Že horror oslovuje čtenáře i autory napříč generacemi jsme se mohli přesvědčit na HorrorConu 2017, kde jsme předávali jednu z cen Literární soutěže O krvavý brk osmileté autorce. Dnes vám představíme tajemnou povídku Vraťte mi mé kosti, kterou začínající spisovatelka Nina Brixová sepsala ve svých jedenácti letech. Zároveň vám představujeme ilustraci Jiřího Dvorského, který se výtvarně podílel na zatím nejobsáhlejší knize edice HorrorCon – almanachu České temno.
VRAŤTE MI MÉ KOSTI!
Nina Brixová
Ilustrace: Jiří Dvorský
Náš příběh začíná roku 1819.
Dívenka Ema se vydala na houby. Košíček se jí nadějně plnil hřiby – a najednou si uvědomila, že stojí ve stínu temné skalky, která působila dost zlověstně. Tady rostly vždy ty nejlepší hřiby, ale lidé sem moc rádi nechodili. Té skalce se říkalo Čertova, i když nikdo pořádně nevěděl proč. Rozhlédla se a najednou jí padla do oka zvláštní puklina mezi balvany, úzký tunel, plný navátého suchého listí. Něco se tam blýskalo. Popošla zvědavě blíž a užasla! Ležel tam na zemi malý, zlatě zdobený talířek, na něm nějaké kosti, zuby, parůžky a prázdné ulity hlemýžďů. Zvědavě talířek zvedla – a v tom… Zdálo se jí to, nebo opravdu zazněl ozvěnou drsný hlas: „Nesahej na mé kosti!!!“ Zaječela hrůzou! Jakási síla ji náhle popadla a vtáhla do tmy…
Přesuňme se o dvě století dopředu, do roku 2019. Na chatě poblíž Čertovy skalky trávily zrovna prázdniny u babičky dvě dívky, sestry Nina a Ada.
„Já se tak nudím,“ povzdechla Ada a odhodila karnevalovou masku, kterou si babička přivezla z výletu do Benátek, „už ani ta maska mě nebaví.
„Rodiče si myslí, že tady budeme chodit na zdravé procházky,“ ušklíbla se Nina, „že si užijeme venkova, kde vůbec nefunguje připojení. Co tady máme dělat?“
Zoufale se podívala k balkonovým dveřím – a najednou překvapeně zamrkala. Stála tam v protisvětle nějaká malá holka. Vypadal jen jako černá silueta.
„Co to… co to je? Vidíš jí?“
„Koho?“
„Tu holku!“
„Jakou holku? Co blázníš, kde by se tady vzala nějaká holka?“
Nina si protřela oči. U balkonových dveří nikdo nestál. Opravdu to byl jen přelud. Že bych na chvilku usnula? – pomyslela si Nina. Nějaký mikrospánek?
„Hele, knížka,“ vyrušila ji Ada ze zamyšlení. „té jsem si ještě nevšimla. Nějaká starodávná bichle. A je v ní záložka… To si asi večer četla babička…“
Otevřela knihu na označeném místě a všimla si, že jeden odstavec je zatržený.
„Pověst o Čertově skalce,“ přečetla nahlas.
„To je přece tady.“
„No, právě,“ přisvědčila Ada a četla dál: „Před mnoha lety se u té skalky ztratila malá holka, která se tam vydala na houby. Už nikdy ji nikdo nespatřil! Lidé si začali vyprávět, že v té skalce sídlí zlý démon.“
„Démon!“ vykřikly obě sestry nadšeně a podívaly se na sebe. „Jdeme tam!“
Ještě na schodech z podkroví, kde měli svou ložnici, se smály, jakou by měli rodiče radost, kdyby se doslechli, že jejich dcery se dobrovolně vydaly do lesa. Vyšly na zahradu…
„Hele, to je ta holka!“ vykřikla Nina a ukazovala pod starou třešeň na druhém konci zahrady, kde stála malá postavička v nějaké dlouhé bílé košili, a dívala se na ně smutně.
„Koho to pořád vidíš,“ divila se Ada, „vždyť tam nikdo není.“
Opravdu tam nikdo nebyl.
