CO ZBYLO Z ERBENA
Milada Střítezská
Ilustrace: Daniela Dahlien Neumanová
Začátek byl slibný, tak, jako každé začátky, které se odehrávají ve tmě. Zahlédl jsem ji náhodou, jak postává za oknem rozpadajícího se domu v Liliové a štíhlými prsty hladí zlacený rám zpola oslepeného zrcadla. Byla jako připomínka mého pradávna, jako dotek minulosti, který znovu ožil v té bledé pleti, tak podobné okvětním plátkům tuberózy. Její vlasy měly tmavý odstín plaveného dubu a napjatá kůže hrdla se zdála skoro promodralá, jako peří ledňáčka. Přímo vybízela k zopakování mého rituálu, vábila pohled, vyzývavě tančila v nitru mé fantazie. Raději jsem odešel, protože neustálé opakování téhož mě do jisté míry začínalo nudit. Necítil jsem se oprávněný k tomu, bych znovu narušil její intimitu a tělesnost. Bylo obtížné se uklidnit, její obraz, zarámovaný oprýskaným rámem okna se vracel v denních snech, halucinacích a bolestí ve slabinách. Tak dlouho jsem nepocítil podobné vábení, i tentokrát jsem se chtěl udržet, vystačit si jen s vyvolaným přeludem, nebažit, především nebažit, protože bažení je důkazem mé slabosti, kterou nenávidím.
Vydržel jsem pět dní, pět mučivých, šílených dní, ve kterých se k mým prstům naklánělo promodralé hrdlo a samo se nabízelo prvnímu doteku. Po pěti dnech jsem neodolal a vrátil se do Liliové ulice. Okno bylo zhasnuté, ale já za ním tušil její přítomnost, její vůni, její matný obrys. Přitiskl jsem tvář na ojíněnou okenní tabuli a snažil se uklidnit, tiskl jsem se k oknu a představoval si, jak sklo povoluje, okno se otevírá a ona mě zve k sobě, chtivá, lačná, připravená. Vyrušilo mě světlo a ženský jek, světla dnešního světa přicházejí nečekaně rychle, nejsou rozsvěcována postupně, zažehnou se ve chvíli, kdy oči nejsou připravené na oslepení. Dopotácel jsem se do nedalekého průjezdu a moje hlava tepala bolestí, bylo mi příšerně, nikdo si neumí představit tu hrůzu, způsobenou krutou pronikavostí světelného zdroje.
Zmítal jsem se v bolestech, zatímco ulicí zněl její hlas: „Viděla jsem to. Tu strašidelnou tvář, nalepenou na okno. Jo, byl to chlap. Musel utéct… co já vím? Ne, nevymýšlím si, byl tu, zíral mi přímo do pokoje a vypadal děsivě!“
Tehdy mě její hlas vzrušoval. Chvěl se strachem, nelíčenou hrůzou. Technika se vyvíjí, ale strach zůstává tentýž, neměnná entita, sešněrovaná lidskou fantazií, od pradávna, doteď. Strach ze tmy, cizích obličejů, vytřeštěných očí, mazlavých nebo chladných doteků, ze samoty. Strach je jistota, která zbývá v proměnlivém světě. Její strach v mojí mysli rozevřel hlubinu absolutní touhy, vrátilo se to, všechny zážitky, vzpomínky, žádosti. Musel jsem ji mít, prostě musel, nikdo jiný na ni neměl právo, rozhodl jsem se ji získat, třeba i přes odpor nebo nechuť. Po letech pocítit totéž, co na začátku… konec nesmyslné abstinence. Vášeň přede mnou zářila docela jasně, jasněji než všechna světla takzvaně moderní doby. A tenhle jas jsem dokázal unést bez bolestí.
