Rozhovor s Otomarem Dvořákem

 

 

  1. Od kdy se datuje Váš zájem o historii a záhady?

To už si ani nepamatuji, asi odjakživa, prožil jsem dětství pod zříceninami hradů Žebrák a Točník, hledali jsme tam s kamarády poklad krále Václava a měřili hloubku Černého jezírka v hradním příkopu, abychom si ověřili, jestli je opravdu bezedné, jak se tvrdí v místní pověsti. A také jsem miloval historky své babičky, to byla skvělá vypravěčka, měnila hlasy podle vystupujících osob a gradovala napětí, jako v těch nejlepších hororech. Když nám třeba vyprávěla, co všechno zažil pradědeček na vandru, jak třeba spal v kupce sena u rybníka a najednou z vody vylezl vodník. Mrazivé drama udělala i z běžné příhody, kdy na hřbitově při zalévání kytek zahlédla užovku. Tajemně ztišeným hlasem nám se sestrou líčila, jak se z černé díry v hrobě pomalu vynořoval obrovský had… Takže to bylo mé školení! Pak jsem také hodně četl, miloval jsem Scotta, Huga, Jiráska, Poea, Vernea, živě jsem si představoval ty dávné krajiny, bizarní vynálezy, nebo naopak dramatické bitky, ržání koní a třesk srážejících se mečů…

  1. Které období Vás zajímá nejvíce?

Každé historické období je zajímavé, právě tím, že je jiné a dají se v něm prožít neopakovatelné příhody, které nejdou napasovat do jiné doby, protože jsou ovlivněné myšlením tehdejších lidí. To mě právě na historii nejvíc baví. Dívat se očima tehdejších lidí, ne z chladného odstupu moderního vypravěče, i když dokonale to provést nikdy nejde, výsledkem je jakýsi kompromis mezi tehdejším a dnešním viděním. Kdybych se úplně ponořil do tehdejší doby, mohlo by se to pro současného čtenáře stát nesrozumitelným. Třeba v historickém románu „Země barbarů“, který se odehrává v 5. století, jsem přijal perspektivu tehdejšího vnímání lidského života, tehdejších představ o cti, právu, odvaze a lásce. Některé čtenáře to nadchlo, jiní nerozuměli. Když třeba hrdina riskuje svůj život, a dokonce pobije desítky lidí, jen proto, aby si zasloužil poctu jíst s otcem maso z jedné mísy, bylo to nad chápání některých současných čtenářů, připadalo jim, že ten chlap se zbláznil. Psali mi, že s takovým hrdinou se nedokážou ztotožnit, a proto se jim kniha nelíbí. Mnohem víc chápeme doby nedávno minulé, třeba 19. století. Dobu národního obrození máme ze školní výuky zafixovanou jako děsnou nudu – a tak jsem se pokusil tento stereotyp rozbít a ukázat dramata té doby. Například životopisný román o Karlu Jaromíru Erbenovi „Vřeteno osudu“ jsem pojal jako jednu z jeho strašidelných balad. Když jsem četl Erbenovy deníkové zápisky, kde si zaznamenával své přímo hororové vize a sny, tak mi bylo rázem jasné, jak ten příběh budu vyprávět.

  1. Které období je podle Vás prodchnuté největším množstvím záhad?

Tady se dá odpovědět jednoduše: Všechna! Jakmile začneme hledat skryté souvislosti dění, narazíte na tajemné prvky. Třeba pitvorně se šklebící kamenné hlavičky vsazené do zdí románských a gotických kostelů, jejichž výrazy mají v sobě všechno možné, jen ne zbožnost! Památníky a smírčí kříže, u nichž už je dávno zapomenut důvod postavení a byl nahrazen bájnými pověstmi.