Nina z toho byla trochu nesvá, ale brzy to pustila z hlavy, vyprávěly si cestou různé vtipy, smály se a v dobrém rozmaru dorazily k lesu. Byly rády, že je napadlo vydat se na tuhle dobrodružnou výpravu. Hledat démona je prostě vzrůšo!
Konečně přišly k lesu. Zatímco celou cestu byly rozesmáté a veselé, ve chvíli, kdy vstoupily mezi stromy, na ně padla zvláštní úzkost.
„Nechceš se vrátit?“ zašeptala Ada.
„Prosím tě! Tam démon stejně nebude. Obyčejná skalka,“ odvětila Nina.
„No – no tak dobře“ souhlasila Ada. „To o té ztracené holce jsou stejně jen povídačky.“
Mezitím už došly k Čertově skalce. Vypadala jako hromada obrovských černých balvanů, všude kolem rostly podivné, pokroucené borovice, mech a vysoké kapradí. Páchlo to tam plísní.
Holky se vydaly na průzkum skalky. Nina prohledávala horní část, zatímco Ada zamířila směrem dolů. Seskočila po pár kamenech do rokle, kde se o sebe opíraly dva zřícené balvany a tvořily tunel, skoro jeskyni. Uvnitř bylo šero a na konci se něco bělalo. Ada nahlédla do jeskyňky – a najednou uviděla, že tam stojí nějaká… holka? Měla na sobě něco, co vypadalo jako noční košile, a byla docela malá, určitě jí nebylo víc jak sedm.
„Co tady děláš v pyžamu, ty mrně?“ křikla na ní Ada. „Běž si domů do postýlky!“ Pak se otočila a zavolala nahoru na skálu: „Hej, Nino! Je tady nějaká holka v pyžamu a je to mrně!“
„No? Co se děje?“ zeptala se Nina, která rychle přiběhla.
„CO?“ zarazila se Ada. „Kam zmizela?!“ Nevěřícně zírala do jeskyňky. Nikdo tam nebyl! „Ona tady fakt stála, a jako by se vypařila…!“ zavrtěla hlavou Ada.
Nině zatím zamrzl úsměv na rtech. Ona už dnes přece nějakou holku viděla! A teď i Ada?
Pak jim pohled padl na zdobený talířek ležící na zemi, na kterém byly jakési zvláštní růžky, nějaká malá kostřička zvířete a šnečí ulity.
„Co to je za kosti?“
„Tady někdo snědl kuře, ty zas hledáš démona ve všem!“
Vtom zavanul zvláštní ledový vítr a ozval se tichý hlásek: „Neberte ty kosti!“
Sestry polekaně vzhlédly od talířku.
Ještě stihly koutkem oka zahlédnout na kameni stojící holčičku v rozevlátých staromódních šatech. Dívala se na ně hrozně smutně. Jako by je litovala…
„Nedělej si z nás legraci!“ zakřičela na ni Ada. „Myslíš, že nás vystrašíš, ty holko bláznivá!“
A rozběhla se k ní.
Jenže podivná holčička zmizela, jako by se rozplynula.
„To byl fakt nějaký duch,“ znejistěla Ada. Teď už se doopravdy začínala bát.
„Duchové nejsou,“ napomenula ji její starší sestra Nina. „Jsme prostě zblbnutý z toho děsivýho hororu, co jsme na něj včera koukali v televizi. Neměli bysme na takový věci koukat před spaním, pak se nám o tom zdá i ve dne!“
„Nojo,“ namítla Ada a zvedla talířek, „jenže tyhle kosti se nám nezdají, ty jsou opravdový!“
„Někdo si prostě v lese dal svačinu.“
„A nechal tady kosti i s talířkem? A pojídal slimáky a okusoval parůžky?“
„Možná,“ připustila Nina a nejistě se ohlédla, protože měla pořád nepříjemný pocit, že je někdo pozoruje, „možná, že sem lidi nosí nějaké obětiny duchům. Že je to taková stará místní tradice. Něco podobného jako pálení čarodějnic nebo máje.“
„To by nám nejlíp vysvětlila babička, ta se o tyhle věci hodně zajímá,“ řekla Ada. „Vezmeme jí ty kosti ukázat!“ Uchopila talířek a opatrně ho nesla ven z rokle, aby jeho tajemný obsah nerozsypala.