Doba příprav byla vždycky sladká, užíval jsem si ji možná víc než samotný čin. Nikdy nespěchám, ani tentokrát jsem neuspěchal jediný detail přípravy. První přišel na řadu úklid domu, shrnutí prachu z předmětů, kterých už jsem se tak dlouho nedotýkal, protože mi nepřinášely radost. Knihy, páchnoucí plísní, s rozpadajícími se vazbami a dávno chorobně mokvavou ražbou na hřbetech, láhve Graham’s Port z roku 1892, vyšívaný kapesníček, který prý patřil skutečné Marie Duplessis, ještě s několika vybledlými, ale dosud patrnými skvrnami její tuberkulózní krve, Cabetovy poznámky k Ikarii s přípisem papežského cenzora. Občas se rád pochlubím, ano, vlastním předměty, které mohou zaujmout.
Vyklidil jsem niku a do vázy přinesl čerstvé květiny, lilie mi přišly pořád ještě dost stylové, i když je v poslední době nahradila obskurní móda neelegantních chryzantém. Volil jsem tradiční bílou, evokující čistotu.
U Fludda jsem nakoupil zachovalé lůžkoviny a několik vhodných, těžkých závěsů. Fludd se tvářil znalecky, prohlížel si mě a když jsem odmítl zátiší se štvanicí se slovy, že hledám měkké polštáře, zeptal se: „Je to tady znovu? Vážně, Antone, půjdeš do toho? Nestála tě už ta tvoje vášeň příliš? Tady sis zvykl, proplouváš bez toho, že by tě někdo pronásledoval, máš klid, to sis přece vždycky přál, oprav mě, jestli se mýlím.“ A s povzdechem dodal: „Naposledy ses propadl do absolutní letargie a pocitu duševní prázdnoty, vzpomínáš?“
„Není to tak, jak si myslíš,“ odsekl jsem mu a sáhl po ohmatané sbírce průměrných textů, ve které jsem ale objevil vysoce nadprůměrný frontispis, zdařilý, zachovalý lept s rozekruciánskými symboly a poměrně příjemnou holandskou krajinkou v pozadí všeho toho symbolického balastu.
„Je to přesně tak, jak si myslím, Antone. Známe se natolik dlouho, že se málokdy mýlím. Vidím ti do nitra, vidím skrz každou vrstvu tvojí osobnosti, hluboko pod kůži. V dnešní době se tak snadno neuniká, věř mi.“
„Právě protože je ta doba dnešní, uniknu snáz. Doba se možná mění, ale lidé zůstávají stejní, až na drobnosti, jako je lepší hygiena a schopnost číst i psát,“ odpověděl jsem a ledabyle zdvihl knihu: „Kolik za ni chceš?“
„Nepotřebuješ ji.“ Fludd mi knihu vytrhl z ruky a zvýšil hlas, což pro něj nebylo typické: „Antone, nech to plavat, nezvyšuj míru prokletí, copak to chceš? Zažiješ znova pár chvil štěstí a pak roky, roky trýzně. Jsi připravený na tu bolest?“
Mávl jsem rukou a snažil se odehnat jeho příliš osobní poznámky, které mi vadily. Nikdy jsme nebyli osobní, protože se to nehodilo. Odmítl jsem se s ním dál bavit na téma, které tak zoufale potřeboval vtěsnat do mé hlavy, která byla plná bledé pleti a vystrašeného křiku.