  1. Existuje nějaká záhada, která vás opravdu hodně zneklidňuje?

Ano, je to existence bludiček, o kterých se dochovalo tolik různorodých a věrohodných svědectví, že určitě nemůže jít o smyšlenou pohádku. Půjde o nějaký atmosférický jev, či spíše skupinu jevů, spojených s elektrickými výboji, s plazmovým skupenstvím plynů apod. Zajímavé je, že reagují na zvukové vlny, někdy jen bloudí, nebo laškovně tančí, jindy jsou však vysloveně agresivní. Bludičkám jsem se věnoval v literatuře faktu (např. v knize „Démonické pasti“) i v próze (např. v povídce „Mrtvý luh“).

  1. Máte v té ohromné hromadě svých knih nějakého favorita, dílo, na které nedáte dopustit a rád si třeba i připomínáte jeho tvorbu nebo hrdiny?

Vybrat favorita je těžké; každá kniha vznikala za jiných okolností a jejich hrdiny mám rád, protože jsem je vymyslel! K mým oblíbeným, s nimiž jsem se hodně ztotožnil, určitě patří rázný a bojovný mnich Prokop, zakladatel kláštera na Sázavě (v románu „Ďábel na řetězu“) nebo již zmiňovaný Karel Jaromír Erben, jenž měl mimochodem manželku z mého rodného městečka Žebráku a s jeho odkazem, dokonce i s pravnučkou, jsem se tam od dětství setkával.

  1. Spolupracoval jste s celou řadou nakladatelství, jak moc se spolupráce lišila?

Velký rozdíl je v tom, jestli vaši knihu vydává velké nakladatelství nebo rodinná firma. Ačkoliv velká nakladatelství mají mnohem větší možnosti propagace a distribuce vaší knihy, jste u nich jedním z mnoha, tvoříte spolu s dalšími autory jakési sborové pozadí pro exhibici literárních hvězd, na nich tato nakladatelství staví své zisky. Malé nakladatelství k vám naproti tomu má osobní přístup, víc se vám věnuje, společně zajdete na pivo a proberete detaily knihy. Problém je pouze v tom, že jestliže je vydavatel váš kamarád, pak cítíte víc spoluzodpovědnosti, a trnete, aby ho vaše dílo finančně nezruinovalo, když se nebude dostatečně prodávat.

  1. Jste autorem románů, historických publikací, pořadů nebo scénářů, která činnost Vás nejvíce naplňuje a která má nejlepší ohlas u čtenářů či diváků?

Je skvělé, že mohu střídat různé způsoby tvorby. Hodně mě baví film, protože i při psaní využívám vizuální představivost, i své románové příběhy vidím jako film, který popisuji slovy. Vyzkoušel jsem si i režii krátkého hraného hororového filmu podle jedné své povídky (Prokletý lovec); baví mě to, ale hodně psychicky vyčerpává. Při psaní má člověk větší klid, nemusí se znervózňovat organizačními věcmi, může si vymyslet úžasné situace a nemusí je korigovat úvahou: na takovou výpravu a kompars nemáme, všechno se to musí odehrávat v jednom domě, tyhle triky bychom nezvládli… Při psaní si autor může pustit fantazii ze řetězu a omezovat ji jenom pravidly zvoleného žánru a mírou pravděpodobnosti v rámci hry, která je hned na prvních stránkách dohodnuta mezi ním a čtenářem. Na svých webových stránkách mám takovou statistiku, ale i bez ní vím, že nejvíc po mě čtenáři požadují literaturu faktu o různých záhadách a místopisné cestopisy. Na druhém místě jsou ve čtenářské oblíbenosti moje historické romány.

