šťastný z úspěchu každého dokončeného díla, které se v mých rukou změní v hotový produkt, kdy se všechna ta práce a energie vlije do písmen a z nich do čtenářů.
2. Ty a horror – už si tykáte, nebo jste teprve ve fázi seznámení?
Inu, stejně jako u ostatního žánru, spisovatel vlastně neustále začíná každý den od začátku. Pořád se učí něco nového a inspirativního. Já měl nejdřív s horrorem velké problémy. Něco jsem napsal a považoval to za horror, přičemž mi bylo oznámeno, že je to spíše temná fantasy. Dobrá fantasy, ale ne horror.
Příklad za všechny: Ležím v bahně zapomnění, znavený a poražený. Bitvou vše je vyřízeno, spočívám tedy tiše, tlejícímu listí připodobněn na vyhřezlých střevech pána, pasovaného rytíře…
nebo
… se snažím kráčet dál a stromy pláčou krev. Bořím se do ní až po kotníky. Čvachtá to a ony pláčou, otřásají se ve svých vlastních vězeních. Brodím se krví a krev mě smáčí a myslím jenom na ni. Přestávám se hýbat, zamrzlý v jantaru či ztuhlý v tuhnoucí krvi, stojím vzpřímen a šeptám „ne, ne, ne, ne,“ ať se také nestanu stromem. Tisknu si pěsti na zavřená víčka. Zase ta kořeněná vůně. Otevírám okna zraku tmy do světla půlnoci. A i když se zase mohu pohnout, bludy šílím a nyní vidím skrze tuto podivnou tmavou skříň, v jakou se jeví les na kraji bojiště.
Je to fantasy? Je to začátek horroru? A tedy mé první poznání tohoto žánru bylo zjištění, že dokážu napsat něco nechutného, avšak ne strašidelného.
To se částečně změnilo povídkou Mrtvá jako čokoláda, která byla publikována v horrorovém časopise Howard v červnu tohoto roku. Začínám tomu přicházet na kloub a z nechutného se konečně občas stává i strašidelný. Hurray.
3. Tvůj zombík Evžen je docela smolař, věříš ty sám v nešťastné náhody?
Věřit v nešťastné náhody, to je stejné jako se zeptat, jestli věřím na náhody samotné. A na tuto otázku se asi nedá odpovědět přesně (nebo správně?). S cynismem sobě vlastním se prostě nedokážu rozhodnout. Věřím ve víru, na tom je postavené i mé universum Muž, který se modlil. Když se v něco dost silně věří, tak se to stane. Avšak je to správná víra? Nebo mám málo víry ve svou vlastní víru? A náhoda, to je vlastně jenom sbírka na sobě nezávislých událostí, které ji stvořily (ať už šťastnou, nebo nešťastnou), takže věřit v náhodu znamená věřit, že události se stávají samy od sebe. Tolik utracených slov a vlastně jsem nijak neodpověděl. Naštěstí se události, které tvoří náhodu, dají vysledovat. Někde začínají. Takže vlastně… ne, náhoda není. Je jenom spousta drobných, neviditelných motýlích křídel, které s námi pěkně mávají.
4. Kdyby ti mamka řekla, že ji unesli mimozemšťané, věřil bys jí?
Své rodiče vidím přibližně (průměrně) jednou za půl roku. Takže ano, sice by se nevyhnula několika zvědavým otázkám a večer bych usínal s pocitem, že jsem si měl schovat pod polštář nejméně motorovku, nejlépe pancéřované auto s plnou nádrží, ale vlastně proč ne? Pokud může nad naší hlavou každé ráno vyjít obrovská plamenná koule, přelétnout nesmírně daleko kolem nás a zase zapadnout, proč by nemohli existovat mimozemšťané? Že bychom byli v celičkém vesmíru sami? Že by se ta náhoda stvoření (která samozřejmě neexistuje), už nikdy nikde neopakovala? Třeba s jinými podmínkami, ale s podobným výsledkem? Pch, na to bychom byli moc bláhoví. A moc namyšlení.
Ale to přece také jsme.
5. Jaké nadpřirozené bytosti máš nejraději a jaké tě naopak iritují?
Nejdříve bych začal těmi iritujícími. Musím říct, že jsem skutečně, ale opravdu skutečně začal nesnášet vznešené draky. Vždycky jsem k nim měl určitý respekt, monumentální zvíře, plamen etc, etc, ale podívejme se teď třeba na filmy a knihy. Drak, z většiny inteligentní, pradávný a hlavně rozumný, se stejně zaplete s nějakou mladou holkou, kterou bude vozit na hřbetě, zatímco ona bude ignorovat povětrnostní podmínky, drakovy ostré šupiny, nedostatek postroje a airbagů a to, že je drak natolik hrdý, že by na sobě nenechal nikoho letět. A teď k jeho řevu. Tam skutečně pramení má zloba, vlastně ani ne na něj jako na jeho tvůrce. Skutečně musí drak zařvat vždycky, když se objeví na scéně (nebo nejlépe na konci scény), aby to tím celé zakončil? Řve snad, že chce někoho ochromit? Domluvit se s dalším drakem? Zaujmout samičku? Ne, prostě zařve, protože se to hodí a hotovo. Ach, kde je drak z Dračího srdce, který měl alespoň smysl pro humor?