Mé přípravy pokračovaly, začal jsem utahovat smyčku okolo okna, za kterým bydlela, okolo jejího světa. Byla přesně taková, jakou jsem ji potřeboval mít, trochu plachá, sečtělá, věřící v krásu zaprášené minulosti, ukryté v antikvitách. Sledoval jsem její život, návyky, rituály. Odlesky střevíčků na mokrých kočičích hlavách i způsob chůze, trochu klopotný a neurovnaný. Chodívala do kaváren a knihoven, obtěžkaná zbytečnými vědomostmi, a přitom tak nevědomá. Ráda se procházela po večerní náplavce a sledovala labutě proti dohasínajícímu světlu nad řekou. Měla sklony k melancholii a lyrické zasněnosti, kterou ukájela návštěvami večerních nedělních mší u Salvatora. Dojímala mě tím, jak zoufale se hledala. Fascinovala ji zatuchlost barokních prostorů a strnulé tváře neosobních andělů, ostatně, právě díky nim mě našla. Zabloudila pohledem k jedné z kazatelen a zarazila se. Dělala to, co mnoho jiných šestnáctiletých, čekala na příběh, na životní zlom, na něco zvláštního, co by ji vyčlenilo z davu a povýšilo na individuum. Její oči mě nalezly ve chvíli, kdy mozek ubíhal pryč od příliš sofistikovaných slov nudného kázání. Zachytil jsem ten pohled a poslal ho nazpátek, vygradoval jeho letmý námět a poskytl mu pel tajemna.
Pootevřela rty a víčka jí skoro neznatelně zamžikala, zrůžověla a hrdlo se jí napjalo. Byla připravená, ano, byla, cítil jsem to i na tu dálku.
Zatím jsem ji neoslovil, jen uvolnil do prostoru mezi námi náznak úsměvu. Sklonila hlavu a vstala, aby se oddala prázdnému rituálu, který jí rozhodně nemohl poskytnout víc než já.
Měl jsem ji. Teď už stačilo jen přebít rituál rituálem. Bylo jasné, že příští neděli půjde na mši jen proto, aby mě viděla, aby mohla prožít další kapitolu příběhu. Určitě znala Fausta a Markétu, naléhavá potřeba příběhů je v lidech zarytá hluboko. Toužila mě potkat a potkala. Tentokrát i ona povolila ty v matném úsměvu a já si všiml, že zvolila hodně přiléhavé šaty, které možná až jistým vulgárním způsobem odhalovaly její klíční kosti. Nicméně, černá barva vyhovovala, ladila k mému nenápadně šedému stylu.
Počkal jsem na ni u východu a přinutil ji zastavit, ohlédla se a plaše odmítla můj návrh na to, že ji doprovodím. Tu trapnou hru na cudnost si mohla odpustit, ale do jisté míry jí slušela, takže jsem nenaléhal. Chtěla zmizet, utéct, vyprostit se, ale nakonec zůstala stát a zeptala se: „Nosíte vždycky tak výstřední oblečení?“
„Vyhovuje mi výstřednost. Vám vyhovuje všednost?“ opáčil jsem a uhladil si knírek.
Pokrčila rameny: „Nemusím být výstřední na to, abych nebyla všední.“
„Nejste všední, to je pravda. Jak se vám líbila mše?“
Znovu to pokrčení, nejistota, těkání. „Byla hezká,“ špitla a já se zasmál: „Ale rituál nemá být hezký, má mít majestátný lesk, má vás rozechvět a roztírat vám sůl v ranách. Tíže sdělení by vám měl vytrhnout páteř z těla a bičovat vás vědomím, že bůh, tak obrovský a nepopsatelný vás drtí svým malíčkem jako zrnku nepotřebného prachu. Přístupné mše jsou jen intelektuální cvičení se špetkou divadelních póz.“
„Nejste věřící,“ obvinila mě a já jí odpověděl klidně: „Vy taky ne. Jen se potřebujete vyčlenit.“
„To nemůžete vědět.“
„Mám dobrý odhad. Tak mohu vás doprovodit? Jen kousek, nebojte se, s takovým zjevem bych byl asi těžko násilník nebo dokonce vrah, každý by si snadno zapamatoval můj popis.“
Konečně jí povolily rty. Zasmála se a při smíchu odhalila drobné zuby, připomínající zuby dětské, mléčné a trochu opálové. „To je pravda,“ přiznala, „jste dost nápadný.“
Všiml jsem si pohybu jejích kyčlí, když vyšla. Byl zřetelnější, trochu se pohupovala, snažila se působit ženštějším dojmem, což bylo skoro dětinsky roztomilé. Voněla jednou z těch moderních, prchavých směsí složek, které se od sebe těžko odlišují, ale cítil jsem sladké hrušky a santálové dřevo se špetkou skořice a vanilky.