  1. Vaše knihy mají zpravidla neopakovatelnou atmosféru, jak a kde čerpáte inspiraci?

Mám v hlavě jakýsi zásobník pocitových situací, které střádám už od dětství. Dojmy z výletů, z klukovských výprav, z různých setkání. Snadno si vybavím pocity, jaké se mně zmocňovaly v nočním lese, na močále, u táborového ohně, v opuštěném domě… A tyhle pocity nechám prožívat svého hrdinu a jeho prostřednictvím i čtenáře. Ty pocity nevězí ve slovech, kterými se podobné stavy obecně popisují (bylo to hrůzné, strašidelné, děsivé), ty pocity rostou hromaděním detailních postřehů. V okně se chvěje zaprášená pavučina, pod nohou mu zaskřípe rozbité sklo, průvan proletí kolem jako bolestný vzdech a najednou má pocit, jako by mu neviditelné prsty přejely po obličeji… A už jste tam! Už se bojíte! Vůbec nemám rád horory, v nichž se masakruje, tečou hektolitry krve a čtenář má pocit, že čte pitevní příručku. Mám rád hrůzu, která roste v lidské mysli z pouhých náznaků, ze znepokojivých momentů, z otázek bez odpovědi.

  1. Ve Vašich dílech objevují prvky hororu, vím, že žánrově nejste vyhraněný a horor není zrovna záruka prodejnosti, ale přes to ne nemohu nezeptat… nemáte chuť napsat i čistý horor?

Podle toho, co považujete za čistý horor. Pár hororových povídek už jsem, myslím, také zplodil. Možná bych měl i chuť napsat horor většího rozsahu, něco na způsob Kinga, ale musím přijít na myšlenku, kterou bych chtěl tímto způsobem sdělit. Pouze poděsit čtenáře mi připadá málo.

  1. Co všechno chystáte do budoucna?

Teď, v době, kdy na nás horory chrlí zpravodajské relace, v době horor-covidové, se množství plánů zhroutilo jako domečky z karet. Měl jsem vymyšlené pravidelné měsíční pořady ve Vršovickém literárním centru Waldes, kam jsem si chtěl zvát hosty, nejen kolegy spisovatele, ale i výtvarníky, hledače záhad, redaktory, filmaře a zejména muzikanty. O tom se možná málo ví, že mám blízko k hudbě, že jsem pracoval jako dramaturg v divadle Semafor, psal písňové texty a dokonce libreta k muzikálům, z nichž „Frankenstein“ s hudbou Milana Nytry se hrál v Městském divadle Zlín tři roky před vyprodaným hledištěm. Jo, kde ty časy jsou… Zpět k mým plánům. Zatím se podařilo realizovat jenom dva literární večery ve Waldesce – a byl konec. Covid vše zhatil. Problémy jsou i s pravidelným natáčením Magazínů záhad, tyhle čtvrthodinové televizní pořady, v nichž navštěvujeme různá tajemná místa, hovoříme se zajímavými lidmi a občas i vaříme unikáty z „magické kuchařky“ už běží na stanici CS Mystery (dříve Kino Svět) několik let, budeme dělat jubilejní dvoustý díl. Zrovna nedávno byl v tomto televizním pořadu můj rozhovor s lovcem bouří a poté moje návštěva kostela, kde je zachycen na unikátní fresce tanec smrti, radostně křepčící kostlivci… Poslední rok jsem se intenzivně věnoval postavě Jana Žižky, natočil jsem ho jako dvanáctidílný dokumentární seriál a na jeho základě připravil výpravnou knížku, ilustrovanou fotografiemi z natáčení. Chystali jsme velkolepý křest knihy za osobní účasti Jana Žižky a jeho družiny, jenže, bohužel, všechno jsme museli zrušit, a můžeme spoléhat jen na internetový e-prodej knihy. Plánovat v téhle situaci je opravdu těžké. Připravuji pro rozhlas s redaktorem Žmolíkem pětidílné pásmo podle mé knížky o démonických vládcích českých a moravských hor, v redakci je rukopis knížky „Vodním světem Soběslavska“, píšu knihu o hradech, které na našem území postavil Karel IV. Co se týče beletrie, dávám dohromady novelu, těžící ze vzpomínek na mé dětství a mého otce, který s několika nadšenci postavil na kopci nad městečkem hvězdárnu.

  1. Co byste vzkázal fanouškům, kteří právě teď sledují naši HorrorConí stránku?

Aby se nenechali vyděsit každodenní realitou a raději v klidu relaxovali nad kvalitními HORORY!!!

Ptala se org. Kristina Haidingerová