„Dej pozor, tady to klouže,“ varovala ji Nina, když šplhaly přes vlhké kameny a vystouplé kořeny.
Docela se jim ulevilo, když vyšly z lesa na louku ozářenou sluncem. Ta divná skalka jim teď připadala jako zlý sen. Začaly zase vtipkovat.
Do chatičky vtrhly jako velká voda a hned ode dveří volaly: „Babi! Podívej, co jsme našly!“
V chatičce však nikdo nebyl. Jen na stole ležel lístek, na kterém bylo napsáno:
Jeli jsme do divadla, přespíme ve městě u strejdy, vrátíme se zítra v poledne. Večeři máte v lednici. Buďte tady hodný. Babička.
„Juchůů!“ zavýskaly holky, „máme celý večer pro sebe! Co budeme dělat?“
„Třeba vyvolávat duchy.“
„Já už mám duchů plný zuby!“
„Tak si pustíme další horor?“
„Ne, radši nějakou grotesku. A dáme si čokoládu.“
„A pizzu! Celou!“
Teprve před půlnocí na ně padla únava, ani si nevyčistily zuby a sotva měly tolik síly, aby se vyšplhaly po dřevěných schůdcích do podkroví, kde měli svůj pokojík. Padly na postel a rázem usnuly.
Zdály se jim divné sny, nějaký děsivý hlas na ně volal a někdo bouchal na dveře…
Ada se najednou prudce posadila.
„Slyšela jsi to?“
„Co zase?“ zavrněla rozespalá Nina.
„Kolem chatičky někdo chodí.“
„To se ti jen zdá. Mně se to taky zdálo.“
„Nezdá! Je to doopravdy! Poslouchej!“
Nina se zaposlouchala. A skutečně, bylo slyšet, jak něčí kroky šustí v trávě a skřípou v písku na cestičce před vchodem. A pak něco zapraskalo na střeše. Po stažené roletě na střešním okně přeběhl divný stín, podobal se velkému ptáku, snad sově…
„Zamkly jsme?“
Vyděšeně se na sebe podívaly.
A pak se, rázem probuzené, vrhly ke schodišti, pádily dolů v nočních košilích. Ada doběhla první, skočila ke dveřím… Samozřejmě, že nebylo zamčeno!!! Chvatně otočila klíčem. Cvaknutí v zámku ji uklidnilo. Nina se ještě přesvědčila, vzala za kliku.
Zhluboka si oddychla: „To jsme teda stihly na poslední chvíli!“
Zvenčí se ozýval zvuk, jako by něčí ruka šmátrala po dveřích. A pak se klika pohnula! Pomalu, pomaloučku ji někdo stiskl dolů. Někdo neznámý zkoušel otevřít.
Holky ustrašeně couvaly od dveří až do kouta. Tam se skrčily na gauči a šokovaně zíraly na kliku, jak se pohybuje.
„Třeba… třeba…“ koktala Nina, „…třeba je to soused, něco si u nás zapomněl…“
„Pssst,“ sykla Ada, „buď zticha, ať si myslí, že nikdo není doma.“
Nina už ji nevnímala, v hrůze sledovala dveře. I když byly zamčené, začaly se pomalu, pomaloučku otvírat. Venku byla noční tma, ale něco se tam bělalo… starodávná košilka dívenky, která se na ně upřeně dívala mezerou v pootevřených dveřích. Její oči žlutě zasvítily…
„Co… co to je! To není možný! To přece není možný!“
Skočily ke dveřím, aby je přirazily zpátky. Jenže dveře vůbec nebyly otevřené. Zkusily vzít za kliku. Bylo zamčeno. Samozřejmě, že bylo zamčeno, vždyť přece před chvílí otočily klíčem!
Podívaly se na sebe.
„Asi jsme se zbláznily…“
A najednou se ozval zvenčí strašlivý, skřípavý hlas: „VRAŤTE MI MÉ KOSTI!“
Holky začaly hystericky ječet, vrhly se na gauč, zacpávaly si uši a snažily se schovat hlavy pod polštáře…
Když Nina konečně zase otevřela oči, bylo ráno, oknem do pokoje svítilo slunce a na stromech před chatou štěbetali ptáci. Připadala si strašně unavená a bolela jí hlava.