Naše postavy se občas mihly ve výlohách a zase zmizely, všiml jsem si, že si raději prohlíží můj odraz než trapnou skutečnost, která k nám přitahovala pohledy kolemjdoucích.
„Máte rád devatenácté století?“ ptala se nesměle.
„Spíš jsem na ně zvyklý, je pohodlné. Už existovaly manufaktury, ale vztah k látkám a jejich kvalita ještě nevyprchala. Haute Couture vysoké kvality. Dokonce i knoflíky jsou vyráběné na míru kabátu a respektují jeho styl.“
„Dokonalá replika,“ pochválila můj plášť a já se zeptal: „Zajímá vás odívání?“
Zavrtěla hlavou a půvabným gestem si odstranila pramen vlasů z čela: „Zajímám se o kdeco. Namátkově.“
„Zvídavá…“
Na rohu Betlémského náměstí se zastavila a neklidně přešlápla z nohy na nohu: „Dál půjdu sama. Asi to tak bude lepší.“
„Mám vám slíbit, že vás nebudu stopovat?“
Přikývla a sklonila hlavu, protože jí bylo trapně. Odvážil jsem se zdvihnout ruku a dotknout se její zarudlé tváře, tak horké a jemné, delikátně sametové. Neucukla, nechala mě, abych na ní spočinul dotekem a řekla jen: „Máte chladné ruce.“
Od té doby jsme se vídali, nenápadně narušovali bariéry a zkracovali vzdálenost. Byla uhranutá, našla novou ikonu, nový objekt svého bdělého snění. Jsem báječný objekt, nechávám se pronikat sny až do morku kostí. Ona měla nádherné sny. Byla jiná než ty před ní, úplně jiná, dostupnější, ale komplikovanější. Rozhodně vzdělanější, musel jsem se hodně snažit, abych ji něčím oslnil. Byla nadšená z mé latiny a řečtiny, zjevně ji fascinovala moje jazyková vybavenost. Ptala se, jestli mi nepřijde banální, scházet se vždycky po západu slunce. Ocenila, když jsem jí věnoval Keatse a nevěřila, že jde skutečně o vydání z roku 1817 v převazbě z jemné teletiny. Myslím, že zdaleka neocenila hodnotu té knihy, ale líbil se jí můj přednes. Vadilo jí, že nosím košile s rozhalenkou, s nabíranými rukávy a širokými manžetami, prý vypadám, jako nepodařená inscenace Hamleta. Na sklonku srpna se nechala políbit a pak… se mě jednou nedočkala. Nepřišel jsem a nereagoval na zprávy, na její zjevný smutek, na stupňující se zoufalství. Neměla na mě žádné spojení, neměla naději, že bych se vrátil. Propadla se do smutku a často sedávala zhroucená u okna. Sledovala déšť, protože jí přišel stejně žalostný, jako její mentální nastavení, v kavárně si poručila absint, aby se přiblížila mému domnělému stylu a pak, opilá a uplakaná zvracela na rohu Ostrovní, kde ji obtěžovali dva stejně opilí muži.
Nechal jsem ji lamentovat do poloviny podzimu, i když mě jednou rozlítostnil její demonstrativní a příliš teatrální pokus o sebevraždu. Připomínala plačku na antickém pohřbu, jejím lamentem se stalo opakování Keatsových veršů a nakupování šatů, kterým dominovala černá krajka. Strojila se jako pohřební vůz, už jen ten koňský chochol jako ozdoba hlavy jí chyběl. Než přišla zima, uzrála. Byla povolná, měkká a maličko povadlá, jako lilie, které jsem už tak často neměnil. Když jsem jednoho večera zaklepal na její okno, popadl ji stejný strach, jako tenkrát, v době, kdy mě ještě neznala. Určitě si rozpomněla na bledou tvář v okně, ale tentokrát ji poznávala, byl jsem to já, vrátil jsem se. To okno bylo mým triumfálním obloukem.
