Rozhovor s Kristinou Haidingerovou

1. Po třech povídkových antologiích přicházíte se sbírkou básní, proč ta změna?
Byla to taková náhoda. S nápadem sestavit pod hlavičkou HorrorConu poetickou sbírku přišel Zelda Záleský, který mi hned zavolal a mně se ta myšlenka líbila. Právě pro tu změnu samotnou. V řadě povídkových knih hrozilo, že už bychom se trochu opakovali a pauza přišla vhod. Mezi básníky jsem objevila mnoho nových jmen a na některé se nedostalo, takže pokud si tahle vlaštovka najde čtenáře, můžeme za dva tři roky udělat další. Vždycky bude koho oslovit, v čem se zlepšit, co dalšího zkusit, poezie i horror jako takoví dva opomíjení literární bratři si podporu a novou krev určitě zaslouží.

2. Jak se ti spolupracovalo s nakladatelstvím Golden Dog?
Hlavně jsem byla skoro až v šoku, že nám Martin Štefko na tenhle netradiční, tak trochu sebevražedný projekt kývl. Jako začínající nakladatel vydávající především horrory, které u nás mají minimální odbyt, a zvlášť v této době, kdy jsou zavřená knihkupectví, to nemá vůbec lehké. Ale jeho chuť po experimentování a verva, s jakou jde stále dál, je až neuvěřitelná a velmi inspirativní. Navíc má v týmu Michala Březinu, který už vytvořil mnoho krásných grafik k samotnému HorrorConu…

3. Dosud jsi vydávala romány nebo povídky, v knize Co číhá v temnotách najdeme i tvé básně, kdy jsi začala s poesií?
Poesii jsem psala už jako malá, asi jako většina dalších autorů. Později jsem se věnovala překladům a případně i veršování překladů hudebních textů a vymýšlením zcela nových pro různé místní kapely, což je svým způsobem také poesie. Chuť zkusit napsat zase báseň přišla nějak sama během mé roční „beletristické“ pauzy. Tehdy jsem ještě nevěděla, zda se k psaní vůbec vrátím, a vymýšlení veršů bylo příjemným útěkem. Navíc básní můžete vyjádřit svůj příběh mnohem snáze a rychleji než povídkou nebo dokonce románem. Báseň vyseknu i s opravami za pár minut. Román se všemi čteními, čekáním na betačtenáře, přepisy a korekturami občas zabere i několik let, když chcete, aby výsledek nějak vypadal.

4. Máš někdy dojem, že určitá část příběhu nebo myšlenka se opakuje ve víceru tvých knih?
Určitě ano. Ať si přečtete nějaký můj temný příběh, báseň nebo erotiku, často se setkáte s motivem většinou zbytečné křivdy a msty, sourozenecké a rodičovské lásky, přátelství a hlavně smrti. Tu se lidé snaží ze svých životů vytěsnit – stárnutí a umírání bližních je čím dál tím víc tabu a chybí mi i v knihách (nemám na mysli třístránkový popis porcování hrdiny zaživa, ale konec těla a mysli jako takový).

5. Jakou nejcennější radu jsi při psaní dostala?
Rad jsem dostala spoustu, cenná byla každá. K nezaplacení jsou názory betačtenářů a redaktorů, a to obzvlášť ty opravné i negativní, protože mají šanci autora zlepšit a posunout. Absolvovala jsem dlouhé hovory o psaní s Františkou Vrbenskou, při vydávání mi nejvíce informací poskytl nakladatel Karel Petřík z Netopejra. Spoustou z nich se nakonec inspirovala i řada dalších autorů, zvlášť těch, se kterými spolupracuji, a od každého z nich zase já sem tam dostanu nějakou radu nebo třeba nápad.
Hodně lidí mi ale radilo a radí dodnes, ať už proboha nepíšu o Violetech, a vůbec, ať už nepíši ten podřadný žánr horror. To první mi vyzní, jako kdybyste po Kulánkovi chtěli, aby proboha už nepsal akčňárny s nabušenými hrdiny, a to druhé? Já si pořád myslím, že horror sděluje to, co žádným jiným žánrem vyjádřit nejde. A že při tom, jak jsou lidé víc a víc přesycení a unudění jednou přijde doba, kdy bude horror jediným žánrem, který je ještě dokáže něčím překvapit.

6. Editovala jsi už čtvrtou knihu HorrorConu, co tě na té práci naplňuje?
Spolupráce s podobně postiženými autory. Vím, jak těžké jsou autorské začátky, pokud píšete horror. Baví mě poznávat nové tváře a dávat jim prostor k publikaci, sledovat, jak si získávají čtenáře a píší dál… A samozřejmě ten pocit, když v ruce držíte další papírové dítě, a x autorů v tom jede s vámi – užívá si ten pocit s vámi. Je to velká odměna, ale také za docela vysokou cenu, protože každá kniha stojí spoustu času, práce, nervů a sem tam i zklamání. Na většinu toho všeho jsem skoro sama a do nějaké extra pomoci se vzhledem k povaze projektu (až na výjimky) každý nehrne. Dosavadní knihy byly čtenáři i kritikou přijaty dobře, je tu ale samozřejmě moře prostoru na zlepšení a další nápady, ta chuť pokračovat tím pádem také zůstává.

7. Co tedy chystáš do budoucna?
Příští rok vyjde pod hlavičkou HorrorConu obsáhlejší almanach českých nových i již vydaných gotických příběhů s pracovním názvem České temno. Na projektu jsme začali pracovat v roce 2018, takže velké množství povídek a ilustrací už máme připravených. Mezi autory bude například Otomar Dvořák, Pavel Renčín či Míra Pech, ilustrace tvoří skvělý Jiří Dvorský. U několika autorů právě probíhá výběr, no a já svůj příspěvek ještě nemám dopsaný (smích). Vychází z historických událostí a reálií, tak spoustu času zabírá dohledávání informací. Příští rok bych chtěla vydat fantaskní a tak trochu bizarní kratší novelu s názvem V rozkvětu. Ta se mi píše mnohem snáz, neb tu nejsem vázána žádnými mantinely a prostě nechávám plynout fantasii, která se ve mně po roční pauze nahromadila. Pracuje se na dalším románu, nějakých audioknihách a e-boocích, zkouším spolupráci s hercem Divadla A. Dvořáka v Příbrami, ale jelikož jsem věčně nespokojený perfekcionista, nechci ještě nic konkrétního slibovat.

Autorka je na fotce s básněmi Pavla Skořepy
Ptala se Viktoria Panová