„Ani nevím, že jsme usnuly tady dole,“ řekla rozespale, „měla jsem nějaký hrozný sen, zdálo se mi, že někdo chodí kolem chatičky a bere za kliku…“
„Mně se zdálo to samé,“ otočila se k ní překvapeně Ada. „Úplně to samé. To se nám asi nemohlo zdát. To se opravdu stalo!“
„Někdo, nějaký duch, chce ty kosti zpátky,“ snažila se Nina vybavit si noční zážitek. „Budeme je muset vrátit, odnést na to samé místo, kde jsme je vzaly.“
„Ne, prosím tě,“ zděsila se Ada, „dneska ne, počkáme ještě jeden den!“
„Radši to uděláme hned, nebo nás to bude strašit každou noc.“
„Alespoň jeden den,“ naléhala Ada, „jeden den, než se uklidníme. Jsme hrozně vyděšený a bojíme se. Mám z té skalky hrůzu, vůbec se mi do toho lesa nechce!“
„Musíme to udělat. Když jsme ty kosti vzaly, musíme je vrátit. Jinak se těch strašidel nezbavíme!“
„Tak dobře. Ale půjdeme opatrně, hodně opatrně. Kdyby něco, tak hned zdrháme, jasný?“
Nejistě se blížily ke známému lesu. Nesly talířek s kostmi, a čím byly blíž ke skále, tím šly pomaleji. Bylo sice slunečné ráno, ale u Čertovy skalky zase ležel chladný, vlhký stín. Přímo cítily mrazení v zádech. Za každým krokem se rozhlížely, otáčely se, trhly s sebou při každém prasknutí větévky. Svírala je taková tíseň, že se ani nemohly nadechnout…
Tady je ta jeskyňka! Už jenom pár kroků, sehnout se a položit talířek na místo, kde ho našly.
A najednou…
Pod Čertovou skálou se rozlehlo strašlivé, zoufalé zaječení dvou dívek. A potom mrazivý smích drsného, skřípavého hlasu.
V jeskyňce už nebyla ani stopa po nějakých dívkách. Jen zlatě zdobený talířek tam ležel, a v něm pár kostí, kostřička ptáka a prázdné ulity hlemýžďů.
Uplynulo pár let. Malá holčička Emílie byla na výletě s rodiči, ale nějak se zatoulala a vzdálila se od cesty. Snad jí zlákal poletující barevný motýlek. Vešla do stínu skály, nahlédla do jeskyňky a podivila se.
„Jé, co to tady je? Nějaké kosti?“
V šeru pod skálou se najednou objevily dvě průhledné, jakoby z mlhy utkané dívčí postavy, seděly na balvanu v dlouhých košilích a dívaly se na ni velice smutně.
„Neber ty kosti,“ řekla Nina.
„Nebo dopadneš jako my,“ dodala Ada.
Nina Brixová bydlí s rodiči v Hořovicích, teď nastoupila do 1. ročníku gymnázia, je všestranně šikovná, recituje na soutěžích, chodí do dramatického kroužku, učí se na klavír, hezky zpívá, sólově i ve sboru. Od malička chrlí nápady, pokud možno hodně absurdní a překvapivé. Její humorně poetické verše, které psala od osmi let, doprovázely výstavu dětských výtvarných prací a výběr těch nejlepších vyšel pod názvem „Knížka malé víly“. Knížka byla zařazena do školní i městské knihovny. Několik let vydávala pro spolužáky školní časopis. Povídka Vraťte mi mé kosti vznikla před dvěma roky, je to přepis scénáře, podle kterého s kamarádkou natáčely v létě o prázdninách u babičky na chalupě horor. Inspirovala je mistička kuřecích kostí a hlemýždích ulit, které tam byly jako rekvizity do filmu Otomara Dvořáka Prokletý lovec.
K povídce by autorka ještě ráda doplnila: „Bylo by nespravedlivé, abych byla uváděná jako jediná autorka. Rozhovory těch dvou holek jsme vymýšlely při natáčení přímo před kamerou společně s mojí kamarádkou Adrianou Křížovou, a doslova jsem je pak přepsala do povídky. Velkou zásluhu na povídce má také můj praděda Ota (Otomar Dvořák), který mi radil, jak dotáhnout mé nápady do konce, takže bez něj by povídka nebyla tak působivá.““