„Půjdeš ven?“ zeptal jsem se jí a pominul otázky i výčitky.
„Teď? To nejde, naši by měli otázky a…“
„Pomůžu ti vylézt oknem,“ nabídl jsem jí dvorně a ona se ohradila: „To je přece hloupost, zní to tak divně.“
„Chyběly ti divně znějící věty.“
„Kdes byl?“
„Jinde. Teď jsem tady a zvu tě k sobě,“ navrhnul jsem jí.
Zarazila se, nasála vzduch a v něm rozptýlený pel mého parfému. Ambra bez příměsí, živočišná, těžká a podivná vůně. Nejednoznačná tím, jak jasně je definovaná.
Nenechala se dlouho přemlouvat. Vytáhl jsem ji z okna a ona se divila, kolik dokážu vyvinout síly. Možná se v tu chvíli dokonce zarazila, ale neodolala vábení a vyšla se mnou na vlhkou dlažbu, polepenou zbytečnými listy. Nechala se vést a celou cestu povídala, jak moc jsem jí chyběl, jak se cítila marná, nenaplněná, všední. Přiznala se k sebevražednému pokusu a já se jí vysmál. Moje reakce ji ranila, takže zpomalila, a dokonce se mi chtěla vytrhnout. To nemohla, nesměla pokazit připravenou scénu, škubnul jsem jí, položil ruku na hrdlo a vztekle chytil řetízek, na které měla ten příšerný sériově vyráběný granátový křížek.
„Chtěl jsem být s tebou. Teď, dneska. Tak mi přestaň, zatraceně, vyčítat a líčit, jak ti bylo zle. Co vlastně chceš? Abych tě litoval, zhroutil se, zrcadlil to, co odrážet nechci? Jsem tady a…“ řetízek povolil. Sykla, protože ji kousek kovu škrábl a z nepatrné ranky vytryskla temně rudá krůpěj, podobající se laciným polodrahokamům na tendenčním šperku, který jsem hodil do kanálu. Sklonil jsem se ke krůpěji, která byla mnohem vzácnější a přitiskl k ní rty. Zavřela oči a zašeptala: „Nezlob se. Hlavně se nezlob, já jsem tak…“
„Jdeme,“ zavelel jsem a nereagoval na její výkřik: „Můj řetízek!“
Cesta ubíhala rychle, skoro mi nestačila a musel jsem ji pobízet. Do tramvaje naskočila celá schvácená a odvrátila se, když se k nás stočily pohledy lidí, kteří nás měli za podivné kreatury. Venku začínalo mrholit a my se k sobě tiskli, opakoval jsem jí, že mi scházela, že po ní toužím, že ji chci, zoufale a strašně. V tom jsem rozhodně nelhal, udržoval jsem ji ve chvějivém napětí a očekávání. Bylo jí jasné, že nepůjde o letmý polibek a recitaci veršů, chtěla to, byla schopná mi dát cokoliv, hlavně abych ji neopustil. Jednou mě dokonce kousla do spodního rtu a cítil jsem, jak se mi pod kabát zaryly její nehty. Byla tak zralá, že jsem se musel hlídat, abych z ní nezačal rvát oblečení ještě po cestě.
Tramvaj nás vypustila do deště, který zesílil, do tmy a samoty Žižkova. Dokonce ani návštěvníci hospod nebyli venku, déšť všechny zahnal domů a my mohli zamířit k mému domovu, chvatně, s několika zastávkami na romantickou chvíli líbání v dešti a nahmatání její tvrdé bradavky pod svetrem. Přeběhli jsme vyprázdněnu křižovatku a zastavili se u zdi.