A můžeme pokračovat. Většina knižních draků je natolik obratná, že vytočí střemhlavý let jako Harry Potter při honbě za zlatonkou. Zatímco ve skutečnosti by se jim díky základní fyzice utrhla křídla a jeho tělo by zvesela žuchlo v obrovském oblaku prachu i s nesmrtelnou blondýnkou přilepenou ke hřbetu rychlotuhnoucím betonem.
Takže draci, to by bylo téma na dlouho. Jediní draci, kteří se mi skutečně zalíbili a kteří mne právě napadají, byli v animáku Jak vycvičit draka. Tam byli kategorizovaní, rozdílní a jednoduše zajímaví. A mohl jim taky dojít plamen. Bezva nápad.
Hm… nebudu se o mých hatebytostech příliš rozepisovat, ale málokdy vidím kreativitu například u upírů a vlkodlaků, čemuž se nedá ani divit, neboť se jedná o neustále oblíbené téma a hodně nápadů je prostě už příliš často použito a vyčpělo. Ale na druhou stranu, ne vždy, například počítačová hra Darkest Dungeon vymyslela upíry jako parazity, přímo jako savce krve, a popisuje je v podobě kříženců lidí, komárů a klíšťat.
Avšak takoví jsou i zombíci, že ano? Vyčpělí a stejní. A i ti ještě stále dokážou překvapit. Tak proč ne i draci a upíři.
Rád se nechám překvapit.
A jaké bytosti mám naopak rád? No… nebudu zkoušet čtenářovu trpělivost a vyberu také jen dva týmy, za které se dá kopat. Jako první oblíbenou nadpřirozenou bych nominoval bytosti z Čech. Fexti zrození třicetiletou válkou, nedocenění nemrtví, od nichž se odráží střely a kteří mohou být zabiti pouze sklem, nebo Krvavé koleno, či vesele pojmenovaný Výkal Hvězd alias Prašivec, Rýbrcoul atd…
A na druhém místě by se umístili čarodějové ve všech svých podobách, nebo hlavně kvůli tomu. Považovat čaroděje za něco obyčejného přirozeného nelze, neboť to by museli být takoví všichni. Avšak nejsou a s čaroději je tolik zábavy, dají se tak krásně kreativně ohnout, jedni používají k čarování hůlky, druzí vysloví zaklínadla, třetí píší runy, čtvrtí mluví se stromy, pátí vkládají kouzla do krystalů, šestí vidí magii jako neviditelné siločáry, sedmí boří realitu svou aurou, osmí kouzlí díky svým démonům (mimochodem, Bartimaeova trilogie, vážně skvěle napsané, i když už spíš pro mladší než starší)… miluji na nich tu kreativitu. Člověk může vytvořit prakticky všechno a nazvat to magií. A nakonec, co je mocnější než spisovatel? To je to pravé nadpřirozeno.
6. Jaká je tvoje nejoblíbenější filmová nebo knižní horrorová postava?
Tady mám zcela jasno. Filmovou je hlavní protagonista z filmu Hon na myš, tedy myš samotná, která způsobila majitelům domu tolik trápení, až se divím, že se nepozabíjeli navzájem. A tolik probdělých nocí měli… no hrůza (skutečnost je taková, že se na horrorové filmy nedívám).
Knižní, to je jiná. Například diákon Vorbis z jinak humorné Pratchettovky Malí bohové, neboť není nic horšího než mučitel, který je o své pravdě přesvědčen. Nebo snad rychlí, květinami proměnění zombíci z The Last of Us? Ale postava by měla mít jméno, že ano? Tedy minutku, zamyslím se a z hromady vytáhnu jedno jméno z knihy mému srdci blízké. Karl Kopfrkingl ze Spalovače mrtvol.
7. Co ve sborníku Ve špatný čas na špatném místě chystáš na čtenáře a své hrdiny?
Když jsem byl požádán, abych přispěl do sborníku Ve špatný čas na špatném místě, součástí žádosti bylo i přání napsat něco humorného, jako protizávaží všemu tomu horroru, který se ve sborníku objeví. Přání bylo splněno. Z většiny bych si rád nechal podrobnosti pro sebe, ale ničemu neuškodí, když zmíním, že se můj oblíbený a múzou trápený zombík Evžen ocitne na místě pro něj zcela nezvyklém – před pozorným pohledem psychologa.
Autorem obrázku pochodujících zombíků je Scion