„Pomůžu ti nahoru,“ řekl jsem jí a ona vytřeštila oči: „Počkej, to je hřbitov.“
„Zkrátíme si cestu.“
„Je hlídaný, jsou tam psi,“ namítla.
Přirazil jsem ji prudce ke zdi a ponořil ruku pod oblečení. Ještě nikdy jsem Keatse nerecitoval tak procítěně, šeptal jsem jí ho do mokrého ucha a slízával z okraje lalůčku krůpěje. „Tohle se ti bude líbit,“ opakoval jsem dokola, „bude se ti to líbit, protože sis to podvědomě přála, toužila po tom, aby to bylo jiné, aby to nebylo tak stádní a předvídatelné, jako celá tahle prohnilá a rychle tepající civilizace. Přála sis to udělat za jakoukoliv cenu, i za tu, že přelezeš tu zeď.“
Udělala to. Nechala si pomoct přes zeď, které se zachytávala prochladlými prsty. Na druhé straně přes jeden z náhrobků sešplhala dolů a lekla se toho, že stojím vedle ní.
„Neslyšela jsem tě,“ zajíkla se.
„Dokážu být velice tichý. Jdeme.“ Znovu jsem ji chytil za ruku a vlekl domů.
Cesta stoupala a mokré listí nám podkluzovalo pod nohama. Minuli jsme zeď starého hřbitova a podél řady kaplí mířili torzům, která už dávno nepřipomínala velebné stavby minulosti. Když jsem otevíral dveře domova, ona se zastavila a vydechla: „Antone, nechceš mi říct, že půjdeme dovnitř, přece nemyslíš, že vstoupím v noci do hrobky… tak divná nejsem. Mám strach.“
„Strach je přirozený.“ Otevřel jsem dveře a ukázal dovnitř. „Strach ti sluší. Ta těkavá obava z něčeho neznámého, z toho, co nechápeme, co nás děsí od dětství. Místa kultu, pohřebiště, krypty, kostely, šibeniční vrchy, romantika, ukrytá za prvopočáteční strach ze tmy, za dětinský strach z vlhkých sklepů. Vstoupíš na práh svého strachu?“
Vstoupila, strnule a nejistě, ale vstoupila. Obklopilo ji měkké světlo hřbitovních lamp, a ne takový chlad, jak si představovala. Prostor byl naplněný předměty a ničím nepřipomínal hrobku. Spíš starý antikvariát, ponořený do vlídné žluti měkkého světla, které zvýrazňovalo jemné, světlé chloupky na její tváři.
„Bydlíš tady?“ zeptala se tiše.
„Ne tak docela. Jsem tu v práci,“ položil jsem hlas do nižší, uklidňující polohy.
„Střežíš hřbitov?“
„To zní skoro poeticky. Portské?“ choval jsem se nenuceně a přirozeně, dával jí najevo, že se ve skutečnosti neděje nic, co by ji mělo vyděsit. Nejprve se zdráhala, strach ještě pracoval a v mozku se převalovalo příliš velké množství představ, ale když jsme nám nalil hustou, jantarovou tekutinu do malých sklenek a nabídl jí svoje křeslo, uvolnila se. Připila si a pochválila sladkost vína, jehož stáří si ani zdaleka neuměla představit. Natáhla ruku k mé knihovně a pohladila hřbety.
„Secesní vazby, mám je rád,“ vysvětlil jsem jí a dolil víno.
Podívala se na mě s očekáváním a řekla: „Jsi tak zvláštní.“
„Nikoho obyčejného bys nechtěla.“
„To je pravda.“ Mojí ruky se dotkla stejně, jako předtím knih a přiznala: „Vlastně mě děsíš, ale pak začneš mluvit a já se uklidním, ve slovech je…“
„Síla, která zahání strach.“
„Ano. Cítím se s tebou bezpečná a vlastně moc nevěřím tomu, že sedím v hrobce uprostřed hřbitovů. Je to tak… dekadentní a divné, jako bychom byli součástí předem připraveného příběhu, jako by nás nakreslil Beardsley.“
Přistoupil jsem k ní a položil dlaň na její krk se slovy: „Pečlivá příprava je nutná. Výběr rekvizit a kulis.“
Zachvěla se pod mou rukou a já ucítil, jak jí běží mráz tělem, byla šťastná, protože právě prožívala něco nevšedního, sen, zpola děsivý i krásný, zahalený oparem banálně vypouštěných slov, která jí paralyzovala centra obrany.
Stiskl jsem víc její krk a ona slabě vykřikla. Ne bolestí, bylo to rozkošnicky vzrušené, po netypické cestě na podivné místo čekala netradiční předehru a tušila, že budu nezapomenutelně dobrý v každé chvíli, kterou spolu prožijeme. Nebránila se tomu, když jsem se k ní sehnul a začal ji svlékat, spolupracovala i přes mé protesty, nakonec se ale nechala rozbalit jako laciný, a přitom tak kýčovitě půvabný dárek, na kterém nejsou viditelné vady. Říkala, že už nechce pít, když jsem ji napájel dalším portským, namítala, že bude až moc uvolněná a začne usínat.
Vložil jsem do adorace její tělesnosti všechny svoje schopnosti, hledal místa, která se dala stisknout až k prahu bolesti nebo naopak jemně lechtat a třít, nechal jsem ji, aby mě zbavila kabátu a košile, aby se chvíli ošívala a třásla, protože moje kůže studila. Byl jsem skoro na vrcholu, na vrcholu všech svých tužeb, přání a odlesků slasti, které jsem kdy mohl poznat. Otevírala se mi, nabízela se, toužila po tom, abych do ní pronikl. Byla mimo sebe, zahlcená procesy svého těla, zbavená zábran, zaklesnutá na křesle jako na papežském trůnu, posvěcená vínem a září, která jí zlátla na těle. Scházela poslední kapitola příběhu, který jsme společně psali, poslední hodokvas, poslední večeře. Má nádherná orantka otevřela doširoka oči a v jejích temných zornicích se odrazila má vlastní bledá tvář. Natlačil jsem se na ni a ona zasténala, zvrátila hlavu, nadechla se a zakřičela tak silně, že skoro přehlušila hukot deště, dopadajícího na střechu hrobky. Pak strnula a zjihla mi pod rukama, ještě trochu bojující o poslední nádech. To už jsem ale trhal její cévy a vykusoval světle červené, krátké maso na krku. Z protržené průdušnice unikl poslední pramínek vzduchu, zatímco já hodoval na nádherném těle, trhal s rozkoší kůži a objevoval dokonale pospojované šlachy i bledé klouby. Sytil jsem se jí pomalu a náruživě, požíval ji a polykal, blažený tvor v plnosti své existence.
Milada Střítezská je spisovatelka, nakladatelka a hudební publicistka se narodila a žije v Praze. Po studiu na různých školách vystřídala pestrou paletu zaměstnání. Živila se jako tisková mluvčí, uklízečka, koordinátorka dobrovolníků, vedoucí antikvariátu, knihkupec, osobní sekretářka i autorka restaurátorských průzkumů památek. Pro webový portál Obscuro psala od roku 2012 články a hudební recenze.
Během let 2014–2018 vytvořila osmidílnou ságu Ilusie, příběh s fantaskními prvky, inspirovaný finskou historií a mytologií.
První knihu Ilusie: Harfeníci severu vydalo nakladatelství Ilusie Publishing v roce 2019. Nakladatelství dále vydalo knihy: Dědicové Tuonely (2019), Probuzení Louhi (2020) a Valgir (2021).
V roce 2021 vydala Střítezská audioknihu Harfeníci severu, kterou načetl Zdeněk Hruška.